fbpx
Eva Horáková: Místo ústavů domovy? #tochci 2 fotografie
Eva Horáková

S pirátskou zastupitelkou a předsedkyní magistrátního výboru pro sociální politiku o stárnutí populace o tom, že se město má starat i o ty, co se sami starají, a proč je v Česku nedostatek dárců krve

Zveřejněno: 12. 9. 2019

Sociální péče je do značné míry závislá na práci asistentů. Na jejich péči jsou závislí hlavně lidé, kteří by se po době strávené v ústavech a domovech chtěli osamostatnit. „Strašně rádi bychom, aby tito lidé mohli bydlet v Praze, ale k tomu právě potřebují osobní asistenci,“ říká Eva Horáková, předsedkyně magistrátního výboru pro sociální politiku. „Proč by kdokoliv, kdo se musí vyrovnat se zdravotním znevýhodněním, nemohl trávit svůj čas v domácím prostředí? Každý z nás má své sociální zázemí, svůj pokoj, koupelnu, kuchyň, obývák… Proč by handicapovaní lidé měli žít v nějakém ústavu, když to není nutné?“

Minulý týden se v Praze otevřel domov Sulická, ten se právě podobné prostředí snaží svým klientům nabídnout. Jsou tam hezké „bytové jednotky“, kde se spí maximálně po dvou lidech, nejsou tam společenské místnosti, ale obýváky, nejsou tam sesterny, ale pracovny Takhle nějak by to mělo vypadat?

V Domově Sulická nemáte svou koupelnu, nemáte tam svoji toaletu… Není tam obývák, jako je to u mě nebo u vás doma. Nemáte tam svou kuchyň, svoji poličku na svůj hrníček. Pořád je to ústav – má to dlouhé chodby, pokoje vlevo a vpravo… Historicky jsme nikdy v Praze takovou možnost handicapovaným či seniorům nedávali – tak to pojďme změnit a pojďme do budoucna dělat ty věci tak, aby se tam lidé opravdu cítili jako doma.

Chceme se primárně soustředit na malá rodinná zařízení pro 20–30 klientů. Lépe se shání personál, je to pro klienty dostupnější a není to tak nákladné jako velké domovy.

Ale aby to nevyznělo zbytečně negativně – oproti minulosti je v Sulické vidět obrovský progres. Paní ředitelka Lenka Kohoutová je úžasná žena, která v rámci možností vytvořila pro více než stovku klientů domova Sulická skvělé prostředí. My se ale chceme primárně soustředit na malá rodinná zařízení pro 20 až 30 klientů. Lépe se shání personál, služba je pro klienty dostupnější a i nákladově to nebude tak náročné – do domova Sulická investovala Praha několik desítek milionů, to je strašně moc.

Většina handicapovaných nepotřebuje asistenci 24 hodin denně. Jak v takovém případě starost o tyto klienty může vypadat?

Třeba tak, že jim tam firma přiveze oběd, sociální pracovnice ho ohřeje, dá na stůl a pomůže jim s obědem. Ne, že budou všichni ležet na postelích a jíst na lůžku.

Opravte mě, jestli se mýlím, ale Praha nemá ani dostatek bytových jednotek, ani dostatečný rozpočet na asistenční služby, aby dokázala tento zajisté ideální stav zajistit. Není v takovém případě modelový příklad domova Sulická ne třeba ideálním stavem, ale krokem dopředu?

Máte pravdu, v současné době nejsme schopni všem poskytnout takový komfortní servis. Ale děláme všechno pro to, abychom se k tomu ideálnímu stavu malými postupnými kroky dostali. Souhlasím s vámi, že jsou klienti, kteří potřebují větší dohled a péči. I ten ubytovací komplex se dá ale vždycky udělat tak, že to nebude vypadat jako ústav, ale jako třeba bytový dům.

Můžete uvést konkrétní příklad, kde to takhle funguje?

