fbpx

Kateřina Lieskovská žila v manželství s tyranem a manipulátorem. O rozvod požádala až po více než dvou letech díky psychické podpoře nového přítele. A pak o svých zážitcích sepsala i knihu

Zveřejněno: 12. 2. 2020

„Můj život byl tak dokonalý a nalajnovaný, jako bych vypadla z čítanky. A tak jsem si v devatenácti letech nasadila na hlavu sněhově bílý závoj, na ruku prstýnek a vdala se. Za manipulátora. Za psychopata. A odletěla s ním na druhý konec světa.“ Tak uvádí dnes šestadvacetiletá Kateřina Lieskovská svou autobiografickou knihu Svobodomyslná o tom, jaké bylo na vlastní kůži prožívat domácí peklo.

O tématu domácího násilí se stále moc nemluví, a když už, pak často všeobecně. Když jsem tedy dostala možnost popovídat si přímo s jednou z jeho obětí, vůbec jsem neváhala. S mladou maminkou, která je nyní podruhé šťastně vdaná a září spokojeností, jsme se sešly v kavárně Styl a Interiér, aby mi blíž povyprávěla o tom, co za dva a půl roku svého prvního manželství zažila. Když jsme si potykaly, tak mě zajímalo hlavně to, proč tak dlouho nedokázala odejít a jak její první vážný vztah ovlivnil její život.

Jak jste se vlastně s bývalým manželem poznali?

Chodil na stejnou základní školu jako já, a když jsem pak byla v deváté třídě, dělal nám dozor ve Španělsku. Byl o čtyři roky starší a znal se s naší třídní učitelkou. Tehdy jsem ho brala spíš jako nutné zlo. Jenže na střední jsme se potkali znovu a ještě když jsem byla v prváku, začali jsme spolu chodit. Tehdy mi bylo patnáct, brala jsem ho jako boha a všechno, co řekl, bylo pro mě svaté.

Vnímala jsi už tehdy nějaké náznaky, že by mohl být násilnický typ?

Ne, spíš to vidím až teď, bylo to ale jen ve velmi malé míře. Jako třeba to, že nechtěl, abych se malovala. Říkal, že se mu líbím přirozená. Nebo ať nenosím minisukně, že se mu nelíbí, jak na mě jiní chlapi koukají, a že mě chce jen pro sebe. Tehdy mi to přišlo hezké a podřizovala jsem se mu.

Celý život jsem žila v tom, že když si někoho vezmu, už s ním zůstanu navždy, a když se rozvedu, selžu a zklamu nejen okolí, ale i samu sebe.

Teď si říkám, že si za to celé můžu částečně sama. Kdybych tehdy uměla říct „dost“, už by třeba dál nešel. Jenže to jsem prostě neuměla. Chodili jsme spolu celou střední školu a po maturitě se vzali.

Pak jste odjeli na Nový Zéland. Tobě se tam přitom moc nechtělo…

Ano, nebylo to úplně moje přání, ale byla jsem vychovávaná ve věřící rodině a v tom, že žena by měla následovat svého muže. U nás doma to vždycky tak fungovalo. Proto jsem to brala jako normální věc a říkala si, že alespoň něco zažiji a naberu zkušenosti.

Nakonec jsi opravdu „něco“ zažila... Pamatuješ si, kdy sis poprvé uvědomila, že je to opravdu problém?

To bylo hned první týden, co jsme na Zéland přijeli. Hodně se mi stýskalo po rodičích, kamarádech, Česku jako takovém. Občas jsem kvůli tomu brečela, ale nic jsem mu neříkala a snažila se to skrýt. Šla jsem třeba do koupelny a tam jsem se vybrečela. Jenže jednou to na mně poznal, vytrhl mi z ruky telefon, kde jsem měla rozepsanou zprávu našim, a řekl, že mi ho vrátí, až si zvyknu. Že je to pro moje dobro. V tu chvíli už jsem věděla, že to půjde „do prčic“. I to, jak se divně tvářil, to poznáš. Připadal mi jako úplně jiný člověk.

Jak jsi zareagovala?

Měla jsem ještě jeden telefon, pracovní, tak jsem ho tajně vzala a vyběhla ven zatelefonovat mamce. Řekla jsem jí, co se stalo, a že nevím, co dělat. Jenže on se uměl vždycky hrozně dobře přetvařovat, dobře na lidi působil a mamku by ani nenapadlo, že by k něčemu takovému mohlo dojít. Nebrala to tedy tak vážně a spíš se mě snažila uklidnit, asi jako každá máma. Nakonec jsem si i já řekla, že se to srovná.

Bohužel se to nesrovnalo. Co se tedy dělo dál?

Postupně se situace zhoršovala, pak už si hledal záminku k hádce o čemkoliv. Někdy přišla facka, někdy mě držel na posteli tak dlouho, než jsem z toho usnula, někdy mi dal polštář na hlavu. Jen tak, aby mě vystrašil, abych se bála. Zabavený telefon mi vždycky vrátil za odměnu na chvíli, když jsem se chovala „slušně“. A pak mi ho pod vyvolanou hádkou zase sebral. Pak mi zablokoval i notebook a tablet, to abych nemohla psát už ani e-maily domů. Byl to převážně psychický teror, s občasným fyzickým napadením.

V knížce píšeš, že jsi mohla odejít, přesto jsi to celý půlrok neudělala. Proč?

