Jak Dáša Zázvůrková doveslovala k vlastnímu albu plnému devítek

„Mirákl je zázrak a devítka je moje osobní číslo,“ spustila hned po příchodu do malostranské kavárny Dáša, jejíž album se ve znamení devítek nese vlastně celé. „Narodila jsem se 9. června, na CD najdete devět skladeb a novou desku vydávám po devíti letech. Název pak odkazuje na devět amerických veslařů, kteří si chtěli splnit sen. V roce 1936 v Berlíně na olympiádě vyhráli zlatou medaili.“

Dáša Zázvůrková se vždycky cítila být více zpěvačkou než herečkou. Ačkoliv má za sebou několik filmových i divadelních rolí a diváci ji mohli vidět v řadě českých seriálů, zpěv brala vždy jako prioritu. „Mé srdce bije pro hudbu,“ dodává s úsměvem a s tím, že už odmalička chtěla být zpěvačkou.

Lidi můžou vědět, že jsem veslařka, protože z veslování na sociální sítě postuju fotky a videa. Lidi vědí, že jsem zpěvačka a herečka. Svoji rodinu tam dávám velice výjimečně.

Své první album Ať trvají ty nymfy vydala s Českým národním orchestrem pod taktovkou Libora Peška. „Byla to krásná deska a krásně období, ale teď už jsem se toužila vydat autorskou cestou. Na Miráklu 9 jsem pořád vypravěčkou příběhů. Mám ráda texty, které ,vypráví příběh‘. Jsem ráda, že jsem se spojila s tak skvělým muzikantem a producentem, jakým je Honza Horáček. Mirákl 9 je i jakési moje vyznání, co chci, co nechci a kam jsem se posunula.“

Dáša Zázvůrková na křtu alba Mirákl 9, jde o první desku, kde vypráví své vlastní příběhy

Na křtu Miráklu, kam mě Dáša pozvala, se ukázaly i Dášiny herecké kolegyně Jitka Sedláčková, Vanda Hybnerová a Kateřina Kaira Hrachovcová. „Jsou to takové moje tři sudičky. Hrajeme spolu v autorské hře Můžem i s mužem. A na desce mám s Vandou i duet. Napsala mi text k písni Na city rejžák.“

Proč ses rozhodla pojmenovat celé album zrovna podle písně Mirákl 9?

Jsem vášnivou amatérskou veslařkou. A taky mě dost ovlivnila kniha Hrdinové v člunu, kterou jsem tehdy četla. Zajímal mě příběh devíti kluků – osmi veslařů a kormidelníka, kteří pocházeli z nižších sociálních vrstev. Líbilo se mi, jak byli cílevědomí. Chtěli zvítězit nad pověrami, že vyšší vrstva je něco víc. Bavíme se teď o roku 1936. Už v té době byly rasové otázky společnosti hlavním tématem nacistického Německa.

V Berlíně tehdy probíhaly olympijské hry. Zahájil je osobně říšský kancléř Adolf Hitler. Bylo šokující a nepřijatelné, že Američané ve veslování porazili árijskou rasu. Přeci jenom osma se bere jako prestižní disciplína. Proto tenkrát bylo důležité semknout se a jako tým fungovat nejen ze sportovního, ale i morálního hlediska.

Když se vrátíme k samotnému albu, jak moc ses na něm autorsky podílela?

Na CD je celkem devět písní a já jsem autorkou většiny z nich. Skladba Čápi táhnou je od autorů Karla Šípa a Ondřeje Brouska. Na city rejžák mi napsala Vanda Hybnerová a Honza Horáček, Honza složil ještě hudbu k Mirákl 9 a text jsem si k tomu napsala sama. Za ztotožňující text považuji Dívku, která věří v anděly. Tu mi napsal Pavel Fürst, který se též podílel na textu Já jsem fakticky asi jiná. K ostatním songům jsem hudbu napsala já. O aranže se mi postaral producent desky Honza Horáček a vyzdvihl to neuvěřitelně vysoko. Protože je citlivý, vnímavý, umí naslouchat a posloužit dané písni. Byla to skutečně krásná a inspirativní spolupráce.

Po obsahové stránce se jedná o texty inspirované „závažnými“ historickými událostmi. Tohle není pro české interprety moc typické…

To máš pravdu, to není. Jsem vypravěčka. Zpívám texty, které zároveň vyprávím. Navíc miluju českou historii. Obdivuju lidi, kteří v nelehkých dobách bojovali za svobodu a za naši vlast. O tom je vlastně i má píseň Kloboučky pampelišek. K té písni jsme natočili i videoklip, ještě se skvělým hercem Stanislavem Zindulkou. Věnovala jsem ji československým parašutistům, kteří stáli za atentátem na Heydricha a kteří za nás položili život v druhé světové válce.

