Ostrá tužka Karla Křivana: Jsem eko, i kdyby na to měly padnout všechny lesy

Ochraně přírody se stala nejhorší možná věc. Tématu se zmocnily korporace a jejich marketing. A tak můžeme na stejných obalech jako před zelenou vlnou číst srdcervoucí slogany o vztahu daného výrobku k přírodě. Kavárenský řetězec mě vyzývá k omezení plastových obalů před ledničkou plnou malých limonád v PET lahvích a stojanem s dortíky, z nichž je každý pěkně zabalený v igelitu, to aby na mě neskočil nějaký ten přírodní bacil. Další řetězec s potravinami si zase spočítal, kolik se porazí stromů při výrobě papírových tašek, a vrací se k igelitkám. No tak sláva.

Marketing přehání (jemně řečeno), zjednodušuje a je agresivní. Tedy má přesně ty vlastnosti, na které bychom měli při ochraně přírody zapomenout. Jenže marketing miluje davy, které se chovají jako ovce. A lidé milují být součástí stáda. Když lidé něco žádají, tak jim to slíbíme a postavíme se tomu do čela. A až když je máme ve své značkové salaši, začneme přemýšlet, co s tím.

Úředník to zalije

Nikoli rozumnější než marketing bývá městský úředník. Vzpomínám si, jak jsem v horkém letním dni viděl kropicí vůz polévající naše vinohradské ulice. Voda stékala do kanálů, tamní osazenstvo mělo jistě radost, že jim tam teče něco čistšího než obvykle. Říkal jsem si, proč raději nezalévají stromy na chodnících, jejichž půda připomínala hebký písek saharské pouště. Někde jsou naštěstí starostliví sousedé a stromy ve své ulici si zalijí sami. Očekávám, že radnice nebo kdo je ovšem dá brzy vykácet a místo stinných vzrostlých stromů vysadí takové ty pahýlky, které se pak neboze tyčí po boku s tyčí.

Tak nevím. Když k tomu přidám vodu a mycí prostředky na vyčištění ekokelímku, vychází mi příroda v mínusu.

Potkal jsem mladou dámu hrdě si nesoucí do kavárny svůj kávový hrnek, aby ušetřila přírodu. Jenže ten se samozřejmě nevejde pod kávovar. Takže obsluhující slečna udělala nejdříve kávu do papírového kelímku, přelila ji do přenosného hrnku a papírový kelímek vyhodila. Tak nevím.

Vyrveme bambus na brčka

Když k tomu přidám vodu a mycí prostředky na vyčištění ekokelímku, vychází mi příroda v mínusu. Nejlepší si je vypít kafe na místě z keramiky nebo porcelánu. Přiznám se, že „papírový kafe“ si kupuju jen na nádraží do vlaku, když spěchám, protože tamto z termosek je fakt nepitelný. Příběh bambusových brček dovážených letecky z Asie je pak již jen třešnička na dortu lidské lenosti přemýšlet, esence zeleného marketingu, který si již vystačí sám o sobě.

Ale skončeme pozitivně. I hlouposti prováděné pod různými ekosliby mě nutí přemýšlet nad tím, jak moje chování ovlivňuje okolí ve městě, ve kterém žiji. Jen je místo póz potřeba přejít k jednání. Dovolím si parafrázovat Karla Havlíčka Borovského: Kéž by nám Pán Bůh všelikou tu ekologii z huby do rukou vraziti ráčil.