fbpx

Tohle bude to poslední, co uvidíte před smrtí, pokud nezačnete dodržovat opatření. Takto varuje na twitterovém videu veřejnost americký lékař, který pečuje o pacienty, již na jednotkách intenzivní péče bojují o život s nemocí covid-19

Zveřejněno: 22. 3. 2021

Situace v USA je podobně jako v Česku kritická. Počet úmrtí na koronavirus v zemi už přesáhl hranici půl milionu. Většina osudů obětí ale zůstává skryta. Stejně jako utrpení, která k úmrtím vedla. Proto kromě lékařů jen málo lidí skutečně tuší, co může covid-19 s člověkem provést a co prožívají umírající.

Čtyři američtí lékaři, kteří se za poslední rok starali o více než stovku umírajících s covidem-19, se na stránkách internetového magazínu Vox svěřili, co jejich pacienti prožívali, než je virus zabil. Vzhledem k tomu, že se těmto hrůzným detailům a podrobnostem světová média vyhýbají, mohou se tyto informace stát poměrně důležitým milníkem, který otevře oči i těm, kteří berou protikoronavirová opatření i samotnou nemoc na lehkou váhu.

Jako stéblem slámy

Trýznění covidem-19 může začít ještě dlouho předtím, než je člověk dostatečně nemocný na to, aby se dostal na JIPku v nemocnici. Koronavirus napadá plíce, brání příjmu kyslíku a lidé s covidem-19 si obvykle volají sanitku, protože mají potíže s dýcháním. Jak to vypadá? Nedostatek kyslíku se s každým nádechem stupňuje, proto musí nemocní dýchat stále rychleji – čtrnáctkrát, třicetkrát nebo i čtyřicetkrát za minutu. Takové lapání po dechu může způsobit silnou paniku.

Pokud jsou plíce plné hlenu, připadají si nemocní, jako když dýchají skrze husté bláto, nebo se jim zdá, že je někdo dusí.

Jess Mandel, šéf plicního oddělení a kritické péče univerzity UC San Diego Health, situaci připodobňuje k tomu, když se snažíte dýchat velmi tenkým brčkem nebo stéblem slámy. „Vy to vydržíte 15 až 20 sekund, ale představte si, že to budete dělat dvě hodiny nebo celé dny a týdny,“ říká. A k tomu se podle dalšího lékaře Kennetha Remyho z Lékařské fakulty Washingtonské univerzity v St. Louis přidává pocit, že vás do hrudi píchá tisíce včel. Pokud jsou plíce plné hlenu, připadají si nemocní, jako když dýchají skrze husté bláto, nebo se jim zdá, že je někdo dusí. To všechno je tak náročné, že si mnozí přejí zemřít. „Slyšíte, jak pacienti říkají: Je to nesnesitelné, chci zemřít,“ říká Remy. „To je to, co virus dokáže.“

Zemřeme, říkají pacienti

Jiní pacienti zase cítí přicházející smrt bez ohledu na to, s jakými obtížemi se potýkají. Todd Rice, odborník na kritickou péči a pneumologii ve Vanderbilt University Medical Center, tvrdí, že nemocní s covidem-19 tímto trpí mnohem více než pacienti léčící se s čímkoliv jiným. „Zdá se, že na covidu-19 je něco zvláštního, něco, co pacienty vede k přesvědčení, že opravdu zemřou,“ vysvětluje.

Meilinh Thi, specialistka na kritickou péči a pneumologii na Medical Center v Nebrasce, byla svědkem podobných událostí. „Mnoho pacientů bez ohledu na věk má tento pocit hrozící zkázy,“ říká. Mnozí jí dokonce přímo řekli, že mají pocit, že zemřou. „Každý, kdo mi to řekl, skutečně zemřel,“ potvrzuje.

