fbpx

S uměleckým šéfem Činohry Národního divadla o tom, jak je těžké zbavit "Zlatou kapličku" image Zlaté kapličky a jak náročné bude ve věku internetu udržet kvalitní herecké soubory

Zveřejněno: 12. 8. 2019

„Díky, že jste přišla,“ říká, když mi otevírá dveře svého letenského bytu. „Já jsem na antibiotikách, takže jsem rád, že jsem mohl zůstat doma.“ Vysoký, štíhlý muž s blonďatými vlasy, tričkem do véčka a náušnicí v uchu. Jmenuje se Daniel Špinar a v září to budou přesně čtyři roky, kdy se stal uměleckým ředitelem Činohry Národního divadla.

Trochu závidím lidem, kteří si můžou pozvat někoho domů na návštěvu kdykoli. Tím chci říct, že je tu útulno. Všechno má své místo, na zdech visí obrazy a mezi nimi se vyjímá porcelánová hlava bílé laně se sušenými svazky levandulí místo paroží. Sedáme si k pracovnímu stolu s výhledem do vnitrobloku. Všude kolem je spousta knih. O divadle, psychologii, o umění. Je vidět, že Daniel není úplně ve své kůži, ale když začne mluvit o divadle, rychle ožije. V ten okamžik z něj čiší zápal a odhodlání. 

Zrovna Praha je tak strašně přeplněná divadly a herci, že už to nemá kam dál růst, a je jen otázkou času, kdy to bouchne.

Na konci roku 2014 s koncepcí své vize s názvem Nová krev ucházel o svou současnou pozici uměleckého ředitele Činohry Národního divadla. A uspěl. Aby taky ne. Na kontě má desítky divadelních her i vlastních hereckých angažmá, vše ověšeno řadou významných cen. 

Jak se mu tedy během těch čtyř let daří onu „novou krev“ naplňovat a co všechno si může umělecký ředitel dovolit přivést na prkna Národního divadla? Jak se mu podařilo „prokrvit žíly“ této nejznámější a pro někoho také možná nejkonzervativnější české umělecké instituce?

O co aktuálně usilujete a co už se z vaší vize podařilo naplnit?

Chtěl jsem pokračovat v progresivním divadle stejně jako můj předchůdce Michal Dočekal, který na tomhle místě působil 13 let. Národní divadlo je v očích veřejnosti často vnímáno jako nějaký skanzen. Co se tam pak děje na jevišti, to je tak nějak druhotná věc. Je to podle některých něco, co se tam jen tak mimochodem odehrává vedle chlebíčků, opony a obrazů.

Já se svým programem snažím stále připomínat, že jde i o divadlo. A že divadlo je disciplína, která je tady a teď. Že je to naprosto současná věc. A tím pádem není možné na jeviště přivádět zakonzervované muzeální kousky. A ono nejenom Národní divadlo je muzeum, ale celá Praha. Takový krásný skanzen, který všichni milují, kde současné umění živoří a prim hraje opravování památek. A já budu vždy provokatér, který bude chtít zlaté uličky trošku vymést.

Jak se vám tahle provokace daří?

Já osobně si myslím, že to jde. Samozřejmě jsem si za ty čtyři roky uvědomil, že některé věci přirozeně vyplývají z toho, co je to za prostor. Nemůžu si tam dělat úplně jakékoli divadlo, které bych chtěl, protože spousta věcí se tam opravdu nehodí. Tato budova se zlatými portály vyžaduje specifickou dramaturgii a i specifické režijní gesto. Proto současná činohra z velké části utekla do prostorů, které jsou víc cool.

Jako třeba Jatka 78 a La Fabrika?

Jatka jsou hodně specifická. Ale všechna ostatní činoherní divadla jsou víceméně sklepní a jsou hodně „nablízko“. Takže divák se v dnešní době rozhoduje, jestli má jít do Ungeltu, kde uvidí herce pár metrů od sebe, nebo do Národního, kde je pomalu rád, že na ně vidí. Ta budova je něčím, co tady zbylo z dob minulých, a my teď řešíme, co a jak tam má být dnes. Opera a balet tohle neřeší. Sbor, orchestr a tanec – to tam bude patřit pořád. U činohry tohle už moc neplatí.

Dá se vůbec v dnešní době činohra nějak definovat? Nevpíjejí se do ní už i další žánry jako zmiňovaný balet, tanec? Nestala se z ní spíš alterna?

