fbpx

Šéfredaktor Flowee City se lehce vánočně zamýšlí nad tím, jestli jsou "ty naše problémy s dopravou a bydlením" natolik závažné, že bychom se k sobě v roce 2020 alespoň občas navzájem nemohli chovat slušně

Zveřejněno: 5. 1. 2020
Reklama

Na první svátek vánoční jsem se vypravil do centra dokoupit jeden dárek, který mi stále ještě chyběl. Stavil jsem se v Quadriu na Národní, a jelikož mi předvánoční přípravy daly zabrat, dostal jsem chuť na kávu s sebou.

Prodral jsem se neuvěřitelným davem nasupených lidí a poté, co jsem deset minut hypnotizoval obsluhu, jsem se dočkal svého espressa. Načež mi ho spěchající madam v (zřejmě od Ježíška čerstvě doneseném) kožichu vyrazila z ruky.

Z čeho máme mít tedy vlastně radost? Kde brát optimismus a energii?

„No to snad není možný! Neumíte dávat pozor?“ zařvala na mě hlasem, který zněl jako něco mezi jekotem Lucie Bílé a bojovým pokřikem Karlose Terminátora Vémoly. Černá tekutina jí totiž vyšplíchla přímo do záňadří a skvrna se začala povážlivě rychle rozlézat. Nejdříve jsem se chtěl rozčilovat. Pak jsem ale při vědomí, že by potenciální výměna názorů byla asi tak užitečná jako politické diskuze na Facebooku, začal uvažovat: Jaké výzvy mě ještě do konce roku čekají? Od toho byl pak už jen krůček na další level: Jaké že to výzvy stojí v roce 2020 před Pražany?

Na úrovni Kamerunu

Tou největší je pravděpodobně pro většinu z nás bydlení. V Praze má trvalé bydliště přes milion lidí, několik (nízkých) set tisíc bydlí v metropoli v nájmu, a další čtyři sta tisíc dojíždí do metropole každý den za prací. Jenže Praha není nafukovací, a i když se poslední dobou trochu pohnuly ledy, bude to trvat ještě hezkou řádku let, než bude v metropoli dostatek místa pro všechny. Ovšem ani největší optimista si netroufne očekávat, že by ceny nového bydlení klesly pod 100 tisíc korun za metr čtvereční. Což je cenová hladina, která spolehlivě diskvalifikuje devět Pražanů z deseti.

Vyřizování stavebního povolení trvá v Česku déle než v Kamerunu, v celosvětovém žebříčku jsme obsadili slušné 157. místo ze 190 zemí.

S tím pak velmi úzce souvisí doprava. Ony statisíce lidí se musí do Prahy nějak dostat – a buď mohou přijet po přetížené železnici, jedním z linkových příměstských autobusů, které ovšem budou mít od nového roku prodloužené intervaly, protože je nemá kdo řídit, nebo se budou klasicky dopravovat autem a trávit hodiny v nekonečných frontách. Praha se bude totiž muset velice záhy rozhodnout, jestli chce být městem krátkých vzdáleností (všechno máte blízko – školu, práci, obchody, lékaře...), nebo dlouhých tras (město je soustředěno do logických celků, v obytných čtvrtích jsou jen nejdůležitější obchody, do práce cestujete půl hodiny a na návštěvu úřadů si většinou berete dovolenou).

Důsledky těchto hypotetických úvah s trochou štěstí pocítí už naše děti. Jestliže si něčím můžeme být v dnešní turbulentní době jisti, je to fakt, že všechno trvá neuvěřitelně dlouho. Vyřizování stavebního povolení trvá v Česku déle než v Kamerunu, v celosvětovém žebříčku jsme obsadili slušné 157. místo ze 190 zemí. Tak z čeho máme mít tedy vlastně radost? Kde brát optimismus a energii?

Charita mezi kapkami deště

A tady se musíme vrátit na začátek, k rozlité kávě v záňadří dámy v zánovním kožíšku. Přecpané obchody jsou důkazem toho, že se obecně lidem daří nadmíru dobře. Za poslední čtyři roky se objem peněz, které Češi utratí za vánoční dárky, zvýšil o více než 50 procent. V Praze máme téměř nulovou nezaměstnanost, což není sice z hlediska ekonomiky úplně ideální stav, ale je to důkaz, že kdo chce, ten práci téměř vždy najde. Lidé také nezapomínají ani na své bližní – více než polovina Čechů přispívá na charitu, jen sbírka Srdce dětem vybrala rekordních 38 milionů korun. To jsou ale velké věci, ty nejmenší zažíváme dnes a denně.

tesco charita

Nejvíce důvodů k optimismu najdete kolem sebe. Stačí jen otevřít oči a vnímat


Na mě to přišlo na Štědrý den před malým Teskem ve Vršovicích. Vzpomněl jsem si totiž klasicky až po poledni, že potřebuju nutně něco dokoupit. Bylo pochopitelně zavřeno, jemně pršelo a před obchodem stála hromada krabic s potravinami: rohlíky, banány, zelenina… U nich pán s vestou. Hlídal.

„Můžu si vzít pár rohlíků?“ zkusil jsem to.

„Jasně, je to pro ty, co to potřebujou.“

„To sem dalo Tesco?“

„Ne, to jsem sem dal já. Já v Tesku uklízím a přemluvil jsem je, aby to nevyhazovali. Za chvilku přijedou z Charity, ale naberte si, co potřebujete.“

„To je dokonalý! Víte, já jsem šéfredaktor jednoho takového pražského serveru, mohl bych si vás vyfotit?“

„Ale prosim vás, kdo by byl na ten můj ksicht zvědavej…“

Život je boj. Ale stojí za to. A kdybychom to měli moc jednoduchý, nebyla by to taková legrace. Nakonec, potřebujeme toho tolik? Tak hodně štěstí, zdraví a úspěchů v roce 2020.

Související…

Deset tipů na Vánoce bez odpadu a jak v Praze třídit po Novém roceJakým způsobem se chytrá města starají o historické dědictví a jak to dělá PrahaPraha je chytřejší než Londýn i Berlín. Alespoň to tvrdí Smart City Index

foto: Autor

Tipy redakce

Fotíte rádi? 99 procent fotek, které pořídíte, nikoho nezajímá. Vlastně ani vás

Fotíte rádi? 99 procent fotek, které pořídíte, nikoho nezajímá. Vlastně ani vás

Novinář Chris Taylor na serveru Mashable pregnantně vyjádřil stav , ve kterém se...

Vyrobí palivo budoucnosti slunce? Mohlo by, a to na bázi fotosyntézy

Vyrobí palivo budoucnosti slunce? Mohlo by, a to na bázi fotosyntézy

Alternativní zdroje energie jsou oblíbeným zaklínadlem současnosti. Problém je...

Alkoholismus se dá léčit i mírněji než abstinencí, říká psycholožka Marie Funke

Alkoholismus se dá léčit i mírněji než abstinencí, říká psycholožka Marie Funke

Možná jste si po propité silvestrovské noci dali jako spousta lidí následující...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.