fbpx

Primátor Bratislavy: Co je to československá lavička a čím můžeme Prahu inspirovat? 1 fotografie
Matúš Vallo. (zdroj: Zdeněk Strnad)

Nejen primátor, ale také architekt nebo baskytarista rockové skupiny Para. To všechno stíhá Matúš Vallo.

Zveřejněno: 1. 10. 2022

Procházeli jsme se po Praze a ukazovali si, jak se metropole během posledních let změnila. Malou skupinku vedl Ondřej Boháč, ředitel Institutu plánování a rozvoje, procházeli jsme se nenápadnými pasážemi – třeba tou mezi Opatovickou a Spálenou, obdivovali jsme jednu z nejjednodušších a nejúčinnějších dopravních úprav, což jsou zvýšené pruhy pro osobní nemotorovou přepravu, hlavním hostem byl ale Matúš Vallo. Vystudovaný architekt, autor více než 900 projektů na zlepšení veřejného prostoru ve 20 českých a slovenských městech, hovořil pro PrahaIN o vztahu Prahy i Bratislavy, o kultivaci podoby města, bourání starých a stavbě nových budov a také o tom, jaké to je, když se rockový hudebník stane primátorem hlavního slovenského města.

Vy jste před chvílí, když jsme si povídali po cestě, řekl, že Bratislava se vždy učila od Prahy. Já jsem přesvědčen, že se od sebe učíme vzájemně – mohl byste uvést příklad takové spolupráce?

Máte pravdu, z mnoha důvodů, nejen historických, jsme si velmi blízcí. To, že nám spolupráce výborně šlape, je dáno hlavně lidmi – a já bych chtěl při této příležitosti poděkovat Zdeňkovi Hřibovi jakožto primátorovi Prahy a Petru Hlaváčkovi, který má na starosti územní rozvoj. Úžasné vzájemné vztahy máme i díky vám a vašim lidem. Výhoda mladšího bratra je v tom, že se od staršího může učit, a my to u Prahy děláme. Podle vzoru IPR jsme založili Metropolitní Institut Bratislavy, díky kterému děláme v Bratislavě architektonické soutěže, dnes jich za sebou máme 14. Vytvořili jsme manuál participace, nastavili jsme standardy veřejného sektoru a mnohé další věci.  

Skvělým konkrétním případem je také bratislavsko-pražská lavička. Před lety uspořádala Praha na její design soutěž, a když jsme pak řešili podobnou záležitost i my, tak jsem si na to vzpomněl. Tak jsem se v Praze sešel s kluky z Institutu plánování a rozvoje a na druhý den volám primátoru Hřibovi, jestli by nám design lavičky nedarovali. Půl roku poté to pražské zastupitelstvo odhlasovalo a my jsme dostali lavičku vlastně darem. A já jsem byl její velký fanoušek už dlouho předtím, má v sobě noblesu prvorepublikových laviček a zároveň je to krásný moderní československý design. V Bratislavě jich teď máme tisíc a další jsou na cestě. Je to krásný příklad kamarádství dvou měst, nikde jinde asi nikdy nebude. Je to krásné symbolické gesto, které si lidi užívají. Ta lavička je hrozně hezká, a hlavně je pohodlná – to je vlastně to nejdůležitější, na to nikdy nezapomínejme.

A čím by se mohla Praha zase inspirovat v Bratislavě?

Možná rychlostí změn, možná trochu prací s územním plánem. My jsme definovali schvalovací procesy v zastupitelstvu na získávání bytů od developerů, kterými měníme systém územního plánování. Je to i na evropské poměry novátorská a odvážná věc.

Zaujal mě manuál na tvorbu veřejného prostoru. Jak by mělo město jeho podobu regulovat? Patří do města reklama?

Je to úplně jednoduché. Já jsem žil v mnoha městech, a ještě po více městech se pohybuju teď jako primátor. Je to pro mě vlastně oddech být v jiném městě, protože každý problém, každá ohnutá lampa teď nepadá na mě! Velmi se inspiruju a zapisuju si.

Podařilo se nám učinit městské firmy transparentnější. Stamiliónové společnosti, které byly zdrojem extrémního kradení peněz z rozpočtu města a jeho obyvatel, jsou poprvé v historii ziskové.

A co se venkovní reklamy týče: jsem rád, že se nám podařilo uzavřít s billboardovými společnostmi dohodu, kde jsme společně nastavili jasnou regulaci. Je to teď v rámci mantinelů a prospěch z toho mají obě strany.

