Pátek Karla Křivana: Ani nahý, ani oblečený. To je covid v hlavě zavlečený

Děláme teď všechno napůl. Známe to vlastně už z pohádek: Ani pěšky, ani na voze, ani nahá, ani oblečená... Obchody se otevřely, ale spíš si postojíme venku, hlavně před těmi menšími, do hospody večer také můžeme, ale u stolů mohou být nanejvýš čtyři lidi, sportovat se uvnitř dá, ale s rouškou, což zvláště kontaktní sporty potěšilo, tramvaje jezdí, ale s delšími intervaly, metro končí dřív, i když zákaz vycházení už není. A i ta Slavie postoupila v Evropské lize, ale neporazila Brno. Ostatně, ono i sněžilo jen tak napůl. Nějaký poprašek zůstal, ale žádná bílá čepice to není.

Když sjíždíte sociální sítě, zjistíte, že i tam je to tak zhruba půl na půl. Někdo by zavřel všechno, především ti, kteří mají svoje jisté, jako jsou zaměstnanci státu. Jiný by už konečně otevřel fitka bez roušek, protože tam pravidelně chodí, někdo by hospody nechal zavřené, protože se bez nich obejdeme, další by zase klidně nechal fotbal stát, jen kdyby mohl na koncert, protože on-line přenos je zážitek méně než poloviční, i když se všichni snaží. Jednoduše: Svoji práci a zábavu bychom spustili, to, co nás netrápí, nechali zavřené.

Když nám začnou radit

Smutný je spodní proud té debaty. Začínáme si zvykat, že nám někdo mluví do toho, co je pro nás dobré. Není to již svobodná společnost, kde se každý rozhoduje, co je pro něj nejlepší, co mu vyhovuje, co považuje za důležité, a podle toho roste nebo klesá nabídka služeb či výrobků. Já vím, že jsme v mimořádné situaci. Ta však jako by potlačila empatii, schopnost promýšlet věci do důsledků, z více úhlů pohledu.

Jen aby nám to nezůstalo, až zdravotní krize odezní.

Lidé, kteří mohou bez problémů pracovat z domova, jako by zapomněli, že pro jiné je to nemožné až likvidační. Ta samozřejmost, lehkost a agresivita, s jakou padají na sítích nápady na zbytečnost toho či onoho oboru, té či oné činnosti, to známkování prospěšnosti, užitečnosti či zdravotní závadnosti nesouvisející s covidem – ostatně najděte mi činnost hygienicky naprosto bezpečnou kromě sezení doma – to nám začíná nějak zarůstat pod kůži. Jen aby nám to nezůstalo, až zdravotní krize odezní.

Žití napůl

Myslím, že současné polovičaté řešení si lidé přirozeně vyloží tak, že budou zkoušet, kam až je systém pustí. Je to logické, protože žít napůl se nedá. Pro mnohé z nás je toto nejpodivnější období, které zažíváme. I ten strach je poloviční, alespoň u těch z nás, kteří – klepu na dřevo – zatím ve svém okolí covid nepotkali.

Člověk není pánem ani země, natož vesmíru nebo svého osudu.

Polovičatým řešením se dá vyzrát na vychytrale položené zadání, ale nedá se tak řídit společnost. Doufejme tedy, že po krizi nezůstane jen polovina divadel, polovina firem nebo polovina sportovních oddílů. Zatím společnost čekala, co jí bude nařízeno, a snažila se s tím nějak vyrovnat. Myslím, že to vydrží tak do silvestra.

Pak si lidé začnou hledat úplná řešení pro úplné životy. O jednom nás tento rok přesvědčil: Člověk není pánem ani země, natož vesmíru nebo svého osudu. To, co může ovlivnit, by ale neměl dělat napůl. Byl to rok reakce na průšvih, ten další bude o cestě, která nás z něj dostane ven.