V Ostravě mají centrum Přístav, tam k tomu mají velice blízko. Jsou to domácnosti, kde každý z klientů má svůj pokoj, mají velký společný obývák a kuchyň, kde si za pomoci asistentek sami vaří. Všichni mají úkoly, jeden vyndává prádlo z pračky, jeden dává prádlo na sušák, jeden se stará o zvířata… Prostě jako v každé jiné domácnosti. Nikdo nemá na sobě bílý mundúr, nic vám nepřipomíná zdravotnické zařízení. Chovají tam zvířátka, papoušky, králíky…

Já sama jsem zdravotní sestra a jezdila jsem z Prahy do Nymburka za kvadruplegikem, bylo mu zhruba 33 let a byl na umělé plicní ventilaci – to znamená absolutní závislost na přístrojích. Ošetřovatelskou péči jsme zajišťovaly my jako sestry, zbytek zařizovala skvěle jeho žena. Pokud tedy i takto těžké případy mohou mít domov, proč by to nešlo u klientů s lehčím postižením?

Ne každý má ale rodinu, která mu takovou péči může poskytnout.

My musíme do společnosti vrátit pocit, že pečovat o blízké je potřeba, že je to normální. A že myslíme nejen na ty, kteří péči potřebují, ale také na ty, kteří ji poskytují. A to je klíčový bod našeho programu – pečovat o pečující.

Jak bude taková péče o pečující vypadat?

Představte si, že chodíte do práce a ještě se k tomu staráte o někoho doma. Potřebujete si odpočinout, zajít večer do kina nebo na jógu, případně jet někam na víkend… A tohle je přesně ta odlehčovací sociální služba, na které pracujeme.

img 5586 edit

Eva Horáková ve své kanceláři na pražském magistrátu


Máme například spoustu handicapovaných dětí. A děti rostou, přichází puberta, což je pro rodiče extrémně náročné období i samo o sobě. A rodiče najednou zjistí, že už to prostě nezvládají. My potřebujeme, aby spolu co nejdéle vydržela celá rodina a zároveň aby byli všichni šťastni.

Populace v Česku stárne. Během příštích 20 let mají více než dvě třetiny obyvatel Česka žít ve městech. Má Praha připraveny pro seniory kapacity?

Hlavní město má domovů pro seniory celkem 13 a v nich přes 2 000 lůžek. A každý z těchto domovů registruje okolo 1 000 žádostí. Praha ale nemá jednotný systém na registraci těchto žádostí a je běžnou praxí, že buď senioři, nebo jejich rodiny posílají žádosti na všechny tyto domovy. A my ve výsledku nedokážeme poznat, kolik lidí o péči v domově opravdu žádá. Chci pracovat na tom, aby se tyto žádosti sjednotily a my měli k dispozici opravdu reálná čísla.

Eva Horáková

Předsedkyně Výboru pro sociální politiku ZHMP, zastupitelka hlavního města Prahy a MČ Prahy 5, místopředsedkyně zastupitelského klubu Pirátů na MHMP. Pochází z východních Čech, od 18ti let žije v Praze. Vystudovala Střední zdravotnickou školu, obor všeobecná zdravotní sestra.Pracovala v oblasti diabetologie, psychiatrie, kardiologie a hypolipidemik. Angažuje se ve zdravotnictví, oblasti sociální práce a dobrovolnictví. A také věří, věří že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.

V těch domovech, které máme k dispozici, jsou pokoje pro 3 nebo 4 lidi – tam bych byla ráda, aby to pro naše seniory bylo komfortnější. A samozřejmě ideálem by bylo, aby senioři mohli žít v malých bytech typu 1+kk, 2+kk. Vybízíme městské části, aby zřizovaly městské byty s nižším nájmem, byty, které budou pro seniory dostupné. A nejenom pro seniory, ale i pro mladé rodiny, začínající rodiny nebo samostatně bydlící.

Jak se k tomu staví jednotlivé městské čtvrti?

Velmi dobře. Městské části chtějí pomáhat a chodí na magistrát s tím, že mají kapacity, kde by chtěli zřídit sociální byty nebo poskytovat sociální službu. Ptají se nás, jak si magistrát představuje budoucnost, jakou cestou se chceme dát. A chtějí, aby i developerská výstavba byla spojena se sociálně dostupnou péčí.

V celé Francii je 5 transfúzních stanic, v Česku jich je strašně moc. Jde primárně o byznys firem, které vyrábějí transfúzní přístroje a pomůcky.

