Napsat, že v pondělí se slavnostně otevřou brány zařízení v pražské Krči, by byla trochu nepravda – lidé na stejném místě přebývají už spoustu let. Až do nedávna to byly ovšem velmi neutěšené podmínky. „Dříve tady byla klecová lůžka, nebo pro jednu osobu 12 osob byl jeden kartáček na zuby, který si lidé museli střídat. Byla tady také klecová lůžka, u záchodů nebyly dveře – argumentovalo se mírou rizika, že někdo může na záchodě zkolabovat,“ popisuje Petra Konečná, metodik kvality sociálních služeb.
Dnes se v Domově Sulická v Krči 3 nachází celkem 8 domácností – a v každé z nich bydlí až 12 lidí. Slovo domácnost je přitom velmi důležité: „Doma taky nemáte sesternu a společenskou místnost,“ říká Barbora Kohoutová, vedoucí přímé obslužné péče. „Před pěti lety jsme se rozhodli, že to pojmenujeme jinak, takže místo pavilonu máme domácnost, místo společenské místnosti je obývák, a místo sesterny je pracovna nebo kancelář. Jsou to maličkosti, ale u toho začíná i změna způsobu myšlení lidí, kteří tady pracují – oni nechodí do práce, ale ke klientovi domů.“
Radní Jan Chabr, uprostřed Vlasta, vpravo poslankyně Markéta Pekarová Adamová
Jako doma
Nemocnice většinou nemají pro péči o osoby s mentálním postižením dostatek kapacit, a přiznejme si to, někdy ani vůle. „Naše klienty nikde nechtějí,“ krčí rameny Lenka Kohoutová, ředitelka Domova Sulická. „Když se jejich stav zhorší, je pro ně pobyt v nemocnici velice stresující a bojí se tam chodit – jsou totiž zvyklí, že z nemocnice se často lidé nevrátí zpět. I proto umožňujeme jejich blízkým, aby v případě nutnosti trávili čas s nimi přímo tady.“ O soukromí se přitom jejich nejbližší nemusí obávat – na pokoji se bydlí po dvou nebo po jednom, žádné přeplněné místnosti tady nenajdete. „Představte si, že váš nejbližší tráví závěr svého života s dekou až pod nos a s připoutanýma nohama a rukama,“ říká Lenka Kohoutová. „To byl velký impuls, abychom se spolu s pražským magistrátem snažili zřídit místo, kde se tito lidé budou cítit jako doma. Snažíme se o to, aby tady rodina nebo přátelé, pokud budou chtít, mohla zůstat až do poslední chvíle."
Vkusně vyzdobené pokoje, standardní kuchyně s moderními linkami, útulné obýváky s pohodlnými sedačkami a velkými televizory - kromě speciálních lůžek byste nepoznali, že se tady starají o mentálně postižené.
"Dnešním dnem začíná pro naše klienty nový život, dali jsme jim opravdu domov a domácnost. Nikdo tady nechodí ve stejnokroji, ani zdravotníci, ani pracovníci v sociálních službách. A samozřejmě, popruhy tady nenajdete žádné,“ usmívá se ředitelka Lenka Kohoutová. A jak taková domácnost vypadá? No přesně jako jakýkoliv jiný dům či byt. Kromě speciálně upravených lůžek byste nepoznali, že se tady starají o mentálně postižené. Vkusně vyzdobené pokoje, standardní kuchyně s moderními linkami, útulné obýváky s pohodlnými sedačkami a velkými televizory, a také dílny ručních prací, plné hezkých rozpracovaných děl. Ke standardnímu životu patří také práce – a klienti domova se do ní zapojují rádi, ti, kteří mohou, prodávají třeba v kavárně v přízemí hlavní budovy. A jako správná rodina chodí spolu také do kina, do divadla, na výlety, a letos si zajedou také k moři.
V takovém obýváku by chtěl žít každý
Město se stará
Nic takového by samozřejmě nebylo možné bez přispění města. „Pavilon prošel obrovskou proměnou, město do něj investovalo 72 milionů korun, říká Jan Chabr, pražský radní pro oblast majetku. „Snažíme se, aby lidé mohli fungovat jako v běžném domácím prostředí.“ Ne vždy je samozřejmě možné, aby se o všechny potřebné postaraly jejich rodiny. To ale není důvod k tomu, abychom je házeli přes palubu: Vyspělá společnost se vždycky poznala podle toho, jak se dokázala postarat o lidi, kteří to vlastními silami nejsou schopni zvládnout,“ dodává Jan Chabr. „Obzvlášť to platí pro mentálně postižené spoluobčany v tak citlivém okamžiku závěrečné fáze života. Jsem hrdý, že Praha takové zařízení má.“
"Nejen Praha, ale i další kraje takové služby potřebují a stát by jim v tom měl být oporou. Snad se podobných služeb dočkají i ostatní kraje," dodává poslankyně Markéta Pekarová-Adamová.
V pondělí tedy oficiálně vzroste počet těch, kteří mají v Praze svůj domov. A málokdy vidíte tak spokojené úsměvy jako ve tvářích těch, kteří budou členy jednotlivých domácností. „Chtěla bych popřát, aby se v těchto prostorách dařilo službu naplňovat ke spokojenosti všech, kterých se to bude týkat,“ říká poslankyně Markéta Pekarová-Adamová, členka sněmovního Výboru pro sociální politiku a Podvýboru pro sociální a osoby zdravotně postižené. „Je vidět, že je možné, aby sociální zařízení umožnilo mentálně postiženým lidem fungovat v důstojném prostředí. Nejen Praha, ale i další kraje takové služby potřebují a stát by jim v tom měl být oporou. Moc si vážím toho, že do této služby jdeme, protože podobná zařízení jsou u nás stále ještě nedoceňována. A doufám, že se situace bude i po vašem vzoru pozitivně měnit, a že třeba za nějaký čas se podobného zařízení dočkají i obyvatelé jinde v Česku, a vy jim pak budete moct předat zkušenosti,“ dodává Pekarová-Adamová.
Reklama
V domově Sulická bydlí děti od tří let, horní věková hranice není omezená. Většina klientů jsou lidé s různým stupněm mentálního postižení, od lehkých případů (dokážou si třeba sami odemknout dveře) až po těžká postižení, vyžadující neustálou péči. Žijí zde lidé jak v produktivním, tak i v seniorském věku, kteří buď nemohou žít sami, nebo potřebují speciální zázemí. Specializovaná domácnost nenabídne své služby pouze současným klientům Domova Sulická. Péči s nepřetržitou asistencí zdravotní setry budou moci využít se souhlasem Prahy postižení lidé z celé republiky.
