Velký pátek Karla Křivana: Chybí mi první jarní orosená sklenice piva

Velikonoce jsou svátky jara, které většina neznabožských Čechů, Moravanů a Slezanů vítá především díky dvěma volným dnům, navíc bezpečně přilepeným na víkend. Reklamní průmysl je obšťastnil především čokoládovými zajíčky a vajíčky. Je to jednoduše radost, že je jaro opravdu tady a sezóna točeného na zahrádkách začíná. První pivo venku, jarní sluníčko a foglarovsky tajemná proměna vzduchu, to jsou moje pražské Velikonoce. Tedy obvykle, že.

Vidím pult s pípou, seřazené prázdné sklenice a já namachrovaně zvednu ukazováček, jakože si dám jedno. Výčepní se zeptá, jestli velký, i pohrdavě odpovím, že „jasně“, přeci malý je jen pro mileniály a generace mladší. A pak hospodský vezme jednu sklenici, trochu ji nahne, aby se hubička od pípy téměř dotýkala skla, a bíle zlatavá tekutina se vřítí dovnitř.

Důraz na kupolku

To zlatavé zůstává dole, to bílé roste nahoře. A když je výčepní dobrý, tak se na vrcholu sklenice udělá taková kupolka, placatější než ta barokní nádhera na malostranském svatém Mikuláši, ale stejně pěkně nafouklá, žádný funkcionalismus. Je živá, různě mění tvar, jako by se na té sklenici usadila kočka, snažila se tam schoulit, různě sebou vrtěla a vůbec hledala, jak se co nejpohodlněji uvelebit. Část toho bílého přetéká, ale ne moc, nemá většinou sílu vodopádu, nedoteče až dolů, jen jako kočičí ocásek tam chvíli zůstane viset.

Pomalu bych ji posunul k ústům, pěna už by byla trochu spadlá, ale ne moc, takže nos bych si do ní namočil.

Pak bych si to pivo vzal a vynesl ven. Sedl bych si k volnému stolku, ale spíš ne, protože by bylo hezky a všude by bylo plno. Stoupl bych si k oknu hospody, na křivém parapetě našel nejrovnější místo pro umístění sklenice, ale radši bych ji rukou přidržoval. Druhou rukou bych vytáhl mobil, abych kámošovi napsal sms, kde vězí, ale vlastně by mi to bylo jedno, a pozvedl půllitr. Taky vám připadá sklenice s prvním nalitým pivem těžká?

K samotnému aktu

Pomalu bych ji posunul k ústům, pěna už by byla trochu spadlá, ale ne moc, takže nos bych si do ní namočil. První hořký doušek je nejlepší. On to vlastně není doušek, pivko pustíte to těla a dle nátury ve vás zmizí třetina až polovina půllitru. Utřel bych si pusu od pěny, protože se to tak dělá, a dostal chuť na tabák. Zapálil bych si krátký doutník a spokojeně vnímal tu kombinaci jarního vzduchu, chutě nápoje a vůni tabákového kouře.

Kašlal bych na dvojici hipsterů, kteří by se rozhlíželi, kdo že jim to kazí ovzduší, které má být zdravé, a pořádně ještě jednou natáhl z doutníku a dopil to pivo. Sklenici bych odložil zpátky na parapet, ale už ji nepodpíral, prázdná by tam držela bezpečně sama. V dálce od Míráku bych zahlédl přicházet kámoše, vzal bych prázdný půllitr se zbytky pěny jako jarní sníh, odložil cigárko a šel do hospody koupit piva dvě. Normální jarní velikonoční večer by začínal.

Člověku ani nepřijde, že už je to dva roky, co si mohl dát první jarní pivo ve sklenici. Tak na zdraví.