Česko bylo loni šťastné. Letos bude hůř. Horší než samotná krize je pro člověka nejistota

O Češích se toho nejen u nás, ale dokonce i v zahraničí říká hodně. Přičemž mnoho názorů není zrovna lichotivých. Češi nemají vkus, jsou obézní, nesnáší cizince, pijí nejvíc z celé Evropy, jsou hrozně pesimističtí... Ať už jsou to všechno domněnky či realita, minimálně poslední bod tohoto výčtu už nyní neplatí. Tedy loni neplatil. Alespoň podle nového průzkumu agentury STEM, který byl v červnu představen v Senátu na konferenci Šťastné Česko. Otázka samozřejmě je, jak to s tím pesimismem bude letos.

Více než čtyři pětiny českých občanů (85 %) byly podle průzkumu, který probíhal na přelomu letošního ledna a února, se svým životem spokojeny. Rok 2019 za osobní úspěch považuje tříčtvrtinová většina lidí (73 %). Polovina populace (49 %) hodnotí uplynulý rok jako úspěšný z celospolečenského hlediska. Česko bylo loni zkrátka šťastné. „Poměrně zásadní pro nás byl fakt, že ukazatele štěstí nebyly v průměru tak negativní, jak se očekávalo, naopak jsme byli příjemně překvapení vysokým hodnocením,“ konstatuje spoluzakladatelka nadačního fondu Šťastné Česko Lilia Khousnoutdinova.

Z dosavadních výzkumů už víme, že máloco má ve střednědobém a dlouhodobém horizontu na pocity štěstí takový vliv, jako je právě nejistota.

Klíčovým zjištěním podle ní bylo například i to, že úroveň štěstí roste v Česku s dosaženým vzděláním, ale také se zájmem o kulturu. „Doufám, že si jako společnost budeme čím dál víc uvědomovat, že kultura není něco navíc, není to jen jakýsi rozmar či bonus, ale je to základní lidská potřeba.“

Nová situace

Průzkum se ale každopádně zabýval rokem 2019 a srovnával data z předchozích úspěšných let. Dá se tedy předpokládat, že letošní rok s pocity štěstí ve společnosti výrazně zahýbe. A to ne zrovna pozitivním směrem. Ve většině z nás se totiž v souvislosti s událostmi ve světě výrazně prohloubil pocity nejistoty. A pocit jistoty či nejistoty je podle odborníků pro naši životní spokojenost klíčový.

Nejistota však funguje jinak. Není to totiž samotná situace, ale spíš jakýsi její průvodní jev. A s tou si lidský mozek zatím nedokáže poradit.

„Z dosavadních výzkumů už víme, že máloco má ve střednědobém a dlouhodobém horizontu na pocity štěstí takový vliv, jako je právě nejistota. Myslím zejména nejistotu ekonomickou, a to v tom smyslu, že člověk zkrátka neví, jak bude jeho situace v budoucnu vypadat, jak to bude s pracovním kontraktem, s nezaměstnaností a tak dále,“ řekl ve svém projevu na konferenci behaviorální ekonom Lukáš Tóth.

To, že se vlna ekonomické nejistoty v Česku dramaticky zvýšila, už potvrzují například úřady práce, kdy se jen během prvního měsíce koronavirové pandemie zvýšil počet nezaměstnaných o desítky tisíc lidí. Očekává se navíc, že tato čísla budou stále narůstat, neboť mnoho pracovníků mělo smlouvy s tříměsíční výpovědní lhůtou. Nemluvě o tom, že stále nevíme, jak se situace ohledně koronaviru vyvine během podzimu.

Nejděsivější je nevědět

Říká se, že co tě nezabije, to tě posílí, a do jisté míry je to určitě pravda. Lidé, kteří si projdou obdobím smutků, nedostatku nebo je potká neštěstí, si pak o to víc váží pohody a dokážou ocenit i malé věci. Ostatně i mezinárodní výzkumy týkající se štěstí potvrzují, že určité africké kmeny i jiné chudší národy mají podobnou úroveň štěstí jako vyspělé západní země, kde žijí lidé v blahobytu. A podle Tótha to platí i pro jednotlivce. My lidé se zkrátka dokážeme různým, často i velmi nepříjemným situacím přizpůsobit poměrně rychle.