To je právě další důležitá otázka. A odpověď zní, že dnes už je to hodně promíchané a rozdíl není téměř žádný. Jediné, co činohře zůstalo, je dominující mluvené slovo. A i já jako tvůrce hodně rád míchám žánry. Také herci musí být mnohem víc rozkročení. Musí se umět pohybovat, zpívat, tančit. Můj program je expresionistický, vytvářím divadlo velkého gesta. A možná, že je to naše generace, která má tohle ráda a dělá to.

spinar 0217426982

Dnešní úlohou divadla je vytvářet pro lidi prostor, kde se mohou setkávat, říká Daniel Špinar


Mám rád hodně pantomimu a takové až stylizované divadlo, protože si myslím, že divadlo nemá kopírovat film nebo realitu. Myslím si, že v divadle má být určité kouzlo. Mám za to, že divák se vžívá do věcí na divadle jiným způsobem než psychologicko-realistickým prožíváním děje s postavou. A já osobně nemám rád, když je na jevišti vidět význam. V zahraničí je teď velkým trendem taková kolážovitost, kolážovité věci, které jsou svým způsobem i dokumentární. Ale to je něco, co k nám teprve přichází. A konzervativního diváka to pravděpodobně rozhodí.

Něco jako dokument na jevišti?

Dokument v tom smyslu, že tam jsou opravdu reální protagonisté, kteří téma dané inscenace prožili. Kteří jsou třeba nositelé nějakého etnika nebo opravdu spadají do určité vyloučené skupiny. Viděl jsem teď inscenaci, která mě hodně zasáhla. Byla to inscenace o pedofilii, kde na jevišti bylo třináct malých náctiletých holčiček, tak mezi jedenácti a třinácti lety. A bylo to nesmírně silné a tou silnou autentičností to dostalo úplně jiný rozměr.

Měl byste odvahu něco podobného nabídnout i u nás?

Teď zrovna připravuju jednu inscenaci, která bude na téma homosexuál po čtyřicítce. A budou tam tři skuteční homosexuálové po čtyřicítce, herci, kteří řeší nějaké své problémy a chtějí o nich mluvit. Takže je to obdobný koncept. Kolážovitá, mozaiková věc, která se dotýká niterně jak mě, tak těch protagonistů, kteří to budou ztvárňovat. Ale s tímhle samozřejmě nepůjdu na prkna Národního, to budu dělat jinde...

Kam až můžete tedy na scéně Činohry Národního divadla zajít a kde už třeba jako ředitel nebo režisér narazíte?

Myslím si, že Národní divadlo má mluvit o všem možném. Queer estetika už tam je, obecně hodně reflektujeme společenské i politické problémy...

Tak možná jinak: Jaká je podle vás úloha divadla ve 21. století?

Osobně jsem se hodně zabýval tím, co je v současnosti divadlo vlastně za médium. Kdysi to bylo prostě divadlo, vzniklo z nějakých rituálů, setkávání a z toho, že lidi měli potřebu sdílet příběhy. Dnes už je milion forem, jak si příběhy navzájem vyprávět. Ke kinům a televizi přibyl internet. A najednou jsou hvězdami youtubeři.

A je to ve stravitelnější formě, takový fast food. Zatímco divadlo je často náročné na pozornost, na konzumaci i to trávení.

Je to tak. Navíc do divadla musíte jít v určitou hodinu organizovaně. Do Národního se musíte i obléknout. A já myslím, že dnešní úlohou divadla je vytvářet pro lidi prostor, kde se mohou setkávat. A to snad nikdy nezmizí. Dál je pak potřeba hledat, co je samotnou esencí divadla. A to je podle mě přímý kontakt. Stand-up comedy, přednáškový typ divadla, na to dnes lidi slyší a funguje to.

Kterým směrem se podle vás tradiční divadelní umění bude dál ubírat?

Myslím si, že teď je důležité hledat znovu nějaké archetypální věci, které se týkají nějakého rituálu a obřadu. To je výrazová forma, kterou by současné divadlo mělo hledat. Jenže oni lidé možná chtějí na prknech vidět realismus filmového a teď už i youtubového světa. Nechtějí být zahlceni jiným pojetím reality, různými úhly pohledu, novým druhem vnímání. Ale tohle já nikdy nedopustím, aby se této náročnosti na diváka divadlo vzdalo.

Myslím si dokonce, že není potřeba, aby byl herec realistický, uvěřitelný. To prostě není úkol divadla. Já považuji herce za médium, které má mít na jevišti nějakou magnetickou  energii. Tou si diváka přitáhne a on pak s napětím sleduje, co tam ten člověk dělá.

Do jaké míry si může umělecký ředitel dovolit být umělcem?

Do nějaké míry dokonce pořád umělcem být musí. Na tuto pozici je navázána povinnost, že musím stále psát hry, režírovat. Díky tomu, že jsem  vyměnil původní tým, jsem během těch čtyř let docílil toho, že mám v jedné kanceláři, kde je čtrnáct lidí, celý tým – od produkčních, ekonomů přes dramaturgii až po PR.

