fbpx

S šéfkou projektu Jako doma mimo jiné o tom, proč domov pro ženy bez domova hledá v Praze novou adresu

Zveřejněno: 18. 7. 2019

„Ulice je prázdná jako moje duše, život je krutou – hrůznou hrou, na oltář smutku pokládám růže... Kde smích a radost berou lidé? V Kotvě nemají je k mání, svět je Dachau a my jemu Židé. Chci křičet, ale něco mi v tom brání.“ Možná právě úryvek z básně, který pro Bezdomoviny napsala Pavla, dokáže běžnému čtenáři přiblížit, jak bezútěšný a smutný je život lidí na ulici.

Jen v Praze žije podle oficiálních statistik bez střechy nad hlavou asi 2 000 lidí. Podle odhadu na základě výzkumu Ministerstva práce a sociálních věcí z roku 2016 je jich až 10 tisíc. Z velké části jsou závislí na pomoci okolí. Jednou z iniciativ, která pražské bezdomovce, respektive bezdomovkyně, podporuje, má příhodný název Jako doma a funguje už od roku 2012. Do jejich sídla na pražské Florenci jsem se vypravila, abych si s ředitelkou Lenkou Vrbovou popovídala o tom, co české ženy bez domova spojuje, proč tak často ztrácí naději a jak se k tématu bezdomovectví staví pražský magistrát.

Asi jen třikrát jsme tu měli fyzický atak a obě dotyčné k nám mají zákaz vstupu. To byly jediné zákazy, které jsme kdy dali.

Chátrající budovu v ulici Pobřežní, která se má bohužel brzy bourat, aby ustoupila plánovanému hotelu, nebylo těžké najít. Už jen díky tomu, že v širším okolí postávaly ženy různého věku, na první pohled ze sociálně slabých poměrů. Hned ve vchodu se mě pak ochotně ujala tmavovlasá dívčina, pravděpodobně jedna z klientek, aby mě přes vstupní halu, kde posedávalo několik žen se psem, provedla tmavou chodbou až do kanceláře velmi netypické paní ředitelky. Lenka Vrbová, která mě na první pohled zaujala svým moderním asymetrickým sestřihem, hned na začátku zdůraznila, že na hierarchii se tu rozhodně „nehraje“. To ostatně dokazuje i fakt, že ona sama zde kromě velení plní také funkci psychologa, účetního i opraváře. Ale vůbec jí to prý nevadí.

„Libí se mi, že má práce je hodně různorodá. Bavím se s holkama o jejich problémech, pak vypisuji grant, žádám o byt, ale řeším i technické věci, třeba když přestane fungovat kotel. Baví mě i hodnoty naší organizace. Být na stejné úrovni jako tyto ženy, nepovyšovat se, respektovat jejich zkušenosti,“ popisuje Lenka. Ne každý případ ženy bez domova má šťastné rozuzlení. „Některé ženy mají tak komplexní problémy, že u nich asi ani nemůžeme čekat, že se zabydlí a najdou si trvalou práci. Člověk se musí učit vidět prospěch toho, co dělá, i v mnohem menších věcech,“ přiznává.

Co všechno ženám v organizaci Jako doma nabízíte?

Naše centrum je určené pro ženy a trans osoby v sociální tísni a bez domova. Máme otevřeno jen přes den od pondělí do pátku s tím, že když je špatné počasí, fungujeme i o víkendu. Nabízíme základní věci, které ženy na ulici potřebují, takže sprchu, možnost vzít si nějaké oblečení, kosmetiku, osobní hygienu, možnost uložit si věci do skříňky. Ženy si tu také mohou přes den odpočinout, na to máme určenou klidovou místnost. Někdy poskytujeme i potravinovou pomoc, dále je tu k dispozici mobilní telefon a počítač, pomáháme jim také třeba se zařízením zdravotního pojištění, občanky, zároveň je doprovázíme k lékaři, na úřady…

vrbova skupina

Centrum je pro ženy i trans osoby otevřené pět dní v týdnu. A někdy má kvůli počasí otevřeno i v sobotu. Teď ale musí hledat nové zázemí


