Pátek Karla Křivana: Chybí nám nějak nadhled na tom českém Twitteru

V politice mnohdy nejsou tak důležité výsledky jako jejich interpretace. Většina lidí se například na debaty kandidátů nedívá, ale nějak se o jejich výsledku dozví. Především z médií, sociálních sítí, od kolegy v práci, doma. V době, kdy jsme o svobodě slova slyšeli jen ze Svobodné Evropy, ale vzduch už byl cítit změnou, jak by řekl básník, jsem četl reportáž o rozhovoru americké televize s tehdejším sovětským vůdcem Gorbačovem.

Autor psal, že kolegové novináře, který vedl rozhovor, se po jeho skončení rozběhli k píšícím novinářům, to byl tehdá většinový mediální druh, aby výkonu svého šéfa pomohli v jejich textech o rozhovoru. Vůbec jsem tehdy netušil, o co jde. Ale dnes vím, že součástí debat po debatách je i hodnocení moderátorů. Zda byl dost ostrý, zda nechal zpovídaným dostatečný prostor, nestranil příliš okatě některému politikovi, nenechal je, aby se moc vykecávali, a tak podobně. Součástí dnů po volbách tedy není jen komentování získaných procent samotných, ale vysvětlování důvodů vítězství či porážek a co to bude znamenat pro náš další život.

Jen další bublina

Kdo v uplynulém týdnu zavítal na český Twitter, musel jednak zírat a jednak se ujistit v přesvědčení, že je to jen další bublina z mnoha, ve kterých žijeme. Mně se tam objevovaly zhruba dva názory. Jeden říkal asi toto: Je to strašný, protože nám bude vládnout něco jako klerofašismus, který uvrhne naši zem do středověké temnoty a sociální nerovnosti. Nejlépe to vystihoval jeden komentář k fotografii jásajících mladých příznivcům koalice SPOLU, který říkal zhruba to, že mladíci se radují z toho, že jejich tátové budou moct lépe vyhazovat své zaměstnance a budou jim, těm mladíkům v oblecích (no považte ta zaostalost, co se týče hodnocení oblečení), moct koupit „nové bávo“. Jakýsi nešťastník uvažoval rovnou o emigraci. Že volby znamenaly porážku woke levice, je pravda. Že vyhrál někdo, kdo se tu chystá nastolit cosi na způsob Pinochetova režimu, je nesmysl.

Dělám si srandu z někoho jiného, ale neumím přijmout, pokud vtip směřuje do mé názorové bubliny.

Druhý dominantní názor, který se opakoval na displeji mého mobilu, byla radost škodolibá a naivní. Škodolibá radost vede k ponižování soupeřů a potřebě jakéhosi vygumování jejich názorů z veřejného prostoru. Ale to se nestane. Během hádek před volbami až příliš často zapomínáme, že tu všichni spolu budeme žít dál. A nějak se musíme srovnat. Emocemi během kampaně se to dá omluvit. Nyní ale již ten cirkus skončil.

Ráj? Ten tu nebude

Někteří lidé odejdou ze Sněmovny a přijdou jiní. Naši sousedé, příbuzní, přátelé i známí tu s námi zůstanou. Budou dál říkat svoje věty, které nás mohou rozčilovat a dráždit, ale názory druhého by nás měly vést k zamyšlení nad postoji vlastními, nikoli ještě hlubšímu se zakopání v jámě svých jedině správných postojů. Ta naivní radost se projevovala v jakémsi nadšení, že výměnou politiků dojde k ráji na zemi. Což se samozřejmě nestane, takže brzy po momentech sladkého očekávání přijde rozhořčení ze zklamání. Stále totiž platí, že nikdo za nás nic neudělá. Nezbohatneme tím, že někdo jiný zchudne, nezískáme víc svobody tím, že ji někomu omezíme, a můj život se nezlepší tím, že ho svěřím někomu jinému.

Znám jediný recept na toto pokračování volební kampaně jinými prostředky. Klid a humor. Nejde o to, že by ve veřejném prostoru bylo málo legrace. Ale je jaksi jednosměrná. Dělám si srandu z někoho jiného, ale neumím přijmout, pokud vtip směřuje do mé názorové bubliny. Takový vtip je přece jen hate a důkaz toho, že druhá strana je naprosto omezená. Protože z tak vážných věcí, jako je můj postoj k čemukoliv, se sranda dělat nesmí.

Chybí nám nadhled na tom českém Twitteru. Ne, že by tam nebyl přítomen vůbec, ale potřeba reagovat na každou větu, každé slovo, každý komentář, snaha hledat v jednom třeba nepříliš šťastném nebo mně málo pochopitelném vyjádření hned zlý úmysl a důkaz omezenosti, je sama o sobě komická. Kdybychom přestali vnímat sociální sítě jako seriózní komunikační prostor, kterým ostatně nejsou, ale chápali bychom je jako humoristický, satirický a vůbec zábavný svět, v němž jde víc o uvolnění vlastní přebytečné energie, ať té dobré, tak častěji té temnější, pak bychom je nebrali tak vážně a hlavně bychom nebrali tak vážně sebe a svoji potřebu mít tam poslední slovo. Stačí všechny ty průšvihy, které se nám dějí v reálném světě. Proč si ještě kazit život zlobou v tom virtuálním?