Devět let od vydání prvního alba je dlouhá doba. Proč až teď?

Konečně jsem se přestala bát vyjít ven se svými myšlenkami. Přestala jsem se srovnávat s různými autory a skladateli, které jsem adorovala. Vždycky jsem si říkávala: „Vždyť já nejsem ani Karel Svoboda, ani Petr Hapka.“ Za těch devět let ve mně potřebovalo uzrát ujištění, že sice nejsem ani Hapka, ani Svoboda, ale jsem zkrátka Dáša Zázvůrková, a když se má tvorba bude líbit alespoň pár lidem, bude to pro mě jistá satisfakce. Jsou to moje myšlenky, můj život. Mirákl 9 je výpověď zralé ženy. Osmatřicetileté ženy. Teď jsem v tom období, kdy je mi moc hezky, a to, co dělám, mi dává smysl.

Jít s něčím autorským ven chce velkou dávku odvahy. Kdo byl tvou největší oporou, s kým ses třeba radila?

Konzultovala jsem to se svými nejbližšími. Složila jsem vždycky písničku u piana, nahrála ji na telefon a pak jsem zkoušela, zda to zabírá. Také mi byla mým rádcem a oporou moje nejlepší kamarádka, která nemá nic společného se showbyznysem. Kamarádíme spolu už od základní školy. A když ty moje myšlenky chápe, tak vím, že jsem na správné cestě. A samozřejmě to dávám číst kolegyním, když jezdíme na zájezd. A ty jsou ke mně opravdu upřímné. Hlavně Jitka Sedláčková je taková moje nejbližší duše. Ta mi někdy rovnou řekne, že tomu nerozumí nebo ať se nad tím ještě zamyslím, ale umí i dobře navést. Prostě upřímnost. A té já si vážím nejvíc.

A co hudební kritika? Jak ji bereš?

Na kritiku nejsem háklivá, spíš ji potřebuju, vyžaduju. A když jsou k tobě lidi upřímní a říkají ti věci narovinu, tak to tě dokáže neskutečně posunout. Samozřejmě tím nechci říct, že nechci slyšet také pochvalu. Ta dokáže neskutečně zahřát na srdci. Proto si vážím svých fanoušků, kteří mi píšou na Facebooku nebo na Instagramu, a díky nim mám i zpětnou vazbu.

Když jsi zmínila sociální sítě, jsou pro tebe v tom, co děláš, důležité? Na jaké platformě nejčastěji komunikuješ?

Strašně mě baví Instagram. Baví mě čím dál víc. Navíc jsem začala spolupracovat s velmi šikovným a kreativním člověkem. Gedeon mi pomáhá ve videích i v různých úpravách, na které už nemám čas ani kapacitu. Co na Instagramu nemám ráda, tak to jsou účty těch, kteří mají svoje profily příliš vyumělkovaný. Líbí se mi, když tam ty lidi žijí spíš skutečným životem. Ačkoli uznávám, že je to virtuální svět a že se všichni snažíme na sociálních sítích vypadat lépe.

Když jsou k tobě lidi upřímní a říkají ti věci narovinu, tak to tě dokáže neskutečně posunout, říká Dáša

Mně třeba nedělá problém se vyfotit na Instagram bez make-upu. Kdo tohle běžně dneska dělá? Teď se mi zrovna mihl v paměti jeden takovej zážitek, „jak vznikají dokonalé fotky na Instagramu“. Natáčela jsem teď film a byla tam jedna taková blonďatá krasavice, kterou v pauze fotil přítel. Pózovala tam na tisíc způsobů – s bundičkou, bez bundičky... A za sebou měla ten krásně zasněžený svah. Koukala jsem na to a přišlo mi to dost legrační.

Mám radši takovej ten „skutečnej“ Instagram. Sleduju dost zpěváků, jak zahraničních, tak i těch českých. Baví mě koukat se na Instastories z natáčení klipů, z koncertů, z rozhovorů… Když je to prostě živé. S fanoušky komunikuji jak přes Instagram, tak i Facebook. Facebook mám osobní i fanouškovský. A když jsou fanoušci slušní, což já naštěstí mám, tak jim vždycky ráda odpovím na jakoukoli otázku.

Kolik procent z tvého osobního života můžou tvoji fanoušci na Instagramu vidět?

