Ostrá tužka Karla Křivana: Za ostudu Prahy si můžeme sami

Je málo podobných jevů, na kterých se shodnou domácí i hosté, jako je dlouhodobě bídný stav pražské taxislužby. Nechávám taxikářům (a hospodským) dost peněz a popravdě moje zkušenost není tak úplně zlá. Jen volám na stále stejný prověřený dispečink. Vzpomínám, jak jsem jednou zašel na štafl před Masarykovým nádražím, chtěl jsem do Dejvic a ten pán, který jakoby vypadl z castingu na další díl Bony a klid, mi podal desetikorunu a řekl: „Jeď metrem.“

Od té doby „mávám“ na ulici jen ve stavu, ve kterém bych popravdě na ulici neměl být. Myslel jsem si, že podobné historky, jako je ta moje z „masaryčky“, patří minulosti. Kdybych ovšem loni nechtěl z koncertu v O2 aréně rychle na pivo. Místní taxikáři se mi vysmáli cenou i chováním. Ten koncert byla hudba z Hry o trůny a já zalitoval, že princezna Deanerys a její draci zůstali v hale.

Sdílení dravečci

Sdílená ekonomika, tento eufemismus, kterak vydělat a ještě se tvářit, že mi vlastně nejde o peníze, přinesla do taxikářských vod užitečné nové dravečky a především úplně nové živočišné druhy. Generace lidí vyrostlá na esemeskách a aplikacích uvítala konec telefonické komunikace s dispečinky, rychlost příjezdu „dročky“ i levnější cenu. Za to jako u všeho, co začíná a nemusí zcela dodržovat pravidla nebo je přímo záměrně porušuje, dostáváte menší jistotu a těžce uchopitelnou odpovědnost poskytovatele služby.

Pražáci uvítají jakoukoli změnu, protože tihle „klasici“ měli na zlepšení skoro tři desetiletí.

Taxikáři se začali bouřit, ale nemajíce dobrou pověst, nějak zásadně velký zájem veřejnosti nevyvolali. Naposledy se jich podle médií sešlo na pochodu proti novele zákona o silniční dopravě asi 40. V Praze jich je deset tisíc. Jde o klasický střet staré služby s novou, kdy nová uspěje, protože je žádána a sedí si s dobou. Stará forma taxi v Praze se nemá o co opřít. Má špatnou image, Pražáci uvítají jakoukoli změnu, protože tihle „klasici“ měli na zlepšení skoro tři desetiletí. A nemá cenu říkat, že většina taxikářů z dispečinků nejsou gauneři. Nehlídáte-li si image svého podnikání, ještě když to jde, doplatíte na to jednou všichni. To se stalo pražským taxikářům.

Nevíte, kde to je?

Blízká budoucnost je v mobilních aplikacích, kdy budete znát cenu dopředu, ale současně řidič bude profesionál, s nějakou formou licence. Drožkářství je práce, při které bude vždy existovat i neoficiální zóna. Riziko je na zákazníkovi. Každopádně nechápu, proč z novely zákona zmizely zkoušky z místopisu. Nebaví mě zažívat cesty s řidiči, kteří si zadají adresu do vyhledávače a netuší, kam jedou. „Výborná“ je také odpověď či spíš dotaz řidiče na zadanou adresu: „A nevíte, kde to je?“

Za tohle náplavy nemůžou. To je ryze pražský problém. Neplačme, sami jsme si to zavinili.

S dobrými taxikáři mě baví jezdit stejně jako se nechat obsluhovat dobrými barmany. Vzpomínám na taxikáře v Etiopii, kteří pro mě byli nejen dopravci, ale také místními adresáři, wikipediemi a divadlem. Samozřejmě, že mezi nimi určitě byli i zloději, slyšel jsem různé historky, ale já měl prostě celý měsíc štěstí.

Dročkáři, taxikáři jsou snad v každé knize či filmu o Praze. Letitou neschopností konšelů, leností a chamtivostí poskytovatelů samotných a pověstnou ignorancí s problémem něco dělat ze strany Pražáků se stali ostudou, problémem, kuriozitou z jiného světa. Nové technologie dávají příležitost službu nastavit zcela jinak. Za tohle náplavy nemůžou. To je ryze pražský problém. Neplačme, sami jsme si to zavinili.