Daniel Špinar (1979)

Vystudoval herectví na DAMU. Poté pokračoval studiem režie činoherního divadla na téže škole, jež zakončil inscenací vlastní dramatizace Dostojevského Bratrů Karamazových v Divadle Disk. Po absolutoriu se stal na dvě sezóny kmenovým režisérem Divadla na Vinohradech, kde zinscenoval Vojcka Georga Büchnera (2009), za nějž obdržel cenu Alfréda Radoka a Cenu Josefa Balvína, a Schillerovu Marii Stuartovnu (2010). Do stálého angažmá Národního divadla nastoupil jako kmenový režisér na začátku sezony 2014/2015. Od září 2015 je uměleckým ředitelem Činohry ND. (zdroj: Národní divadlo)

Lidi, které jsem si vybral, rozumí cestě, po které společně jdeme. Staré struktury nám někdy trochu házely klacky pod nohy. Teď mám pocit, že se mi podařilo vytvořit ostrůvek svobody, a díky tomu se nám daří dosahovat výjimečných výsledků. Ředitel Národního divadla nám důvěřuje, nekomentuje umělecké výsledky a nemluví nám do uměleckých plánů. Takže se necítím nikým omezovaný. Jediné, co mě omezuje, je ta chrámovost a předsudky, které veřejnost vůči Národnímu divadlu jako instituci chová. Jinak je to ráj na zemi.

Jakými metodami se snažíte tyhle předsudky bourat? Je to generační otázka?

Ano, je to hodně generační otázka. Myslím, že třeba až moje generace zestárne, tak už Národní divadlo bude bráno jinak. A taky je možné, že se doba posune tak daleko, že třeba Národní divadlo už vůbec nebude divadlo. Možná se z něj stane taková divadelní výkladní skříň.

Proč si to myslíte?

Už teď je velká krize souborovosti. Všude je přehršel herců a peníze všichni loví, kde můžou. Většina herců chce natáčet, protože je to výnosnější. Zároveň je potřeba filmovou kariéru podřídit divadelnímu angažmá, protože to je hlavní a časově nejnáročnější úloha divadelního herce. A jestli se to tímto směrem bude ubírat dál, tak do dvaceti let padnou stálá angažmá v divadlech. Jestli i v Národním, to uvidíme.

Já mám zatím velkou výhodu v tom, že Národní své herce platí relativně dobře. A taky je tohle angažmá vnímáno jako velká prestiž. Ale ten trend tady vidím, v zahraničí, třeba ve Francii, už má stálé angažmá jen jediné divadlo, Comédie-Française. Všechno ostatní se dělá projektově, grantovou a podobnou politikou.

Takže by v budoucnu vůbec neexistovaly stálé soubory? Herci by byli poptáváni na jednotlivé projekty?

Národní divadlo by možná jako jediné divadlo ten soubor mělo. Ale jinak si myslím, že ta doba utíká úplně jiným směrem. A mám z toho samozřejmě strach, protože jsem přesvědčený, že soubory mají něco do sebe. Ale zrovna Praha je tak strašně přeplněná divadly a herci, že už to nemá kam dál růst, a je jen otázkou času, kdy to bouchne.

Takže se časem ztratí i herecké ikony Národního divadla?

Ony už ani nejsou. Vezměte si třeba to, že takové ikonické hvězdy, jako je Iva Janžurová nebo nedávno zesnulý Václav Postránecký, už neexistují. A není to tím, že by v současnosti nebyli dobří herci, protože i současní herci jsou skvělí. Ale trh je tak přesycený a současná doba tak mediálně přehlcená, že už nikdo nemůže být takovouhle celebritou. Tehdy to byla partička herců, která hrála a natáčela. Teď natáčejí všichni.

A mediálně známou celebritou může být pomalu každý, kdo zvládne sám sebe natočit na video a vyvěsit na internet. Tradiční „hvězdnost“ je tedy pryč. Už nikdy nikdo nebude Marilyn Monroe. A to je prostě fakt. V Národním divadle hraje spousta úžasných mladých herců, kteří kdyby se narodili v době jako Iva Janžurová, tak jsou úplně stejně slavní. Jenže doba se změnila a na herecký talent už se tolik nehledí. Teď jsou a budou hvězdy youtubeři.

Související…

Virtuální sex a virtuální divadlo už brzy ve zcela reálném světěSkutečný zážitek emotikony ani instastory nenahradí, říká kampaní Národní divadloNaše kultura potřebuje pomoct, říká jazzový kytarista Rudy Linka

foto: Profimedia, zdroj: Národní divadlo

Tipy redakce

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Inferred interests neboli „odvozené zájmy“ je název funkce sociální sítě Twitter,...

Celá třetina mileniálů v USA pochybuje, zda je Země kulatá. Konspirace poráží školy

Celá třetina mileniálů v USA pochybuje, zda je Země kulatá. Konspirace poráží školy

Tajná spiknutí okolo celebrit nejsou až tak nová. To první se objevilo na sklonku...

Jde ještě o klimatickou nouzi, nebo už paniku? 10 otázek a odpovědí o přehřívání Země

Jde ještě o klimatickou nouzi, nebo už paniku? 10 otázek a odpovědí o přehřívání...

Praha 7 vyhlásila v květnu stav klimatické nouze , jak ji (a nejen ji, ale celou...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.