fbpx

Se světoznámým fotografem jsme probrali newyorské kluby, žižkovské domy, nebe nad metropolí a kouzlo vánočního nicnedělání

Zveřejněno: 19. 12. 2019

Původně jsem myslela, že ten rozhovor nikdy nevznikne. Předpokládala jsem, že mě Robert pošle někam a řekne mi, abych ho udělala sama se sebou. Skutečnost je totiž taková, že se s Robertem znám přes deset let, a když se ho na něco zeptám, většinou odpoví: „Natálko, nic se mě už neptej, protože ty už všechno víš.“

Když jsem za ním přišla, že bych s ním udělala rozhovor pro Flowee, byla jsem mile překvapena jeho reakcí. „To je super, že budeme společně dělat rozhovor! Ty víš všechno, tak se mě budeš ptát na jiné věci než ostatní. Už mě nebaví pořád mluvit o tom, jak jsem emigroval, podlézal dráty a začínal...“ 

vano praha

Pražské mosty. Fotografie, kterou Robert dohnal i s mraky v roce 2005


Takže nakonec vznikl předvánoční rozhovor o podnájmu, který stál méně než hamburger, o pražských mracích, Andy Warholovi a dalších věcech, které jsem ani já o Robertovi dosud nevěděla.  

Na emigraci se tě tedy ptát nebudu. Jak ale vlastně probíhal tvůj návrat z Ameriky?

Do Prahy jsem přišel hned po revoluci. Pak jsem se sem vracel jednou až dvakrát ročně a od roku devadesát čtyři jsem v Praze nakonec zůstal.

Pokud si dobře pamatuji, nalákala tě sem pracovní nabídka na pozici kreativního ředitele pro časopis Elle.

Nejdřív jsem měl tak jako ostatní členové redakčního týmu smlouvu na dva roky. V  časopisu jsme museli zvládnout komunikaci v češtině, slovenštině a angličtině, abychom mohli vést lidi a zároveň reportovat managementu. Po těch dvou letech se většina členů zahraničního týmu vrátila domů. V Praze jsem nakonec zůstal s jedním Francouzem a Angličanem. Pořád jsme v kontaktu. Oba se zde oženili a mají tu rodiny.

Kde jsi bydlel předtím, než ses usadil v tomhle malebném bytě na Žižkově, kde právě sedíme?

Bydlel jsem v bytovém domě hned naproti. Nebyl to ani podnájem, protože na začátku devadesátých let ještě všechno patřilo státu. Tehdy jsem za byt platil tři sta korun měsíčně. Méně než za hamburger v Americe. Ve dvaadevadesátém byl celý dům i s bytem, v kterém jsem bydlel, navrácen původním majitelům.

Éra Studia 54 trvala jen krátce. Jednoho dne klub zavřeli a byl konec. Nikdo to pořádně nevysvětlil, ale zřejmě to bylo kvůli drogám. 

Od té doby výše nájemného každým rokem stoupala, i když jsem pořád bydlel ve stejných podmínkách. Když se částka vyšplhala na dvaadvacet tisíc, řekl jsem si, že je načase se přestěhovat do vlastního.  Přes realitku jsem narazil na tenhle byt, v kterém bydlím od roku 2009.

Proč právě na Žižkově?

Ani nevím. Už jsem to tady znal a nechtělo se mi jít jinam. Je tady hodně mladých lidí, cizinců, kaváren, skvělý trh, metro a mám to odsud blízko do centra. To je pro mě dost důležité, protože nemám řidičák. 

vano zlata

Zlatá ulička. I tato fotografie pochází z památného zamračeného dne roku 2005



Jednou jsi řekl, že když jsi poprvé navštívil Prahu, připadala ti jako zakletý Disneyland.

Kdysi tak na mě opravdu působila. Všechno bylo šedé, ponuré, z domů padaly omítky, bylo to jako v Šípkové Růžence.  

A neměl jsi z toho depresi?

Právě naopak. Ale dlouho to tak nezůstalo. Když stát vrátil lidem jejich majetek, pustili se do oprav. Najednou byl jeden dům žlutý, další zelený, růžový, modrý, všechno se probouzelo. Teď je Praha krásná. Všechno se změnilo. Lidé však zůstali stejní.

Krásy Prahy ti učarovaly také fotograficky. V retrospektivě máš několik nádherných záběrů, třeba Kampu nebo pohled na pražské mosty. Podle čeho sis vybíral lokace?

