fbpx

S klinickou psycholožkou, psychoterapeutkou a zakladatelkou projektu Čekala jsem miminko Lucií Lebduškovou o tom, jak skrze vlastní bolestnou zkušenost začala pomáhat jiným, aby tu svou co nejlépe zpracovaly a překonaly

Zveřejněno: 8. 7. 2019

Asi jste si všimli, že ve slovech „zpracovaly a překonaly“ píšeme na konci „y“. V kontextu, v němž se nesl rozhovor s maminkou Tadeáše a Matýska, ale také psycholožkou Lucií Lebduškovou, totiž hovoříme výlučně o ženských klientkách. Lucie je autorkou projektu Čekala jsem miminko, jehož cílem je pomoci maminkám, které o své dítě přišly ještě dříve, než se vůbec stihlo narodit.

Do toho, co prožívají, se Lucie dokáže vcítit nejen díky vzdělání, ale i vlivem skutečnosti, že podobnou zkušeností sama prošla a musela se vyrovnat se ztrátou vlastního nenarozeného dítěte.

Dobré je dát mamince prostor, aby o tom mohla mluvit, ale zároveň na ni netlačit, že musí. Prostě respektovat její potřeby.

Což vlastně bylo i impulsem k tomu, aby o této tematice začala mluvit a nabídla pomoc těm, které ji v tomto směru potřebují. Tedy nejen maminkám samotným, ale také jejich blízkým.

Kdy se zrodil nápad vaši zkušenost předat světu a na jejím základě vytvořit projekt? Bylo pro vás těžké vyjít s něčím takovým „na veřejnost“?

V době, kdy jsem poprvé potratila, jsem byla účastnicí v online kurzu Femina fusion Bey Benkové, kde jsme se skupinkou žen mimo jiné i sdílely své životní i pracovní plány, zkušenosti a události.

Byla jsem tedy v té chvíli mimo jiné obklopena ženami, jejichž podpora a sdílení s nimi mi moc pomohly.  Takže bezprostředně po mé ztrátě, která se stala 24. září 2013, mne napadlo sdílet příběh s dalšími ženami se stejnou zkušeností a sesbírat jejich příběhy, ze kterých pak vznikla knížka Čekala jsem miminko, ale… Právě díky podpoře a dřívějším zkušenostem s ženskými programy a skupinami mi moje rozhodnutí volně vyplynulo jako něco, co má smysl a přesah.

Takže jste se s bolestnou ztrátou částečně vyrovnávala i prací na knížce?

Ano. Odjakživa jsem člověk, kterému jde lépe vyjadřovat se písmem než rovnou slovem. Píšu ráda, je to pro mne forma relaxu, katarze, inspirace. Ve fázi vyrovnávání se se ztrátou miminka byla pro mne tato forma první po ruce a velmi mi pomáhala. Mohla jsem se vypsat ze svých pocitů, poskládat si myšlenky, popovídat si a rozloučit se se svými nenarozenými dětmi.

Byla knížka i prvním krokem k realizaci projektu?

Ano, v té době jsem ještě o nějakém propracovanějším projektu ani neuvažovala. Když však přišly ohlasy od mnoha žen i z jejich okolí či z lékařského prostředí, viděla jsem, že to má smysl. V knížce je mnoho příběhů sdílení žen, které si prošly touto zkušeností, dále jsou tam rady a tipy k procesu uzdravování od samotných žen i od terapeutek, které se ženami pracují, včetně mne.

Jaké byly další kroky vaší vlastní terapie?

Jako první krok jsem se obrátila na Sandru Epstein, kterou jsem znala právě od Bey, a ta mi nabídla pomoc v podobě esencí Araretama, jejichž je tvůrkyní. To byla pro mne taková krizová podpora pro první dny. Pak jsem navštívila na doporučení terapeutku Terezu Kramerovou, která mne provedla imaginací, ve které jsme si s Terezkou (naší potracenou holčičkou) probraly vše, co jsme potřebovaly.

A dále jsem se už nechala vést svou intuicí, udělala Terezce věneček, který jsem měla doma nějakou dobu, a zapalovala u něj svíčku, povídala si s ní a hlavně psala. A někdy i malovala to, co mi přicházelo na mysl. Nakonec jsem věneček zanesla na rodinný hrob, kde jsem definitivně udělala rituál rozloučení.

Můžete tedy dnes říct, že tu zkušenost nebo vlastně obě zkušenosti – četla jsem, že vás to neštěstí potkalo hned dvakrát – máte již zpracované?

Myslím, že jsem se s oběma dětmi rozloučila tak, jak jsem v té chvíli potřebovala, a máme to mezi sebou vyřešené. Stále jsou součástí našich životů, jen v té nehmotné formě. Občas si na ně vzpomenu, popovídám si s nimi, zapálím svíčku. Přijde mi důležité, jak si člověk sám v sobě zpracuje téma smrti. A od toho se to pak odvíjí.

Další věcí, která pomohla, tedy bylo sdílení. Jedná se ale o velmi citlivé téma. Stává se, že o tom ženy vůbec nechtějí mluvit? Proč by podle vás o takové zkušenosti naopak mluvit měly?

Mám zkušenost s mnoha ženami, které tu věc v sobě někde potlačily a nakonec se jim tato zkušenost někde „vynořila“ v podobě nějakého psychického symptomu, většinou v oblasti symbolizující ženská témata, jako je neplodnost, myomy, výtoky a podobně.