Lidská schopnost myslet na budoucnost nemá v přírodě paralelu. Na planetě neexistují jiní tvorové, kteří by dokázali přemítat nad tím, co bude za rok či dva.

Nejistota však funguje jinak. Není to totiž samotná situace, ale spíš jakýsi její průvodní jev. A s tou si lidský mozek zatím nedokáže poradit. Svědčí o tom koneckonců příklad toho, jak ekonomická krize v roce 2008 zahýbala se štěstím Američanů. Jeho úroveň podle Tótha nejvíce klesla v listopadu 2008, přestože v tu dobu krize ještě neměla na lidi žádný zásadní dopad. Poté, co v lednu 2009 přišly určité zprávy o tom, jak hluboká krize může být, se úroveň nejistoty snížila a index štěstí se pomalu začal vracet k normálu. Nejvyšší nezaměstnanost přitom nastala až o rok později.

Příčina v mozku i systému

Proč nás nejistota tak hodně trápí, když jde stejně jen o pocit strachu z budoucnosti, se kterou nemůžeme nic udělat, stále příliš nevíme. Každopádně je jisté, že lidská schopnost myslet na budoucnost nemá v přírodě paralelu. Na planetě neexistují jiní tvorové, kteří by dokázali přemítat nad tím, co bude za rok či dva. Tato schopnost je z hlediska vývoje poměrně nová a zdá se, že jsme se s ní nenaučili ještě efektivně pracovat. Přitom nás strach z toho, co by mohlo v budoucnu přijít, stále velmi ovlivňuje. Podle Tótha navíc máme velmi špatný odhad v tom, jak na nás určité budoucí situace zapůsobí. „Jinak řečeno, máme tendenci přeceňovat, jaký vliv na nás určité události budou mít, ať už v pozitivním či negativním slova smyslu. To vše může být v době krizí, které v současnosti zažíváme, smrtící mix.“

My k sobě musíme pustit to, čeho se tak strašně bojíme. Když to k sobě nepustíme, tak ten rozhovor, který s námi naše duše vede, není pravdivý.

Podle Lukáše Tótha nám nezbývá nic jiného než se snažit jít proti přirozeným tendencím, které jakožto lidé máme. „Jedna ze spolehlivých věcí je snažit se soustředit na kratší časové úseky. Tedy místo myšlenek na to, co budu dělat za rok či za dva, přemýšlet nad tím, co budu dělat za týden. S tím souvisí i detailnější plánování na tato kratší období. I výzkumy ukazují, že sepsání rozpočtu v případě eventuální ztráty zaměstnání má například na míru jistoty pozitivní vliv.“

S radikálnějším a pro nás jistě náročnějším názorem pak přišla česká filozofka Anna Hogenová. Podle ní si musíme k nejistotě vytvořit přátelský nebo alespoň neutrální vztah. „Štěstí je o tom, že se musíme naučit s nejistotou žít. My k sobě musíme pustit to, čeho se tak strašně bojíme. Když to k sobě nepustíme, tak ten rozhovor, který s námi naše duše vede, není pravdivý. Je to hra na něco a to znamená, že v sobě máme nepřiznaný strach. Je to právě strach z toho neurčitého, které je ale neurčitelné. To je ta podstata nejistoty, které se člověk musí otevírat,“ konstatovala na konferenci filozofka.

„Až když k sobě pustíme třeba dokonce i umírání, vytvoříme si zcela jinou životní základnu, na které budeme schopni vést rozhovor i s každým krásným ránem a také s tím, co obyčejně vůbec nevidíme. Budeme mít radost i z maličkostí. Budeme zkrátka číst ten svět úplně jinak, protože bude čten na pozadí toho, co je úplně nejhlubší součástí našeho života, což je právě nejistota.“