fbpx

Praha postaví metro: Když sovětští poradci konečně rozhodli za nás 1 fotografie
Záběr ze zahájení provozu pražského metra z 9. května 1974 (zdroj: Dny české státnosti)

Ivan Verner o stavbě pražského metra: Doprava v hlavním městě od počátku šedesátých let minulého století rychle houstla. Tehdejší československá vláda rozhodla alespoň ve středu Prahy svést tramvajové linky pod zem. Pak přišli Sověti i se svými tanky a rozhodli, že pod pražskou zemí budou jezdit zastaralé vlaky jejich moskevského metra

Zveřejněno: 11. 9. 2021

V prvním díle o historii pražského metra jsme si připomněli, proč se nezačalo stavět už na začátku 20. staletí a proč celé stavbě podzemní dráhy předcházela stavba nikdy nevyužívaného krytu. Tedy využívaný byl. Jako sklad brambor. To už je ale opravdu historie. V roce 1966 se každopádně začalo s překládáním inženýrských sítí v oblastech budoucí stavby a pak se slavnostně začala hloubit první stanice před Hlavním nádražím. Ta svým uspořádáním dodnes připomíná to, že původní návrh počítal s podpovrchovou tramvají. Vzhledem k tomu, že plánované tramvaje měly dveře jen na jedné straně, musela být místo jednoho ostrovního dvě nástupiště po obou stranách stanice.

Diskuse o tom, zda podpovrchová tramvaj, nebo raději metro, však ještě ani v 60. letech neustávaly. Vláda tedy přenesla rozhodnutí na někoho jiného. Koho? No ovšem, na sovětské poradce. Podpovrchová tramvaj měla několik nevýhod, především, co se týče kapacity, a tak byla povolána sovětská komise, aby problém "zda tramvaj či metro" rozsekla.

Původně plánované zahájení provozu v roce 1970 bylo nutné odložit, aby nakonec padl definitivní termín 1. července 1974.

Sovětská komise jednou provždy rozhodla, že se bude stavět metro podle sovětského systému (který ostatně Sovětský svaz v licenci zakoupil roku 1936 ve Velké Británii) a v něm budou jezdit zastaralé a těžké sovětské vlaky série E z roku 1961. Okupace vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a nastupující normalizace pak případné námitky (jako ostatně mnoho dalších záležitostí) ukončila.

Čtyři roky zpoždění, dva měsíce předstih

Problém byl ovšem v tom, že se mnoho ze schválených projektů muselo přepracovat za pochodu, například do Nuselského mostu musel být kvůli vysoké hmotnosti sovětských vagonů vložen zesilující rošt, jenž rozkládá zatížení. To vše spolu s malými zkušenostmi stavbařů zavinilo, že původně plánované zahájení provozu v roce 1970 bylo nutné odložit, aby nakonec padl definitivní termín 1. července 1974. 

Stavbaři se však na poslední chvíli vytáhli a slavnostní pásku u linky C, která vedla z Florence na Kačerov, mohli přestřihnout komunističtí představitelé včele s Gustávem Husákem již 9. května 1974 u příležitosti osvobození Prahy Rudou armádou. To už rok probíhala zároveň výstavba linky A.

Kde vzít lidi a zkušenosti

První trasa C byla v původním rozsahu trasou hloubenou, kopalo se tedy z povrchu. Když se však začalo stavět metro jako ražený tunel, což je mnohem rychlejší, bylo potřeba také sehnat odborníky, což se dělo především v dolech na Ostravsku, Kladensku i v Příbrami. Někoho nalákala Praha, někoho příspěvek na dojíždění, ti mladší si tu mohli odbýt náhradní vojenskou službu a hodně nových pracovníků bylo naopak starších, kteří v dolech už neměli velkou perspektivu. Některé jejich zkušenosti byly ale k nezaplacení. Třeba praktická ukázka, jak se zachránit před důlními vozíky, slangově hunťáky, které se utrhly a nabíraly stále větší rychlost.

Dobré je prý před nimi neutíkat, ale naopak běžet jak při lavině proti nim a doufat, že nevykolejí. Nebo se chytit a vyšplhat na potrubí vzduchotechniky, takzvané lutny, které přiváděly dolů na stavbu čerstvý vzduch. Některé rady nebyly tak závažného charakteru, ale byly taktéž praktické. Autor už může z vlastní zkušenosti potvrdit, že pracovní oblek, takzvané fáračky, je dobré před odchodem vyfoukat stlačeným vzduchem, aby nebyly tak zaprášené. Z války zřejmě pocházel i návod, jak si ovinout nohy onucemi, jež byly daleko praktičtější než ponožky.

Za mír a za rekordy

Socialistická výstavba pražského metra byla opravdu socialistická se vším všudy, šlo především o rekordy. A hlavně o to, kolik metrů tunelu se podaří za měsíc vyrazit. První rekordy v rámci socialistického soutěžení byly tak k patnácti metrům, nakonec to snad bylo i sto padesát, pokud možno vždy k nějakému slavnému výročí. Nejúspěšnější byly v dosahování těchto rekordů shodou okolností takzvané Brigády socialistické práce. Hlavní roli hrála skupina razičů, která si říkala Litvákovci, jimž šéfoval hrdina socialistické práce a dokonce člen ÚV KSČ, minér Vojenských staveb Mikuláš Litvák.

Statečně mu sekundovali Náhlíkovci a Doležalovci. Pokus o rekord probíhal vždy následujícím způsobem: Prakticky všechny ostatní práce byly v dotčeném úseku zastaveny, aby měli rekordmani veškerou podporu. Ovšem znáte to – práce kvapná… Po oslavě rekordu nastoupili ostatní tuneláři, betonáři a zedníci a napravovali to, co rekordmani nedotáhli do konce. Tehdejší socialismus se ovšem projevoval i v dalších aspektech, ale o tom zase příště.

Související…

Metro v Praze mohlo slavit už stovku. Stavba ale začala až v 50. letech. Krytem
Ivan Verner

foto: Dny české státnosti (http://www.dnyceskestatnosti.cz/), zdroj: Pražská integrovaná doprava

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...