Pátek Karla Křivana: Obyčejní lidé v jedné pražské zatáčce

Většina z nás by dnes nevlezla ani do toho letadla, natož aby z něj vyskočila padákem. Ale nemá cenu srovnávat. Tím bychom ten čin oslabili. Oni neletěli na žádný team building nebo si něco dokazovat adrenalinovým sportovním výkonem. Věděli, do čeho jdou. Ti, kteří přiletěli z Anglie, i ti, kteří jim tady doma pomáhali.

Řekl-li Churchill, že „nikdy v historii lidských konfliktů nevděčilo tak mnoho lidí tak málu za tak mnoho“, pak není důvod něco nového vymýšlet. On myslel na britské a spojenecké letce, my máme na mysli československé parašutisty a všechny, kteří jim v okupovaném domově pomáhali. Vyhráli svoji bitvu za cenu smrti, mučení a trápení. V reálném životě zbavili svět odporného gaunera. V tom druhém, ve kterém si utváříme představy o nás samých, stvořili příběh, který dává smysl mnoha slovům, jež by jinak zněla až příliš pateticky či knižně.

Česká dilemata

V českých dějinách je mnoho událostí, snad i většina, na které je více pohledů. Byli husité svébytným českým příspěvkem k evropskému vývoji, nebo nás nenahraditelně vzdálili od k renesanci se nadechujícího západu? Byla Bílá hora vítězství, nebo porážka? Přečtěte si Pekaře a Masaryka a diskutujme. Platí víc Palackého dopis Frankfurtskému sněmu, kde logicky zdůvodňuje důvody pro setrvání svého národa ve středoevropské monarchii, nebo jeho furiantské „byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm“? A co tragicky se opakující české dilema minulého století: Měli jsme se bránit?

Udělejte si čas a zadívejte se do tváří lidí, kteří v tom jeli. Mladíci v uniformách, nenápadné ženy od rodiny, zaměnitelné obličeje otců, holka v letních šatech, kluk v kraťasech.

Před osmdesáti lety v libeňské zatáčce se odehrála událost, která nedává prostor k relativizaci. Ten čin je také zajímavý a možná tak typicky český tou horizontální strukturou kolem, množstvím dnes více méně nepříliš známých lidí, kteří se děje postupně účastnili, někteří déle, jiní jen třeba někam dovezli kolo či věnovali potravinové lístky, ale nemá jednoho hrdinu či vůdce, nýbrž desítky, stovky spolupracovníků. Udělejte si čas a zadívejte se do tváří lidí, kteří v tom jeli. Mladíci v uniformách, nenápadné ženy od rodiny, zaměnitelné obličeje otců, holka v letních šatech, kluk v kraťasech. A přitom zanechali společně po sobě jeden z nejsilnějších a nejdůležitějších příběhů, jakých tato země nemá mnoho.

Den, jenž dává smysl

Je těžké se v Čechách k něčemu hlásit s vážností, protože naším národním žánrem je parodie. Jsme ironici a shazovači všeho, co jen trochu zavání oficialitami. Zesměšnit dokážeme každého, což je mnohdy na škodu. I proto zde bylo a je tak těžké vládnout. Ani císaři a králi Karlovi neprošel přes remcající šlechtu jeho zákoník tak, jak si představoval. Onen čin provedený před těmi osmdesáti lety je ale tak srozumitelný každému, kdo ví, jak schopné a účinné umí být zlo, že i tento národ věčně „dvojího lidu“ má jasno. A ti s „bačkůrkami strachu“, jak o nich zpívá písničkář, raději mlčí.

Sedmadvacátý květen 1942 a dny předchozí i následující patří k chvílím, o kterých má smysl mluvit a psát. I proto, že v nich nehráli prim geniální vojevůdci či bájní rekové, ale lidé zdánlivě obyčejní. Udělali, co museli či co považovali za správné. Nemůžeme se jich zeptat, na co tehdy mysleli a jaké měli osobní důvody ke svému jednání. Nepitvejme se v tom ale. Opatrujme ten příběh i to, co představuje.