Samozřejmě, ne každá žena potřebuje tuto zkušenost zpracovat za pomoci terapie, některá má takové mechanismy, které jí pomohou věc zpracovat přirozeně, jemně a s respektem k sobě, a nepotřebuje nikam chodit. To je velmi individuální.

Je i tak možné nějak shrnout, co prvního by měla udělat maminka, která přijde o nenarozené dítě? Aby se dala dohromady psychicky i fyzicky? Co je prvním krokem k léčení a vyléčení?

Důležité mi přijde věc nepopírat, naopak o ní mluvit, přijmout ji, udělat miminku rozlučkový rituál, aby se věc mohla začít uzdravovat.

V takových chvílích je někdy člověk nejraději sám. Proč by sám neměl být?

Jak se říká: sdílená radost – dvojnásobná radost, sdílená bolest – poloviční bolest.

Jak by k takovým maminkám mělo přistupovat okolí? Jak je podpořit?

Dobré je dát mamince prostor, aby o tom mohla mluvit, ale zároveň na ni netlačit, že musí. Prostě respektovat její potřeby. Když chce plakat, nechat ji, případně se jí zeptat, zda chce rameno na vyplakání.

Lucie Lebdušková

PhDr. Lucie Lebdušková vystudovala jednooborovou psychologii v Olomouci, klasickou hypnózu u prof. PhDr. Stanislava Kratochvíla, CSc. a tzv. Ericksonovskou hypnózu u MUDr. Františka Matušky. Začínala v psychiatrické léčebně v Kroměříži, odkud se přesunula do Prahy na polikliniku MEDICON a.s. Po mateřské dovolené otevřela v Roudnici nad Labem v prostorách polikliniky vlastní soukromou ordinaci klinické psychologie, kde působí dodnes. Pracuje především se ženami, jimž pomáhá nacházet vlastní sebehodnotu a sebedůvěru. K tomu používá různé cesty - psychoterapii, hypnózu, systemické konstelace a další techniky. Též se snaží přiblížit psychologii široké veřejnosti, dělá proto přednášky a workshopy, píše ebooky a vytváří různé online programy. Mezi její "srdcové záležitosti" patří projekt...

Nebo ji naopak nechat mlčet či povídat. Dát jí tu možnost a nechat ji, aby si řekla, co potřebuje, a nesoudit, co je obecně „správné“ a co ne. Někdy mají lidé pocity beznaděje, že neví, jak ženě pomoci, ale paradoxně to, že tam s ní jen jste, je někdy nejvíc, co pro ni v té chvíli můžete udělat.

Cesta uzdravení po ztrátě miminka v bříšku má podle vás čtyři fáze. Které to jsou?

Asi odkazujete na můj online kurz. V tomto kurzu jsem se rozhodla pojmout uzdravování jako čtyři kroky na cestě. Prvním krokem je samotný pohled na skutečnost: Ano, stalo se to, je to tak. Druhý krok je setkání s miminkem v imaginaci a prožití nedokončeného, další krok je samotné rozloučení s ním a poslední je orientace na „tady a teď“ a hlavně na budoucnost.

Myslíte, že lze situaci ztráty miminka v bříšku nějak předejít? Nebo alespoň nějak zajistit, aby se neopakovala? Jak velkou roli v tomto hraje psychika?

Stav naší psychiky se odráží ve všem, v tom, jak zvládáme malé věci, ale i ty velké. Rozhodně nepomůže, když se žena celé těhotenství strachuje, je v napětí a ve stresu, ale taky to není jediný faktor, který by musel vést k samotnému potratu.

Hraje tam roli mnoho různých faktorů, které často ani úplně neznáme. Může tam být genetika a dědičné zátěže, aktuální životní situace, dokonce i kvalita partnerského soužití, zdravotní stav maminky, bacily, co zrovna kolem lítají, a možná i něco mezi nebem a zemí. Jsou ženy, které mají miminko vymodlené, a nakonec to nevyjde. I takové, které ho vlastně ani nechtějí, příliš se o ně nestarají, ale bylo jim „naděleno“.

Co je podle vás tedy nejdůležitější, když už žena dítě čeká?

Každopádně bych doporučovala těhotným maminkám věnovat pozornost zejména sobě a miminku a samozřejmě partnerovi. A stavět si tak pevné pilíře dalšímu společnému životu. Být co nejvíce v pohodě, vnímat své potřeby a udělat si jasno v tom, co je důležité. Spoustu věcí „řešíme“ zbytečně, a tím vzniká stres, který je v tomto období, stejně jako v každém jiném, na škodu.

Související…

Proč česká legislativa brání zakládání porodních domůSe stigmatizací menstruace bude bojovat emoji ve tvaru kapkyProč ženy v extrémních závodech často překonávají muže

foto: Archiv Lucie Lebduškové, zdroj: Lucie Lebdušková

Tipy redakce

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Inferred interests neboli „odvozené zájmy“ je název funkce sociální sítě Twitter,...

Celá třetina mileniálů v USA pochybuje, zda je Země kulatá. Konspirace poráží školy

Celá třetina mileniálů v USA pochybuje, zda je Země kulatá. Konspirace poráží školy

Tajná spiknutí okolo celebrit nejsou až tak nová. To první se objevilo na sklonku...

Jde ještě o klimatickou nouzi, nebo už paniku? 10 otázek a odpovědí o přehřívání Země

Jde ještě o klimatickou nouzi, nebo už paniku? 10 otázek a odpovědí o přehřívání...

Praha 7 vyhlásila v květnu stav klimatické nouze , jak ji (a nejen ji, ale celou...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.