Depresivní izolace

I z toho je zřejmé, že utrpení covid-19 nezasahuje jen tělo, ale i mysl. „Nejde jen o to, že máte plíce v jednom ohni, že vás šíleně bolí hlava, nebo že nemůžete dýchat. Jde také o to, že tohle všechno působí šílený zmatek i ve vašem duševním rozpoložení,“ říká Remy. Pacienti s covidem-19 jsou od chvíle přijetí do nemocnice v podstatě odříznutí téměř od všeho, co je pro ně známé.

S tím souvisí pocity osamění a izolace, které společně s vědomím, že jsou nemocní chorobou, jež už tolik lidí zabila, způsobují depresi. A to všechno se neustále kumuluje. „Pokud jste při vědomí a víte, že jste dva nebo tři týdny v nemocnici, stále špatně dýcháte a nevídáte své blízké, protože vás nemohou přijít navštívit, je to extrémně náročné, depresivní a úzkostné,“ říká doktor Remy.

Pokud jsou vaši rodiče v nemocnici, za normální situace sedíte u jejich lůžka a můžete je držet za ruku, ne tak u covidu -19.

Pobyt na jednotce intenzivní péče z jakéhokoli důvodu také výrazně zvyšuje riziko deliria, stavu zmatenosti, který může vést k rozrušení, strachu a hněvu. Léky používané k uklidnění lidí nebo k úlevě od bolesti jsou jedním z důvodů tohoto rizika, stejně jako neustálé sledování pacienta, fyzické obtíže a narušení spánkového režimu.

Podle některých odhadů je pravděpodobnost deliria u pacientů s covidem-19 ještě vyšší, protože je neustále obsluhují lidé zahalení od hlavy až po paty v ochranných oblecích, z nichž vidí jen oči, a to ještě přes tlusté brýle. Pacienti s covidem-19 tak v podstatě nemají vůbec žádný normální lidský kontakt. Což je neobyčejně frustrující – žádné dotyky, ale ani žádné zprávy, telefonáty, nebo dokonce videohovory. Prostě nic, ani úsměv. „Pokud jsou vaši rodiče v nemocnici, za normální situace sedíte u jejich lůžka a můžete je držet za ruku, ne tak u covidu -19,“ říká doktor Remy.

Náročné invazivní postupy

Aby lékaři zachránili nemocné s covidem-19, musí často použít mnoho invazivních postupů. Kdokoliv se dostane na JIP, bude napojen na spoustu přístrojů. Lidé s těžkým průběhem covidu-19 ale obvykle čelí ještě více vyčerpávající a invazivní zkušenosti. Jak vypadá? Pokud nemohou dýchat sami a pokud už jim nestačí ani přijímat kyslík z externích zdrojů (kyslíkové brýle nebo maska), dalším krokem je napojení na ventilátor.

Co to obnáší? Pacientům jsou podána sedativa a léky proti bolesti, jsou uvedeni do umělého spánku. Následně jsou zaintubováni, to znamená, že je jim do úst a dýchacích cest zavedena trubice, díky níž jim ventilátor pomáhá dýchat. Ani tyto postupy ale nejsou bez rizik, protože léčiva udržující nemocné v umělém spánku můžou maskovat další komplikace, které vzniknou vlivem nemoci, například mozkovou mrtvici. Intubační trubice v krku navíc může zůstat jen několik dní, po dvou či třech týdnech je zpravidla nutné provést tracheostomii (trubice se chirurgicky vloží do krku pacienta a napojí se na ventilátor).

U některých pacientů ale nezabírá ani mechanická ventilace, takže je nutné je napojit na takzvaný mimotělní oběh, který supluje funkci plic a srdce. Přístroj krev pumpuje z těla, okysličí ji a takto ji vrátí zpět. Tento proces vyžaduje dva velké katétry (dlouhé trubice), které se vloží do hlavní tepny nebo žíly, aby stroj mohl účinně pumpovat dostatek krve ven z těla a zpátky dovnitř.