Jste vystudovaný architekt. Jak se díváte na věčný konflikt zachování historického dědictví vs. rozvoj moderního města? Je jasné, že město nemůže neustále růst do šířky – něco se musí zbourat, aby se mohlo postavit nové. Na jednu stranu tu jsou developeři, kteří by nejraději zastavěli byty i městské parky, na druhé straně tradicionalisté, kteří by nejraději zakonzervovali historickou podobu hlavního města navždy. Kde je ale ta hranice?

Podívejme se do historie. Ve městech se budovy bourají a staví nové. Historická jádra měst jsou vzácná a někdy až nedotknutelná – protože tam vidíme plynutí času, to je historie, kterou chceme zachovat. Což ale neznamená, že moderní architektura nemůže vzniknout i v centru. Já osobně preferuji také přístup repasování starého na nové, úplně jsem se do něj zamiloval. V jednoduchosti je síla a bourání je až ta krajní možnost.

Každý primátor na konci svého volebního období hodnotí, byť i jen pro sebe sama: ok, toto se mi povedlo, toto budu buď předávat, nebo bych to rád dodělal v dalším období… Co se vám povedlo dokončit a co se bude dodělávat ještě v dalším volebním období?

Tyto volby budou o tom, jestli v Bratislavě udržíme, co jsme získali, a jestli Bratislava půjde nadále směrem moderního evropského města – nebo jestli se vrátí staré časy nevšímavosti a korupce. Nám se podařilo přitáhnout k práci pro Bratislavu mnoho kvalitních lidí. Pro Bratislavu pracují dobrovolníci, kteří by za předchozího vedení města pro Bratislavu nepracovali. Máme skvělý tým, což je extrémně důležité, protože bez týmu nelze realizovat velké věci.

Jsem rád, že se nám podařilo učinit městské firmy transparentnější. Likvidace odpadu, bratislavská vodárenská společnost, dopravní podnik, to jsou stamiliónové společnosti, které byly zdrojem extrémního kradení peněz z rozpočtu města a jeho obyvatel. Ve všech těchto firmách jsme transparentně vyměnili vedení a šetříme desítky procent nákladů – v bratislavském dopravním podniku to je 26 %, což jsou peníze, které by se rozkradly. A ty firmy jsou poprvé v historii ziskové. Máme manuál na úpravu veřejného prostoru, vysadili jsme spoustu stromů, a co bude dál? Dlouhodobým projektem je překládání podzemních sítí.

Jsem také rád, že se nám podařilo překonat historické křivdy. Nejhezčí park v Bratislavě se jmenuje Sad Janka Kráľa, a přímo uprostřed parku stál bordel! Nám se podařilo budovu odkoupit a dnes ji přestavujeme na rodinnou restauraci. Nebo jsme získali lékárnu u Salvátora, což je krásná jezuitská barokní lékárna, která fungovala 104 let až do revoluce. No a teď se tam zase lékárna vrátí spolu se Slovenskou lékárenskou komorou. To byla všechno taková malá bratislavská traumata, ale pak jsou tady projekty zaměřené do budoucnosti, například nad čtyřproudovou cestou mezi městem a hradem.

Když se podívám na předvolební průzkumy, které jsou v Praze, tak jsou výrazně odlišné od těch celostátních. Předpokládám, že na Slovensku to bude podobné. Jakým způsobem vy to vnímáte z pozice primátora hlavního města, který musí, ať chce či nechce, stát uprostřed těchto tlaků? Neztěžuje vám to práci?

Ztěžuje, a jak…. Byl bych rád, kdyby některá z bratislavských koaličních stran byla v Parlamentu. Je tam jen jedna z nich, a ta teď odešla z vlády. Na druhé straně většina vládních nebo koaličních stran z Parlamentu nejsou vůbec přítomné v městském zastupitelstvu. Parlament je samostatný svět, jsou tam kluby, které s politickými stranami nemají nic společného. Mou povinností je ale vyjednávat s každou vládou, která umožní, aby se Bratislava i nadále mohla zlepšovat.

Kromě primátora a architekta jste také rockový baskytarista. Dá se takový nápor práce skloubit nějak rozumně?

Muzika mě netrápí vůbec. Nejhranější slovenská písnička tohoto léta ve slovenských rádiích byla naše, které jsem spoluautor. Muzika mým primátorováním vůbec netrpí, daří se nám. Jinak primární je samozřejmě rodina. Veškeré úsilí dávám do toho, abych trávil více času se synem. Jednou za rok si vezmu pět dní volna a jdu tvořit.

foto: Zdeněk Strnad, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...