Nedávno jsem se na ulici míjel s jednou paní zahalenou v roušce, která na mě zvolala: „Ahoj, Petře!“ Když viděla, že jsem ji nepoznal, sundala roušku a pravila: „To jsem přece já, Martina!“
Tato událost ve mně evokovala různé úvahy na téma zahalování obličeje, rozpoznatelnost člověka, identita... a tak dále. Ne že bych, podobně jako jiní, nebyl přes média dostatečně bombardován informacemi o povinnosti nosit roušky tam či onde, ale začal jsem nad tímto novým fenoménem doby přemýšlet trochu jinak.
Ano, toto je můj ksicht, se kterým je spojeno moje jméno, postavení, identita. Je to můj ksicht.
A jak je tomu u mě obvyklé až neodbytné, hlavním východiskem mých následujících úvah jest pohled právní (jsa „s odpouštěním“ profesí advokát), avšak bez ambicí plodit nějakou suchopárnou právní analýzu. Spíše vážně nevážně pohlédnout nikoli pod, ale na roušku na našem obličeji úplně z jiného konce.
Jak je váš obličej důležitý?
Začal bych asi notoricky známým faktem, totiž že každý máme nějaký ten obličej. U někoho, zejména u modelek a jiných přes krásu uctívaných žen, se to nazývá třeba i jako „krásná tvář“. My chlapi si na tento vnější parametr našeho „já“ zase tolik nepotrpíme, my si klidně o našem obličeji můžeme říci, že každý z nás má prostě nějakej „ksicht“.
Pro naše vzájemné rozpoznávání není prostě zadek tím nejdůležitějším rozlišovacím parametrem.
Tento náš obličej sice během našeho života pozemského od narození až po odchod do ráje či pekla (jak kdo) podléhá určitým fyziognomickým změnám, nicméně je to pořád náš obličej, kterým se navenek – ve všemožných sociálních interakcích – vzájemně rozpoznáváme. Ano, toto je můj ksicht, se kterým je spojeno moje jméno, postavení, identita. Je to můj ksicht, není to ksicht nějakého Lojzy Vobejdy.
Proto také v našich občanských průkazech máme foto našeho obličeje, nikoliv fotky rukou, nohou nebo nedejbože zadku. Pro naše vzájemné rozpoznávání není prostě zadek tím nejdůležitějším rozlišovacím parametrem.
Mám přece právo na svůj obličej
A co s tím má společného právo? A rouška? Celkem hodně. Věřte, nebo nevěřte, našemu právnímu řádu náš obličej není lhostejný. Naopak, chrání jej dokonce nejvyšší právní silou, tj. ústavou, přesněji Listinou základních práv a svobod. Váš obličej je totiž integrální součástí vašeho soukromého života, který je tímto ústavním předpisem chráněn. Vzniklo tak právo na podobu jako jedna z významných hodnot osobnosti člověka.
Předmětem práva na podobu je individualizovaná podoba fyzické osoby. Jde především o právo mít svoji fyzickou podobu a vystupovat pod ní.
Podoba je jedna z výrazných složek naší osobnosti. Je to především souhrn opticky vnímatelných neopakovatelných, svérázných a dynamicky se proměňujících charakteristik člověka, které umožňují jeho individualizaci, resp. identifikaci. Tak praví moudré právnické komentáře.
Předmětem práva na podobu je individualizovaná podoba fyzické osoby. Jde především o právo mít svoji fyzickou podobu a vystupovat pod ní ve vztazích vnějšího světa, stejně jako právo na ochranu proti různorodému spektru možných neoprávněných zásahů proti ní (např. zhyzdění, následek nezdařeného lékařského nebo kosmetického zákroku a podobně). Vzhled člověka představovaný jeho podobou je jedna z nejvýznamnějších osobnostních složek každého člověka, a takto je právem chráněna.
No a co ta rouška?
Tak dobře. A teď zásadní otázka. Má dopad do tohoto mého práva skutečnost, když mám polovinu ksichtu zahalenou? Ve svém základním významu toto moje právo na podobu jiným lidem hlavně zakazuje, aby s mým obličejem kupčili, aby si ho bez mého svolení někdo fotil a dále šířil po sociálních sítích. Nicméně toto právo mně také garantuje, abych si svůj obličej v celé své nádheře či ošklivosti mohl jiným lidem ukazovat, jak se mi zamane (napudrovaný či nenapudrovaný).
Ale tady nejde jen o toto právo ukazovat celý svůj obličej na veřejnosti, je to také – jak už jsem výše naznačil – hlavní identifikátor mé osoby. Prostřednictvím mého zadku se těžko mohu identifikovat, neb takový podobný zadek, jako mám já, mají i tisíce a miliony dalších lidí.
Porušuje se tu moje právo na obličej?
Když si nasadím roušku, tak se mi komplexnost výrazu obličeje zásadně změní. Už je vidět jen zhruba polovina z mého obličeje. Což o to, některým to ani nemusí tak vadit, když na svém obličeji tak nelpí, popř. mají ošklivé zuby, velký nos nebo třeba jen přechodně nějaký ten škaredý opar.
Máme právo na svoji nezahalenou podobu! Máme právo na svoji krásu! A basta...