Ano, okolí mi také říkalo, jak jsem byla hloupá a mohla to dopustit. Jenže často to byly maličkosti. Pohádali jsme se kvůli tomu, že jsem něco udělala, a jemu to nebylo dost dobré. Ale hned jak jsme to dořešili a já mu všechno odkývala, začal se chovat hezky. Vzal mě na procházku a byl zase úplně jiný. Pořád jsem ho omlouvala, že to má asi těžké v práci nebo nemá svůj den.

domaci nasili

Celý život jsem žila v tom, že když si někoho vezmu, už s ním zůstanu navždy, říká Kateřina Lieskovská


Navíc po svatbě jsem brala, že to bude navždy a že všechny problémy nějak dáme. A i když už to pak bylo hrozné, říkala jsem si, že těch dalších šedesát let už nějak dám, že jsou i lidé, kteří se mají hůř. Ale zároveň jsem si přála strašně moc odejít.

Takže jsi to brala tak, že z manželství se prostě neodchází?

Ano, to byl jeden z hlavních problémů. Celý život jsem žila v tom, že když si někoho vezmu, už s ním zůstanu navždy, a když se rozvedu, selžu a zklamu nejen okolí, ale i samu sebe. Tak jsem dřív také nahlížela na lidi, kteří byli v mém okolí rozvedení. Prostě jsem je odsoudila a basta. Tak trochu jsem i čekala na nějaký impulz od něj, třeba že si najde někoho jiného a odejde. A já pak při rozchodu nebudu za tu špatnou. To se ale samozřejmě nestalo.

Nakonec ses ale přece jen k odchodu odhodlala. Co se stalo?

Pak už mě i doma zamykal, někdy i škrtil. Jednou se mi ale podařilo utéct a běžela jsem do internetové kavárny, že našim všechno řeknu. Do té doby totiž věděli jen náznaky. Přihlásila jsem se na Facebook a napsala mamce. Jenže pak jsme zjistili, že on se přihlásil z domova a všechno si přečetl. Vmíchal se nám totiž do konverzace. V tu chvíli jsem věděla, že už se tam nemůžu vrátit a že by se mohlo stát něco horšího. Tak jsem šla na policii, a pak jsem se do bytu vrátila spolu s policisty.

Kateřina Lieskovská (1993)

Vystudovala Obchodní akademii, nyní je podruhé vdaná, má roční dceru Emu. O svých zkušenostech psychického i fyzického týrání z prvního manželství napsala knihu Svobodomyslná.

Pamatuji si, že tehdy jsem se cítila opravdu dobře, protože to fakt nečekal. Nechápal, že bych si něco takového dovolila udělat. Potom jsem odletěla domů. On tam ještě měsíc zůstal a pak se vrátil taky. A jak jsme se delší dobu neviděli, zase jsem začala věřit těm jeho kecům… Někteří lidé asi řeknou, jak jsem mohla být tak hloupá, že jsem se k němu pak zase vrátila. Ale ti, co to taky zažili, o tom vědí svoje. Prostě vám stačí, když dostanete trochu lásky, a to je všechno, co k návratu potřebujete.

V knížce píšeš, že odchod je vlastně proces a k definitivnímu konci je potřeba nějaký impulz. Tím byl u tebe nový partner?

Ano. Dokonce jsem si jistá, že kdybych tehdy nepotkala Ondru, svého současného manžela, s bývalým jsem dál a máme i dítě. Samozřejmě jsem se bála začínat si s někým, když jsem ještě nebyla rozvedená. Myšlenka zklamání sebe samé a mého okolí byla nepředstavitelná. Ale já věděla, že kdybych zůstala sama, nedala bych to. Že by mě zase ukecal. Když pak zjistil, že už mám někoho jiného, nakonec to vzdal. Do práce mi přišly podepsané rozvodové papíry i s prstýnkem. Takže naposledy jsem ho viděla u rozvodu.

V čem tě ta zkušenost změnila?

Už si umím jasně vymezit svoje hranice, vím, co od života chci a co ne. Na začátku nového vztahu to byl dokonce docela extrém, než jsem pochopila, že Ondra mě nechce nijak usurpovat. A tak jsem dělala spoustu věcí i přesto, že jsem to třeba cítila jinak, ale chtěla jsem být za tu, která si už nikdy nic nenechá líbit. Život beru taky mnohem veseleji a užívám si ho víc než kdy dřív. Nikdy člověk neví, kdy přijdou zase horší časy, a já už promeškala času dost.

Související…

Feminismus pomáhá i mužům. Mění jejich role, říká Jana Smiggels KavkováDomácí násilí je v Praze na vzestupu. Stále častěji jsou oběťmi svých dětí seniořiJohanna Nejedlová: Proč otravný opilec v baru nikdy nebude sexy

foto: Michaela Cásková, zdroj: Svobodomyslná, Kateřina Lieskovská

Tipy redakce

Proč se písek krade z pláží? Je to podobně cenná komodita jako voda

Proč se písek krade z pláží? Je to podobně cenná komodita jako voda

Loni v létě zaplatil jeden britský turista na Sardinii pokutu 1 032 eur, když byl...

Mohli by chameleoni změnit Einsteinovu teorii relativity? Zatím se žádný nechytil

Mohli by chameleoni změnit Einsteinovu teorii relativity? Zatím se žádný nechytil

Vesmír se rozpíná a zároveň zrychluje. O tom mezi vědci panuje v zásadě shoda....

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.