Spousta seniorů okolo 60 let se stěhuje z Prahy ven, ale kolem 80. roku se vracejí zpátky do Prahy. A spousta z nich nechce bydlet v rušném centru, takže tímto apeluji i na okrajové části… Tam je většinou dobře zajištěná infrastruktura, je tam lékař, škola, zařízení, možnost být venku, což jsou pro seniory extrémně důležité věci.

Zmínila jste nové byty. V zahraničí bývá jednou z podmínek developerských projektů, aby část nových bytů spravovalo město či městská část a aby tyto byty byly určeny na sociální účely. Jak by se vám takový nápad líbil v Praze? A je to u nás reálné?

Přesně to máme jako Piráti v programu na Praze 5 – tam totiž developeři vlastní skoro veškeré pozemky. A pokud nezbývá nic jiného než jít cestou dohody, tak proč ne, pojďme do toho! A nemusí to být jen byty pro seniory, ale také byty pro mladé rodiny nebo děti, které vyšly z dětských domovů. Já se nebráním ničemu, a jestli se kvůli tomu budu muset spojit s developery, tak proč ne?

Dalším z vašich velkých témat jsou transfúzní stanice. Neustále čteme výzvy „darujte krev“, znamená to, že v Česku chybí dárci?

Začnu odjinud: Víte o tom, že v celé Francii je pět transfúzních stanic, pomocí kterých dokážou Francouzi plně uspokojit svoje potřeby jak ohledně skladování, tak co se transportu týče? V Česku je jich strašně moc, protože je to byznys firem, které vyrábějí transfúzní přístroje a pomůcky. Ten byznys prostě krev potřebuje, žije z ní. Ale na druhou stranu, nemocnice krev reálně potřebují taky. Jestli nám něco opravdu chybí, tak jsou to kvalitní dárci.

Handicapovaní a vozíčkáři by měli mít jednodušší přístup na náplavku. Moc bych si přála, abychom tam mohli být všichni spolu.

Hodně lidí přijde darovat krev jednou dvakrát třikrát, ale když chcete získat Jánského plaketu, tak to trvá dlouho. Spousta dárců přestane po určitém počtu odběrů a my bychom potřebovali, aby nepřestávali. Běžně odcházejí třeba při dosažení hranice 40 odběrů a my jim říkáme: Ještě nekončete, pojďte s námi ještě dál do 80, do 120 i do 160.

Jaká je ta nejvyšší meta?

Říká se tomu „Dar života“ a ten je za 250 odběrů. Zrovna v červnu jsem ten dar udělovala. Takže to jde. Jen se musí chtít.

Kdybyste měla kouzelnou hůlku a mohla v Praze během sekundy změnit jednu věc, co by to bylo?

Chtěla bych, aby handicapovaní a vozíčkáři měli jednodušší přístup na náplavku. Je to přece jen moderní a velmi oblíbená část města, na které probíhá čilý společenský život a výborný program. V současné době se tam můžou dostat buď tak, že je někdo snese, nebo můžou využít jeden jediný sjezd – ten je ale dlážděný kostkami a s vozíkem to jde dost obtížně. Moc bych si přála, abychom tam mohli být všichni spolu.

Související…

Olga Richterová: Města by si měla nechávat malé byty pro senioryJak pomoct seniorům v Praze? Musíme k nim dostat informace, říká Tomáš KlineckýDomov Sulická pro osoby s mentálním postižením je domácnost, žádný ústav

foto: Archiv Magistrátu hl. m. Prahy, zdroj: Magistrát hl. m. Prahy

Tipy redakce

Proč se krade i písek z pláže? Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Proč se krade i písek z pláže? Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Loni v létě zaplatil jeden britský turista na Sardinii pokutu 1 032 eur, když byl...

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Inferred interests neboli „odvozené zájmy“ je název funkce sociální sítě Twitter,...

Jde ještě o klimatickou nouzi, nebo už paniku? 10 otázek a odpovědí o přehřívání Země

Jde ještě o klimatickou nouzi, nebo už paniku? 10 otázek a odpovědí o přehřívání...

Praha 7 vyhlásila v květnu stav klimatické nouze , jak ji (a nejen ji, ale celou...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.