Hodně mě inspiroval Karel Plicka. Jeho fotky jsem znal ještě před emigrací. Plicka má dvě nádherné fotografické knihy o Praze a Slovensku. Najdeš v nich fotky krajinek, které dnes člověk vidí jen zřídka. Polovina záběru je tvořena obrovskými mraky, které připomínají konec světa. Cítil jsem, že na Prahu se budou takové mraky hodit. Vybral jsem místa, která se mi líbila – od metronomu dolů k pražským mostům, od Kampy nahoru na Pražský hrad, pak Zlatou uličku, hradčanské schody a zahrady.

vano kvety

I takto může vypadat fotka pořízená mobilem. Mimochodem, na každé výstavě vzbuzuje velký zájem


Místa jsem sice měl, ale chyběly mraky. Každý den jsem sledoval počasí a vůbec jsem netušil, že na ty správné mraky budu čekat dva roky. Pořád jsem čekal, zda budou nebo nebudou, dokonce jsem si jednu dobu myslel, že všechny mraky zmizely v Černobylu a už prostě nejsou. Jak jsem jednou kouřil a popíjel kávu na balkoně starého bytu, všiml jsem si, že nad Hradem stojí obrovské mraky, na které jsem tolik čekal. Vzal jsem foťák a rychle jsem utíkal na všechna ta místa, abych ty mraky stihl. Začal jsem fotit ze strany, kde je Hrad, protože z toho místa mraky postupovaly dál. Jak se mraky posouvaly, posouval jsem se i já. Na poslední fotce s pražskými mosty je vidět, že ty mraky už odcházejí někam do Brna.

Máš v plánu si to ještě někdy zopakovat?

To bylo deset prvních a deset posledních fotek Prahy, které jsem chtěl udělat.

Líbilo se mi, jak jsi mluvil o proměně Prahy ze šedé na barevnou, pop-artovou. Ty jsi to nejsilnější období pop-artu zažil také v New Yorku, kde ses seznámil s mým prastrýcem Andy Warholem. Jak jste se vlastně potkali?

Seznámili jsme se přes Harper's Bazaar, pro který jsem tehdy pracoval. Časopis si u Andyho pronajal ateliér a já v něm fotil. Ale nikdy se z nás nestali až takoví kamarádi, že bychom společně chodili na panáky a dělali na sebe ňu-ňu-ňu. Andy byl pořád sám, i když ho všude doprovázeli asistenti. Téměř vůbec nemluvil, jenom pozoroval svět kolem sebe. Jeho přátelé říkali, že se hodně změnil potom, co ho postřelila Valerie Solanasová. Před tím atentátem byl otevřený a normálně komunikoval. Ale to, co se mu stalo, by poznamenalo asi každého.    

I když jste s Andym nebyli kamarádi, vím, že tě jednou vyfotil svým legendárním polaroidem.

Všichni jsme se chodili bavit do Studia 54. Byly to obrovské prostory o třech patrech, které vznikly z filmového studia. Všude byly miliony lidí, člověk se nemohl pořádně hýbat. Ten klub navštěvovali známé modelky, herci, zpěváci, známé osobnosti a také Warhol se svým polaroidem.

vano nabrezi

Robertův autoportrét z Madeiry pořízený v roce 1984


Fotil každého, kdo se mu líbil. Zřejmě jsem se mu líbil, tak mě cvaknul. Jeho asistent si vzal moji adresu a podepsaná fotka mi za několik dní dorazila domů. Éra Studia 54 trvala jen krátce. Jednoho dne klub zavřeli a byl konec. Nikdo to pořádně nevysvětlil, ale zřejmě to bylo kvůli drogám.

Co se s tou fotkou stalo?

Půjčil jsem ji jedné redaktorce, která se mnou po revoluci dělala rozhovor. Tenkrát nebyla technika tak vyspělá jako dnes a do redakcí se odevzdávaly originály. Když jsem chtěl tu fotku zpět, zjistil jsem, že časopis zkrachoval a celá redakce se rozpadla. Nikdo nic nevěděl, dokonce ani jméno té redaktorky. Od té doby jsem tu fotku neviděl. 

Další zásadní newyorský klub té doby byl Factory na Manhattanu. Jak to probíhalo tam?

Chodíval jsem tam s modelkami a partou lidí, se kterou jsem dělal, hned po práci každou středu, pátek a sobotu. Všichni tam byli zfetovaní. Každý žil ve svém vlastním světě. Factory byl podnik, do kterého nikdo nikdy nechodil sám. Člověk tam mohl narazit třeba na Micka Jaggera, který žil tenkrát s Biancou, na Lizu Minnelli, Roye Halstona Frowicka nebo Mariel Hemingway. Možná že teď se to zdá být „waw“, ale tenkrát to bylo normální. Byli jsme mladí a mnohé z těchto osobností v té době nikdo neznal, možná tak Micka Jaggera. Ale kdyby se ve Factory v té době objevila třeba taková Marlene Dietrich, všichni by se tam z toho posrali.