Mnoho žen má za sebou různá traumata, organizujeme tedy také aktivity, které mohou být určitým způsobem posilující, například arterterapii, jógu, kurz sebeobrany, ale i angličtinu nebo počítače. Nedávno se nám sešlo hodně kosmetiky od dárců, tak jsme si udělaly takový „beauty day“, přišla kadeřnice, která ženy ostříhala. Všechny jsme si povídaly, bylo to moc hezké. Tohle jsou věci, které ženy málokdy zažívají.

Jaké ženy k vám tedy především chodí?

To je velmi různorodé. Nějaké věci mají společné, třeba, jak jsem říkala, zkušenosti s násilím, což je také častý důvod, proč nemají střechu nad hlavou. Když s nimi začnete mluvit, vidíte hodně problémů, které jsou často i systémové, například duševní onemocnění, které nebylo nijak opečované, také žádné rodinné vazby, násilný partner, dluhy... Je to většinou takový spletenec, na který často narážíte, když se snažíte společně něco řešit.

Některé ženy jsou hodně silné, umí se o sebe postarat, zároveň vidím, jak jsou citlivé a zranitelné. Jiné jsou samozřejmě občas verbálně agresivní, ale když víte, že člověk je dlouhodobě frustrovaný, nevyspalý, hladový, bez pocitu bezpečí a ubitý náročnými úředními postupy, kdy vás vyhodí z azylového domu jen proto, že jste si zapomněla ustlat, tak je to pochopitelné.

Jak přísná pravidla tady máte nastavená vy?

Klasické sociální služby fungují tak, že pokud si například neumyjete hrnek po kafi, máte zákaz chodit na kafe celý týden. Když něco ukradnete nebo se s někým pohádáte, máte zákaz navždy. My se snažíme takhle nefungovat. Víme, že když dáme nějaký ženě zákaz, tak už nemůže nikam jinam. Takže k nám chodí i ženy, které mají hodně těžké příběhy.

Nebojíte se konfliktů?

Tak konflikty tady jsou. Je to centrum, kde se na relativně malém místě potkává hodně lidí se specifickými potřebami, problémy a frustrací. Naštěstí většinou neshody končí na té verbální úrovni a my se spíš učíme, jak s nimi pracovat. Asi jen třikrát jsme tu měli fyzický atak a obě dotyčné k nám mají zákaz vstupu. To byly jediné zákazy, které jsme kdy dali.

Mají tyto ženy bez domova pořád snahu zapojit se do běžného života, nebo už spíše rezignovaly?

Jak které. Je to hodně citlivé téma. Není to tak, že by se vrátit nechtěly, ale teď třeba jedna z nich bydlí na ubytovně a platí hodně peněz, padne na to celý její výdělek, protože nedosáhne na příspěvek od sociálky. Nedávno se jí naskytla naděje, že dostane od města sociální bydlení, ale nakonec se ukázalo, že to nevyjde, nebo minimálně ne teď. A to je samozřejmě velké zklamání, proto se snažím ženám nic neslibovat. Klientky, které jsou často zklamávané, už si raději žádost nepodají, protože jsou znechucené. A to je smutné.

Nedávno se na vládní úrovni řešilo, že se krajům nedostává peněz na sociální služby. Je celý tento sektor podfinancován?

My registrovaná sociální služba nejsme, takže ta problematika se nás zatím přímo netýká. Každopádně myslím, že stát by si měl uvědomit, že neziskovky dělají velice dobrou práci, proto by mělo být prioritou je podporovat. Když budou muset zavřít nebo omezit své služby, bude to obrovský krok zpátky, přitom by se měly naopak dále rozvíjet. Následky omezení sociálního systému budou mnohem dražší než investice do prevence, péče i dalšího rozvoje.