Hodně lidí mi říká: „Ježiš, Dášo, my vždycky víme, na čem právě děláš a co tě zaměstnává, ale my vlastně vůbec nic nevíme o tvém soukromí.“ Ano, lidi můžou vědět, že jsem veslařka, protože z veslování na sociální sítě postuju fotky a videa. Lidi vědí, že jsem zpěvačka a herečka. Svoji rodinu tam dávám velice výjimečně.

Třeba teď nedávno, kdy mi odešla moje milovaná babička Růženka, a já natočila kondolenční hostinu. Bylo to dost sledované video. Sama se divím, že jsem to video vypustila do světa. Nějak jsem to tak cítila… Je ale fakt, že babička Růženka byla jediná z rodiny, koho jsem na Facebook nebo Instagram dávala. Třeba mou maminku na sociálních sítích neuvidíte. Je to jednak z důvodu, že si to nepřeje, což je zásadní, a taky ji chci chránit před médii. I když jsem ji teď na křtu veřejně poděkovala a samozřejmě mediím neunikla. Ale myslím, že tu situaci zvládla s noblesou.

Jak to máš na sítích se svou fanouškovskou základnou?

Když se podívám na svůj Instagram, tak mě nejvíc sledují lidé v rozmezí 35 až 44 let. A mě bavilo jít vždycky s dobou. Necítím se na 38 let. Taky nemám děti, takže jsem taková pořád dětská i já.

Mohla bys svůj Instagram označit i za motivační?

Já doufám, že je. Hlavně bych chtěla, aby byl motivačně edukativní. Proto tam píšu svoje texty, ale i texty autorů, které obdivuju. Motivuju tam lidi, aby víc sportovali a neseděli jen u počítačů. Mám v plánu natočit videoklip na písničku Mirákl 9 a chtěla bych to udělat v našem veslařském klubu Smíchov. A taky, aby tam byly děti. Třeba by to pak i ty dětské diváky motivovalo, aby si ten sport minimálně zkusili. A obecně by to mohlo motivovat děti i dospělé ke zpěvu.

Dáša Zázvůrková (38)

Dáša Zázvůrková, rodačka z Votic, je česká zpěvačka a herečka. Vystudovala nonverbální a komediální divadlo na HAMU u Borise Hybnera a italianistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Na svém kontě má debutové album Ať trvají ty nymfy (2009) a autorské album Mirákl 9 (2019). Vystoupila v muzikálech Bídnici (2003), Rocky (2017) a Tři oříšky pro popelku (2018). V letech 2003-2014 byla externí členkou divadla Semafor. V roce 2007 získala roli Vanilky v jazzové opeře Dobře placená procházka (režie Miloš Forman a Petr Forman) v Národním divadle. Zahrála si například ve filmech Fotograf (2015) a Jak básníci čekají na zázrak (2016). V současnosti vystupuje s Jitkou Sedláčkovou, Vandou Hybnerovou a Kateřinou Kairou Hrachovcovou v autorském představení Můžem i s mužem.

Vím, že dnes člověk potřebuje mít jméno, aby prorazil. V dnešní době je to opravdu důležité. Ale já nemusím být na špičce toho ledovce. To ani není můj sen. Můj je být třeba pod tou špičkou, ale být tam soustavně. Jsem vlastně obyčejná holka z Votic, která za sebou neměla bohaté lidi ani žádné vlivné kontakty, a přesto jsem si ve svých pětadvaceti zahrála v Národním divadle, ve hře Dobře placená procházka, kterou režíroval Miloš Forman. Dostala jsem se k tomu ale jak slepá k houslím. Mám k divadlu pokoru. Ráda si „zakoketuju“ s divadlem, zahraju si ve filmu, ale prioritou bylo a je pro mě pořád zpívání.

Jsi ten typ ženy, který potřebuje mít vedle sebe vždycky partnera?

Určitě ne, protože miluju čas sama se sebou. První vztah jsem měla docela v pozdním věku – na dnešní dobu určitě. Bylo mi 21. Jsou takové ženy, co potřebují mít vedle sebe muže za každou cenu. I bez lásky. Já třeba bez lásky žít nemůžu.

Je ve šťastném partnerství a po splnění hudebního snu ještě něco, po čem toužíš?

Nebráním se mateřství, děti mám ráda. A co se týče mého profesního života, tak toužím po tom, aby deska dosáhla úspěchu na hudebním poli a aby se singl z desky, který se jmenuje Co řekne žena ženě, dostal do rádií. Jednoduše – aby byl Mirákl 9 opravdu zázrak.