fbpx

Pražské chodníky jsou jedna válečná zóna. Vyhraje na ní ten bezohlednější a rychlejší

Zveřejněno: 23. 8. 2019

Chodníky dlouho patřily chodcům. I špatně zaparkované auto budilo rozruch. Na chodníky vjížděly většinou maximálně dodávky cosi dopravující. Četl jsem kdesi, že je nahradí kola. Vybavil jsem si peloton cyklistů-dopravců, každý sud na zádech či ve vozíčku za kolem, jak vyrazí z pivovaru k hospodám a bistrům. Ale k cyklistům se dostaneme později. Auta dopravující zásoby do prodejen a kanceláří a nové koupelny do bytů, auta chodcům překážející, ale po splnění svého bohulibého účelu z místa mizející, ta přece jen k městskému provozu patří.

Stejně jako zahrádky. Zahrádky cestu chodci, poutníkovi po městě, zužují a trochu ztěžují. Navíc na vás od židlí a křesílek nečekaně vyštěkne pes, vyběhne dítě nebo vám rovnou cestu zatarasí kočárek maminky, která myslí jen na své děťátko a ne na průchodnost komunikace, což je, když nespěcháte, roztomilé, vyloudí to třeba i omluvný úsměv, náznak kontaktu, a tak vás to hodí před tím telefonátem klientovi do trochu uvolněné nálady. Zahrádky miluju.

Pak jsou tu ale cyklisté jako druh nových, lepších pozemšťanů. A protože přináší světlo do našich temných duší a ulic, patří jim svět, tedy i chodník.

U nás na Vinohradech je jich požehnaně. A přibývá jich. Zejména těch malých, pár stolečků, pár židlí, půlka chodníku pryč, ale příjemná atmosféra města o spoustu stupňů nahoru. Díky zahrádce se mnohdy jen tak zastavím, sednu si, dám si kafe a něco, zapálím doutníček a zjistím, že čas je můj, pokud si ho nikým nenechám vzít. Zahrádky se tedy do války o chodníky nepočítají. Patří na ně a jen houšť.

Těžko na bojišti

Válku o pražské chodníky vedou jiné tři armády: chodci, cyklisté a koloběžkáři. Chodci jsou původní chodníkový druh. Nyní je ale napadli dva invazní příbuzní. Cyklisté se na chodnících a v ulicích objevují na jaře a mizí na podzim.  V plískanicích a deštích podzimu a marastu a vůbec nepohodě zimy a začínajícího jara zůstávají jen cyklisté – poslíčci – mesíci, které nepočítám. To jsou lidé tvrdě pracující, nám kancelářským pomáhající a do města patřící. Jim cestu po chodníku odpustím, protože vím, že spěchají za někým, kdo je v lepším případě pozdraví slovy, „no, to je dost“, v horším jim vynadá, „kde jste, čekám na vás hodinu“.

Koloběžky do města patří. Dělají jeho atmosféru pestřejší, uvolněnější a samozřejmě i trochu konfliktní.

Pak jsou tu ale cyklisté jako druh nových, lepších pozemšťanů. A protože přináší světlo do našich temných duší a ulic, patří jim svět, tedy i chodník. Porušují pravidla ne proto, že jsou rebelové, což by mi bylo sympatické, ale protože si myslí, že ta pravidla pro ně neplatí neb oni jsou ti moderní a člověk chodící je určený k vyhynutí. Cyklista vjede na chodník, kdy se mu zachce, zazvoní, aby bylo jasné, že on je nyní vládce městské džungle, a zase si sjede, kdy potřebuje, protože auta do města také nepatří a mají dávat pozor, když on jede. Naposledy jsem jel na městském kole v Amsterodamu, městě na rovině, s cyklistickou dlouhodobou kulturou. Po pár šlápnutích jsem se také choval jako král džungle. Chodci a cyklisté se tu ale spolu naučili žít. To Prahu teprve čeká.

Až zavládne mír

Nejnovějším invazním druhem na pražských chodnících jsou lidé na koloběžkách. Nějak mi překáží míň než cyklisti. V drtivé většině jsou to jednak lidé mladí a k těm překračování pravidel, hranic a možností jednoduše patří. Druhak pak lidé z koloběžek v tramvaji neruší sportovním odérem jako cyklisté, protože se na svém nástroji pohodlně vezou. Koloběžky do města patří. Dělají jeho atmosféru pestřejší, uvolněnější a samozřejmě i trochu konfliktní.  

Blíží se podzim, z Prahy zmizí zahrádky a cyklisté, zůstanou chodci a koloběžky. Pokud nebude konečně sněžit. To by se i na pražských chodnících – budoucím jarním bojišti – rozhostilo na chvíli ticho a zavládl mír.

Související…

Zachrání mikromobilita dopravu v Praze? Může, ale ne v dnešní podobě
Zdeněk Strnad

foto: Shutterstock

Tipy redakce

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...