fbpx

Výzkumník a odborný asistent filozofie na University of Pittsburgh Kevin Dorst ukazuje na příkladu prezidentské kampaně i pracovního pohovoru, jak se člověk kvůli neexistujícím důkazům dostává do nejistoty a jak jistotu hledá tím, že se ujišťuje v "jedné polarizované pravdě"

Zveřejněno: 1. 10. 2020

První televizní debata současných kandidátů na amerického prezidenta, která proběhla v noci na 30. září, byla podle mnoha zahraničních médií a analytiků vůbec nejhorší v historii. Neustále slyšíme, jak je země polarizovaná. To samé slyšíme i u nás. Pakt Zeman–Babiš, jejich příznivci a proti nim něco, co si říká "demokratická opozice". Lidé, kteří se dogmaticky nestaví ani k jedné straně (a my si myslíme, že je jich alespoň v tom českém případě pořád ještě valná většina), mají za to, že tahle polarizace společnosti je iracionální. Jenže podle Kevina Dorsta, pedagoga a odborného asistenta filozofie na University of Pittsburgh, tato polarizace racionální základ má. Dává smysl o to víc, o co méně máme relevantních informací neboli důkazů pro své přesvědčení. Chceme se zkrátka přimknout na jednu stranu, což je vlastně naprosto racionální.

Kevin Dorst na odborném serveru Psychology Today nabízí hypotézu, podle níž by ona polarizace ve standardních modelech racionálního přesvědčení měla být rovněž iracionální. Jenže tyto "standardní modely" podle něj implicitně předpokládají, že podklady pro onu iracionalitu jsou vždy jednoznačné v tom smyslu, že byste vždy měli vědět, co si o nich myslet. To ale o reálné politice ani o reálném životě neplatí.

Tak Biden, nebo Trump?

Příkladem by mohla být i ona vyhrocená debata kandidátů na amerického prezidenta. Člověk se z ní nedověděl naprosto nic. Jednoznačně ověřitelná tvrzení či důkazy pro to, aby se člověk přidal na jednu nebo druhou stranu, chyběly. A při absenci těchto záchytných bodů se myšlenky diváků, a tedy i jejich preference, mohou ubírat takřka libovolným směrem. Kdyby bylo jasně řečeno, kdo je v této debatě kdo, byla by i polarizace společnosti menší. Jenže my pak sami v sobě nebo u jiných hledáme záchytné body, abychom se mohli přidat na jednu či na druhou stranu.

Pokud někdo obdrží nejednoznačné důkazy, tak se dá očekávat, že se racionálně přikloní k jednomu nebo druhému tvrzení.

Z toho plyne, že polarizace (u člověka i společnosti) je způsobena nejednoznačnými důkazy pro to, pro co se má (člověk, společnost) rozhodnout. Nejednoznačné důkazy tedy mohou vést k předvídatelné polarizaci člověka i společnosti. Jinými slovy: Pokud někdo obdrží nejednoznačné důkazy, tak se dá očekávat, že se racionálně přikloní k jednomu, nebo druhému tvrzení. Kevin Dorst onen fakt, že nejednoznačné důkazy mohou vést k předvídatelným a racionálním posunům v přesvědčení lidí, demonstroval i v experimentu. Ten ukázal, že se dají velmi snadno polarizovat i názory racionálně uvažujících lidí.

Klid s přítelem

Jen takový jeden jednoduchý příklad, jak lze polarizovat mysl člověka, který nemá dost důkazů na to, aby si ji "umístil sám". Předpokládejme, že jste právě absolvovali pracovní pohovor, ale máte z něj špatný pocit. Nemáte pro to ale žádné racionální podklady či důkazy. Každopádně přijdete za přítelem, protože potřebujete uklidnit. To je velmi racionální.

Pokud vás přítel podpoří, vaše mysl se polarizuje, a tím se i uklidní.

Přítel vám totiž poskytne důvody, proč byste si měl myslet, že ono pracovní místo získáte. Pomůže vám zaměřit se na to, že váš rozhovor proběhl dobře, že jste pro pracovní místo dobře kvalifikovaní a podobně. Pouhá skutečnost, že vám uvede ony "důkazy" podporující naději, že ono místo získáte, není sama o sobě důkazem, že tu práci opravdu dostanete. My ale stejně "racionálně" chodíme k přátelům pro povzbuzení, protože se poté cítíme sebevědoměji. Proč?

Pokud je váš přítel dobrým "povzbuzovatelem", udělá vše, co bude v jeho silách, aby vám dodal důkazy ve prospěch toho, že ono místo s přehledem získáte, zatímco vy to budete považovat za nejednoznačné. Řekne: „Byli z tebe na pohovoru opravdu nadšení, že?“ Tím zdůrazní, že tu práci získáte. Vy ale žijete v obavách: „Ale jeden z potenciálních šéfů se netvářil zrovna šťastně.“ Onen přítel vám opáčí: „Cože, Bill? Slyšel jsem, že ten je nevrlý vždycky, takže to s tebou pravděpodobně nemá nic společného.“

Vy pak budete očekávat, že tu práci získáte, a ještě navíc budete mít za to, že to nebylo nic jednoduchého. Je to podobné, jako kdybyste si s někým šli promluvit o tom, jestli váš favorit vyhraje ty volby a jestli je ten váš favorit vůbec správný kandidát na prezidenta. Pokud vás přítel podpoří, vaše mysl se polarizuje (ten druhý kandidát nestojí za nic), a tím se i uklidní. Úplně logicky a racionálně.

Související…

Výzvy k demokratické debatě na sociálních sítích? To je jeden velký omylParadox volby: Když nevíme, zda Netflix, HBO nebo Amazon a co vzít za kečupJak materialismus, který prezentují influenceři, kazí charakter celé společnosti

foto: Shutterstock, zdroj: Psychology Today

Tipy redakce

Mohou změnit Einsteinovu teorii relativity chameleoni? Zatím se žádný nechytil

Mohou změnit Einsteinovu teorii relativity chameleoni? Zatím se žádný nechytil

Vesmír se rozpíná a zároveň zrychluje. O tom mezi vědci panuje v zásadě shoda....

Teorie spiknutí vítězí: Třetina mileniálů v USA pochybuje, zda je Země kulatá

Teorie spiknutí vítězí: Třetina mileniálů v USA pochybuje, zda je Země kulatá

Tajná spiknutí okolo celebrit nejsou až tak nová. To první se objevilo na sklonku...