Když se tohle v sedmdesátých letech odehrávalo, dělal jsi ještě vlasy a patřil mezi deset nejlepších kadeřníků v New Yorku.

Ano, ale jenom z těch, co vyhlásili. Věřím tomu, že by se našel i někdo lepší. To máš jako se soutěží Miss. Někdo vyhlásí soutěž a z těch přihlášených se nakonec vybere nejkrásnější dívka roku. Ale deset krásnějších dívek, které se do soutěže nepřihlásily, může žít třeba v Brandýse. Takže ti kadeřníci, mezi kterými jsem byl i já, zastupovali jednotlivé kadeřnické značky, které se přihlásily do soutěže, a z těch pak porota vybrala deset nejlepších.

Před nedávnem jsem na Facebooku zahlédla pár tvých fotek z mládí. Máš na nich různé účesy a značkové oblečení. Jednou jsi mluvil o tom, že jsi byl schopen nasednout do letadla a zaletět do Itálie pro nové džíny, abys je mohl nosit jako první v New Yorku. Od té doby, co tě znám, máš pořád stejné vlasy a nosíš stejný outfit. Kdy pro tebe přestalo být oblečení důležité?

Když jsem odešel z fashion. Móda je pro lidi ve fashion jako uniforma. Před nedávnem jsem fotil nádhernou fashion story s polaroidem na deset stran do Dolce Vita. O styling se starala jedna stylistka, se kterou jsem naposled spolupracoval v roce 1998. Když jsem se před ní objevil ve své zimní bundě, povídá: „Ó, ty máš pořád tu bundu, kterou sis koupil, když jsme v osmadevadesátém fotili na Islandu!“ Ani jsem si neuvědomil, že té bundě je dvacet let. Tak proto z ní padá peří. Je asi na čase koupit novou!

Možná bys měl chodit jenom v županu a nemusel bys nic řešit.

Budu nad tím uvažovat.

Kromě polaroidu jsi v poslední době fotil také na mobil, což mi k tobě moc nejde. Patříš mezi známé propagátory klasické fotografie...

Samsung udělal telefon s foťákem a lidé z té firmy mě oslovili, zda bych ho mohl vyzkoušet. Na telefonu jsem si mohl nastavit ISO, čas i clonu, takže mi bylo jedno, s čím fotím.

Robert Vano (1948)

Narodil se v Nových Zámkoch v tehdejším Československu. V roce 1967 krátce po maturitě emigroval do USA. Tam pracoval jako kadeřník, vizážista a asistent pro módní fotografy a pro časopisy Vogue, Bazaar, Donna, Seventeen či Modemoiselle. Od roku 1984 začal působit jako samostatný fotograf v New Yorku, Miláně a Paříži. V roce 1990 se poprvé vrací do Československa, později se sem stěhuje natrvalo. Zastával pozici kreativního ředitele české edice časopisu ELLE, pracoval jako umělecký ředitel agentury Czechoslovakmodels. Od roku 2009 působí jako nezávislý fotograf, o rok později získal Evropskou cenu Trebbia za tvůrčí činnost.

Nakonec však musí být vždycky ruční práce. Je to jedno, jestli fotíš na digitál, na telefon. Nebo na krabici od mýdla jako Miroslav Tichý, jehož fotky jsou mimochodem součástí stálé expozice muzea Pompidou. Všichni canonisté a nikonisté vystavují maximálně v Trutnově. Jak říkám, nejdůležitější je konec...

Co ještě budeš dělat do Vánoc a kde je budeš trávit?

Poslední focení mám 14. prosince a pak se chci věnovat jenom sobě. A Vánoce? Tak jako každý rok budu u Richarda (Robertův nejlepší přítel, pozn. red.). A těším se, že nebudu dělat vůbec nic.

Související…

V Mánesu vystavují světoví dvorní fotografové Fujifilmu. Zažijete i Kapku nadějeRevoluce byla euforie, dnes je doba zase šílená, říká fotograf Zdeněk SokolFestival Fotograf #9 zachycuje dobu těsně před a po sametu

foto: Autorka a Robert Vano, zdroj: Robert Vano

Tipy redakce

Našla se nová planeta naší galaxie? Možná jde jen o černou díru

Našla se nová planeta naší galaxie? Možná jde jen o černou díru

Aby nějaký astronom objevil novou planetu v naší sluneční soustavě, to je věc...

Je to podobně cenná komodita jako voda. I proto se písek krade z pláží

Je to podobně cenná komodita jako voda. I proto se písek krade z pláží

Loni v létě zaplatil jeden britský turista na Sardinii pokutu 1 032 eur, když byl...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.