Víte, veřejnost má možná často pocit, že tato oblast stále potřebuje nějakou almužnu, ale upřímně, neznám snad člověka, který by tyto služby alespoň jednou za život nepotřeboval, ať už se to týká domácího násilí, duševního onemocnění, paliativní péče... Druhá otázka samozřejmě je, zda je využije, jestli se o nich vůbec dozví. Každopádně ty možnosti zde jsou.

Jaká pozitiva a nedostatky vidíte v přístupu pražského magistrátu k lidem bez domova?

Magistrát nyní rozvíjí možnosti sociálního bydlení, což je skvělé, sociální byty navíc uvolňují i některé části Prahy. Škoda, že ne všechny, každopádně magistrát asi nemá možnost je do toho nutit. Také je dobře, že si vedení města uvědomuje, že aby člověk mohl v sociálním bydlení fungovat, potřebuje komplexní podporu, protože má komplexní problémy – dluhy, zdravotní a psychické problémy, závislosti, prožitá traumata a podobně.

Lenka Vrbová (1985)

Během i po studiích žurnalistiky a genderu proplouvala nejrůznějšími pracemi a aktivitami, kde ráda řídila auta, organizovala, učila, vymýšlela a tmelila, ale vždy se soustředila na genderovou problematiku. V Jako doma pracuje od roku 2014. Ráda se vzdělává - například ji zajímá arteterapie, hraje fotbal s holkama z SK Trefa a miluje zmrzlinu.

Každopádně existují i určitá opatření, která jsou, myslím, v Praze pro lidi bez domova nepřátelská. Například policie by měla být ohledně této problematiky lépe vyškolená, protože slýchám, že se z její strany děje na lidech bez domova násilí. Měla by být vidět větší snaha o budování solidarity mezi lidmi.

Slyšela jsem, že nyní dostanete od magistrátu první grant?

Ano, to je v rámci programu Prevence kriminality. Nejvíce financí ale dostáváme z grantů Evropského sociálního fondu. Dále od nadací nebo z benefičních akcí, které sami pořádáme. Vydali jsme také vlastní desku a holky občas prodávají své výrobky na jarmarku.

Nyní prý hledáte nové prostory…

Věděli jsme, že tohle je jen dočasný pronájem, než budou vyřízena stavební povolení pro hotel, který zde má stát. Teď jsme tu každopádně asi dva roky a je nám líto, že musíme to místo opustit. Určitě nyní potřebujeme přízemní prostory s vlastním vchodem z důvodu provozu komunitního centra o velikosti minimálně 250 metrů čtverečních.

Nemusí to být v centru, ale je důležitá snadná dostupnost k nějaké zastávce MHD, protože některé ženy jsou o berlích. A samozřejmě nejsme bohužel schopni platit tržní nájem. Zatím tedy jednáme s magistrátem a některými organizacemi, ale i tak budeme za případnou nabídku vděčni.

Související…

Eva Dudová: Bezdomovce může do běžného života vrátit second handKolik se dá vyžebrat v Praze? I 2 000 za půl hodiny, říká bývalý bezdomovecProč je Finsko jedinou zemí v Evropě, kde bezdomovců ubývá

foto: Michaela Cásková, zdroj: Jako doma

Tipy redakce

S Věrou Jourovou o tom, zda pravda a láska nakonec zvítězí i na internetu

S Věrou Jourovou o tom, zda pravda a láska nakonec zvítězí i na internetu

Také druhý ročník konference Dítě v síti zaštítila a nakonec také i navštívila...

Jak hvězdě Her o trůny sociální média pomohla k depresi

Jak hvězdě Her o trůny sociální média pomohla k depresi

Začalo to poměrně nevinně. Příjemné povídání dvou příjemných lidí. Situace se...

Je to nová planeta naší galaxie? Možná jde jen o černou díru

Je to nová planeta naší galaxie? Možná jde jen o černou díru

Aby nějaký astronom objevil novou planetu v naší sluneční soustavě, to je věc...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.