Hadice ve všech otvorech

Aby se lépe provzdušnily plíce, překlápí také zdravotníci pacienty v umělém spánku na břicho do takzvané pronační polohy. Tento postup, opakovaný každých několik hodin, rovněž pomáhá zamezit vzniku proleženin. 

Významné části nemocných s covidem-19 také selhávají ledviny. Aby se zabránilo nejhoršímu, připojují se na dialyzační přístroje, které odebírají krev z těla a filtrují ji, než se do těla vrátí. Tento postup může způsobovat nevolnost, křeče a chronické svědění. Každý, kdo se podrobí dialýze, potřebuje dvě velké hadice, které se vloží do dvou hlavních cév.

A to pořád není vše, co nemocní s covidem-19 vyžadují. Pro podávání léků mají také centrální žilní přívod, což je dlouhá trubička, která se zasune do hlavní žíly u klíčních kostí nebo v tříslech, poté se touto žilou protáhne, dokud nedosáhne do srdce, kde zůstane, dokud se tato osoba nezotaví, nebo nezemře. Další přívod se zavádí do močové trubice a v případě, že nemocný trpí silným průjmem, což není u covidu-19 neobvyklé, i do konečníku.

Nejčastěji přes nos je také do žaludku zaváděna hadička, přes kterou se podává výživa. Kromě toho všeho monitoruje životní funkce člověka řada dalších pípajících a hučících zařízení. Elektrody připojené k hrudníku informují o funkci srdce, pulzní oxymetr na prstu udržuje přehled o zásobení krve kyslíkem. Standardní manžeta monitoruje krevní tlak, pro měření tlaku přímo z tepny bývá zaváděn další katétr.

Něco mezi 40 a 60 procenty

Všechny tyto neuvěřitelně invazivní zásahy mají za cíl jediné: Odlehčit tělu od základních funkcí a pochodů, aby se mohlo zotavit a pokusit se vyhnat virus z těla ven a uzdravit se. Ani tyto postupy, včetně další léčby pomocí léků, jako jsou dexamethason nebo remdesivir, ale nestačí na záchranu každého. Pokud se někdo dostane na ventilátor, jeho šance na přežití se pohybují mezi 40 a 60 procenty. A tito pacienti mnohdy zemřou sami, obklopeni zdravotnickým personálem zahaleným do ochranných obleků, které znemožňují plnohodnotný dotyk i pohled z očí do očí.

Doktor Remy v této souvislosti vzpomíná na jednoho pacienta s těžkým průběhem, který se covidem-19 nakazil, protože neměl ústenku. „Než jsem mu zavedl dýchací trubici, požádal mě, abych všem řekl, jak hrozné je umírat s covidem-19 a ať nosí masku, protože tohle by nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli,“ vypráví. Hned poté, co nemocný zemřel, Remy natočil video, které zveřejnil na Twitteru. Je velmi silné a působivé. Mysleme na něj vždy, když se nám bude zdát, že nás už všechna ta opatření přehnaně omezují a že se nám je nechce dodržovat.

Související…

Australský imunolog popsal, co objevila mise expertů WHO ve Wu-chanuCo už se ví a neví: Můžeme covidem onemocnět víckrát? A jak často?Co má s koronavirem společného klimatická změna? Kvůli ní migrují netopýři

foto: Shutterstock, zdroj: Vox

Tipy redakce

Profesor Jan Rak: Ráj na zemi přijde, až zjistíme, že si realitu tvoříme sami

Profesor Jan Rak: Ráj na zemi přijde, až zjistíme, že si realitu tvoříme sami

Je realita to, co vidíme? Nebo si ji každý z nás vytváří po svém? Co nám vlastně o...

Může palivo budoucnosti vyrobit slunce? Mohlo by. Na bázi fotosyntézy

Může palivo budoucnosti vyrobit slunce? Mohlo by. Na bázi fotosyntézy

Alternativní zdroje energie jsou oblíbeným zaklínadlem současnosti. Problém je...