Ale co takové ženy, krásná stvoření, hérečky, modelky, moderátorky a jiné ženy, jejichž obličej s odzbrojujícím úsměvem a pěknýma zoubkama jakoby ztratil na své celkové kráse a přitažlivosti, která je spojena s jejich vnější identitou. Jak k tomu přijdou, když si teď musí nasazovat roušky? Nikdo je teď probůh nepozná, krása jejich obličejíčků, energie a peněz investovaných do jejich udržování teď jdou vniveč.
Ony přec mají právo na svoji nezahalenou podobu! Je to přec garantováno ústavou! Holky, asi budeme uplatňovat náhradu škody proti státu, což? Máme na to krizový zákon a tam to tak stojí. Pan advokát nám řekl, že škodou je i nemajetková újma a my takovou újmu na identitě pociťujeme. Máme právo na svoji nezahalenou podobu! Máme právo na svoji krásu! A basta...
Lázeňský švihák (pan ministr) Vojtěch by jim asi odpověděl: Milé dámy, já vás chápu, ale máme tady tu potvůrku zvanou koronavirus a my – jako vláda – musíme zase chránit všechny před ní. A to je také v ústavě. Právo není holt za všech okolností spasitelným nástrojem řešení protichůdných (a třeba i legitimních) zájmů. Je proto nutné v takových situacích přistoupit k tzv. testu proporcionality takových práv, jinými slovy vyvažování mezi dvěma kolidujícími principy. Ale to bychom zabředli do suchopárnosti práva a k tomu neslouží tento článek.
Ještě nedávno tu byl zákaz roušek
Teď malá odbočka. Ještě nedávno byla rouška vnímána jako něco, čehož nošení bylo nepřípustné. Jen si vzpomeňte na zákazy zahalování obličejů ze strany lidí vyznávajících islám. U nás i v jiných státech byla vydávána opatření státních orgánů, a to včetně rozsudků soudů, o tom, že je nepřípustné zahalovat obličeje, ať už to jsou roušky (anarchisté, demonstranti) nebo nikáby a burky (zahalení obličejů u islámských žen). A to vše údajně z bezpečnostních důvodů. Aby se neznemožňovala úřední identifikace člověka (vidíte, jak je ten náš obličej důležitý).
Nevidím úsměvy, nemohu vyhodnotit kvalitu péče o zuby bližního svého, nemohu vidět emoce na tváři. Všichni jsou tak nějak stejní.
Před dvěma lety německá kancléřka za bouřlivého potlesku přítomných v sále deklarovala: „V komunikaci mezi lidmi, která u nás hraje tak důležitou roli, ukazujeme obličej. Proto je u nás jeho zahalování nepatřičné…“ To jsou teda paradoxy. Jak je to najednou vše jiné. Jo, jo, to jsou ty kontrapunkty života.
Jdu páchat zločin, nikdo mě nepozná
Protože váš obličej je tím nejspolehlivějším identifikátorem vaší osoby, je také velmi důležitým prvkem pro naši bezpečnost. Tak praví stát, který to s námi určitě myslí dobře. Když má někdo zájem vyloupit dům, tak si zahalí obličej, aby jej kamery nemohly identifikovat. Boj proti kriminalitě se vede přes potřebu veřejné bezpečnosti, která zase vyžaduje identifikaci jednotlivců. To je další důvod, proč státy (minimálně v rámci euroatlantické civilizace) přijímají zákony zakazující si zahalovat obličeje na veřejnosti.
Petr Vyroubal
V letech 1982 až 1992 pracoval jako právník a diplomat na ministerstvu zahraničí. V roce 1992 byl u založení Pražské burzy cenných papírů, kde pracoval jako vedoucí právního oddělení. V roce 1993 zakládá komerčně právní kancelář interLex, která byla transformována do advokátní kanceláře Vyroubal Krajhanzl Skácel, později Vyroubal Krajhanzl Školout neboli VKŠ. V létě 2016, tedy po 20 letech činnosti v této advokátní kanceláři, se rozhodl vystoupit. Nyní pracuje jako samostatný (malostranský) advokát.
Ale když jsou teď všichni v rouškách, tak moje bezpečnost je tak trochu ohrožena, neb nemohu dost dobře vyhodnotit, zda blížící se osoba v roušce mně nechce nějak ublížit.
A jak to mám já?
Protože se snažím v posledních letech pracovat na větším odstupu od sebe sama, tak rouška nějak zásadně negativně nepůsobí na moji identitu a důstojnost. Co mi však dost vadí, je fakt, že jsem ochuzen o jiné mimické projevy lidí, se kterými se setkávám a které míjím. Nevidím úsměvy, nemohu vyhodnotit kvalitu péče o zuby bližního svého, nemohu vidět emoce na tváři. Všichni jsou tak nějak stejní.
Jak tedy z rouškového světa ven? Než se uvolní zcela všechna opatření, tak je dobré se zhluboka několikrát nadechnout a vydechnout (nikoliv však do roušky – tam máte bacily), zavřít oči a hodit si minimálně 10 minut denně meditace o pomíjivosti všech věcí, včetně koronaviru, obličeji, rouškách i právu... Mně to funguje.
Reklama
foto: Archiv Petra Vyroubala, zdroj: Vyroubal Legal
