Před dvaceti lety vyhodil producent pomerančového džusu tisíce tun slupek a dřeně na zcela neúrodnou část kostarického národního parku. Od té doby na místě vyrostl svěží, plodný les. Tato dramatická změna krásně ilustruje, jak by se odpad ze zemědělství mohl používat při výsadbě a udržování lesů, a tudíž k pohlcování velkého množství uhlíku. A to vše zadarmo.

Zdá se tedy, že oranžová není nová černá, ale zelená. Tohle rozhodně není reklama na znečišťování přírody, ale malý zázrak. Nejvíce zarážející je fakt, že se to vše stalo náhodou.

Pomeranče jako budoucnost hnojení?

Timothy Treuer z Princeton University společně se svým týmem o nově vzniklém lesu publikoval studii v časopise Restoration Ecology. „Byl jsem naprosto šokován,” tvrdí, „část území, na kterém se vyskytovaly pomerančové slupky, byla od zbytku oddělena jednou tenounkou cestičkou a přitom ty dvě oblasti vypadaly jako naprosto odlišné ekosystémy. Na jedné straně byla pastvina s několika pokroucenými stromky,“ uvedl. „Na straně druhé byl úžasný vzrostlý prales, kudy jsme se museli prosekávat mačetou, jak byl hustě zarostlý. Jakmile jsem byl schopen přestat zírat s otevřenou pusou, došlo mi, že hledím na něco naprosto unikátního.“

Vědci se produkcí potravin zabývají už dlouho, protože odpad jí tvořený má zásadní dopad na změny klimatu. Proto se snaží tvořit nové způsoby zpracování zbytků, které by byly jinak prostě ponechány někde v přírodě, kde by se postupně rozkládaly na metan, což je jeden z nejnebezpečnějších skleníkových plynů. Cílem je vytvořit z odpadu něco nového, ať už oblečení, další jídlo, farmy nebo – jako v tomto případě – lesy. 

Další z týmu vědců uvedl: „Tropické lesy jsou součástí našeho kolektivního kulturního a přírodního dědictví. Samozřejmě že bychom je chtěli chránit a pečovat o ty, které nám ještě zbývají, ale myšlenka, že dokážeme v podstatě zadarmo vytvořit porosty nové, je zkrátka úžasná.“

pomerancove slupky

Kdo by řekl, že z tun odpadu vzejde nový, dokonalý ekosystém?

Jak to tehdy bylo?

V devadesátých letech dvacátého století se výrobce pomerančového džusu Del Oro dohodl s kostarickou vládou na vypravení obrovského nákladu pomerančového odpadu do národního parku Área de Conservación Guanacaste. Objem odpovídal tisíci nákladních aut plných slupek a dřeně z pomerančů, nebo 12 000 metrických tun (což je 12 milionů kilogramů).

Společnost Del Oro se se správci národního parku dohodla, že na jeho území může vyhodit pomerančové slupky výměnou za to, že parku daruje část svého zalesněného území. Společnost se právě chystala postavit nákladné zařízení, které by odpad zpracovávalo co možná nejbezpečněji. Nezamýšlela se tedy dvakrát a nabídku přijala. Poté, co ze zbytků extrahovala oleje a kyseliny, které se používají v čističích domácnosti, mohl proces začít. Od té doby se na pomerančový odpad v podstatě zapomnělo. 

Neuvěřitelná proměna

V roce 2013 se o tuto oblast začal zajímat Treuer a jeho výzkumný tým. Napadlo je, jestli nadešel čas se na místo dojet podívat. „Musel jsem se na místo vypravit dvakrát, abych lokalitu vůbec našel. Cedule, která místo označovala, byla natolik obrostlá, že nám v ničem nepomohla. Trvalo nám několik dalších let a desítek návštěv, než jsme ji objevili,“ vzpomíná. 

Tým vědců se pak zaměřil na testování půdy, aby objasnil, jestli za náhlý vzrůst zeleně skutečně mohou pomerančové slupky. Studie probíhala na základě měření a zkoumání jednotlivých stromů na předem určené ploše. Badatelé porovnávali také složení půdy pomerančové oblasti a pastviny, která se nachází asi o 100 metrů dále. Mezi zkoumanými oblastmi skutečně nalezli obrovské rozdíly. Pomerančová půda byla mnohem bohatší na živiny, měla více stromové biomasy, větší rozmanitost druhů stromů a širší uzavření lesních baldachýnů

To bylo pro vědce překvapením. Očekávali totiž pole cekropií, což jsou v podstatě plevelné stromy, které rychle zarůstají neúrodné oblasti. K jejich údivu však dva nejčastěji se vyskytující druhy byly stromy, které většinou můžeme najít ve starých lesích. Jeden z měřených fíkovníků byl tak obrovský, že by ho objali minimálně tři lidé. 

pomerancove slupky 1

Promoměna je téměř neuvěřitelná.

Magické pomerančové slupky?

„To je otázka za milion – a my na ni stále hledáme odpověď,“ uvedl Treuer. Domnívá se však, že jde o spolupráci mezi potlačením invazivních trav a omlazením silně degradované půdy. Existují totiž důkazy, že právě tito dva činitelé brání rozvoji lesů v jiných lokalitách. K definitivnímu závěru se však vědci nikdy nedopracují, nemají totiž data o stavu půdy před pomerančovým zázrakem. Je ale jisté, že slupky půdě poskytly dostatečné množství živin a pomohly odbourat škodlivé vlivy. Dnes doufají, že tento nenadálý experiment pomůže zlepšit komunikaci a spolupráci mezi soukromými společnostmi a ochranáři přírody. Pro obě strany by to totiž byla kooperace velmi prospěšná a největším vítězem by ve výsledku byla naše planeta. 

foto: Shutterstock, Daniel Janzen & Winnie Hallwachs, ScienceAlert, zdroj: Popular Science

Flowee eshop protože vím co chci