Je mi 48 let a poslední měsíce řeším situaci, ze které už začínám být zoufalá. Moje matka je po komplikacích po cévní mozkové příhodě výrazně omezená v pohybu a podle lékařů už pravděpodobně nebude dlouhodobě soběstačná. Je ale stále komunikativní, orientovaná a žije sama. Kvůli rodinné anamnéze navíc lékaři připouštějí, že se u ní v budoucnu může rozvinout demence. Dnes je jí 68 a péče o ni klidně může trvat 15 a více let.
Problém není jen v tom, že potřebuje péči. Problém je, že moje rodina očekává, že to automaticky obstarám já a moje rodina, a to přesto, že jsem u nich byla vždycky za černou ovci.
Matka mě odmalička fyzicky trestala, křičela na mě a později mě ponižovala před sourozenci. Nechci tvrdit, že mě vyloženě týrala nebo že jsem měla modřiny. Když jsem odmlouvala, měla špatnou známku nebo něco provedla, věděla jsem, co bude následovat, a bála se jít domů. Otec, který zemřel před deseti lety po autonehodě, nás jako děti ignoroval, takže jsem neměla žádného spojence.
Míra fyzických trestů, které jsem absolvovala, by asi pro většinu Čechů nebyla nijak šokující. Jenže vrstevníci, které rodiče fackovali taky, měli aspoň svoje rodiče rádi a oni je. Já jsem se vracela domů se strachem, často jsem radši zůstávala ve škole v knihovně a učila se.
Matka má ještě dva syny, mého mladšího bratra a jeho dvojče. Chovala se k nim jinak než ke mně. Narodili se, když mi bylo 12, takže jsem se o ně pomáhala starat. Dnes mají oba dva ženy a malé děti, zatímco já už mám doma dvě skoro teenagerky. To je další důvod, proč se mám podle rodiny starat já, moje děti jsou dost velké.
Dcerám je jedenáct a třináct let. Obě mě pořád potřebují, děti se už dnes nevychovávají tak, že je s klíčem na krku odložíte někde na hřišti, a když něco vyvedou, tak jim nařežete. S manželem oba pracujeme a máme skoro z 80 procent splacenou hypotéku. Bydlíme v rodinném domě, u kterého bychom museli přestavět celé přízemí, protože je matka imobilní. Navíc by jeden z nás musel pravděpodobně přestat pracovat nebo výrazně omezit zaměstnání, protože matka potřebuje pomoc několikrát denně, nedojde si ani sama na záchod.
Pokud ji vezmu k nám, nezmění se tedy život jen mně. Změní se život manželovi a dvěma dětem. Moje dcery by přišly o část prostoru a soukromí a naše finanční situace by se zhoršila. Občas mě přepadají pocity viny, ale snažím se být racionální. Já a matka v jednom domě do konce života by bylo pro mě peklo na zemi.
Je tu domov pro seniory, který jsme už navštívili. Není levný, ale podmínky jsou slušné. Matka by tam měla bezbariérový pokoj, potřebnou péči, jídlo i lidi kolem sebe. Navrhla jsem, že bychom se s bratry na náklady složili. Bratři nesouhlasí, matka tam nechce a píše mi stovky zpráv týdně, jak jsem strašný člověk, co pro mě všechno obětovala, že jsem ji zradila, zažaluje mě atd. Bratři mi píšou taky. Nejradši bych si je všechny blokla.
Začínám se z toho hroutit. Cítím to tak, že po mně rodina chce, abych za svou matku zaplatila vlastním životem a ublížila svému manželovi a dětem. Nejradši bych ihned přerušila vztahy s tím, že jsem ochotná přispívat na domov. Přestávám to zvládat i v práci, je mi špatně. Tlačí na mě i sociální pracovnice z nemocnice, kde teď matka je. Potřebuji to vyřešit hned, nebo se z toho zhroutím.
Odpověď terapeutky: Dejte si pauzu. Matce nic nedlužíte
Tohle není jen otázka, zda se postarat o nemocnou matku. Je to otázka, jakou cenu má mít péče o jednoho člověka pro celou rodinu – a zda o této ceně vůbec může rozhodovat někdo jiný než lidé, kteří ji mají zaplatit. Z vašeho popisu navíc vyplývá, že se v současné situaci znovu rozehrává něco, co znáte z dětství. Matka je v bezmocné pozici, ale zároveň na vás vyvíjí obrovský tlak. Bratři se k ní přidávají a vy se znovu ocitáte v roli člověka, který je označený za problém rodiny, a přesto po vás chtějí, ať se obětujete a postaráte, stejně jako kdysi jste se starala o bratry.
Nebyly to jen facky, vy jste doma neměla žádnou oporu. Myslím, že nezáleží na tom, zda si Češi myslí, jestli vás matka dost „týrala“, abyste se na ni mohla vykašlat. Sama popisujete, že jste se jí jako dítě bála, že jste raději zůstávala ve škole, protože jste se bála jít domů, a že jste v rodině neměla nikoho, kdo by se vás zastal. Dítě, které dostane občas facku od rodiče, kterého jinak vnímá jako bezpečného a milujícího člověka, může svou zkušenost prožívat jinak než dítě, které žije v permanentním strachu z rodičovy reakce a zároveň je ponižováno a nemá žádného spojence. I kdyby na vás matka nikdy nevztáhla ruku, nic jí nedlužíte.
Ve vašem příběhu bych velmi důrazně oddělila dvě věci: odpovědnost za to, aby bylo o matku postaráno, a osobní převzetí veškeré péče. To nejsou synonyma.
Stovky zpráv týdně, výčitky, obviňování ze zrady a vyhrožování mohou člověka velmi rychle dostat do stavu, kdy přestane řešit samotný problém a začne pouze hasit jednotlivé konflikty. Nemusíte odpovídat na všechno.
Vaše matka potřebuje pomoc několikrát denně a nedojde si sama ani na toaletu. Pokud byste ji vzala domů, znamenalo by to zásadní přestavbu bydlení, omezení nebo ukončení práce jednoho z partnerů a změnu fungování domácnosti se dvěma dětmi. Je to rozhodnutí, které ovlivní celou rodinu klidně na patnáct nebo více let. To znamená, že nejde o otázku několika náročných měsíců, během nichž rodina „nějak vydrží“.
Je naprosto legitimní říct, že nejste ochotná a psychicky na to nemáte vy ani vaše rodina. Argument, že vaše děti jsou už dost velké, proto byste se měla postarat vy, je nesmysl. Stále jsou ve věku, kdy potřebují spoustu vaší pozornosti a emocionální práce.
Jedenáctileté a třináctileté dítě není dítě, které lze jednoduše odložit stranou, protože babička potřebuje péči. Vaše dcery mají právo na fungující rodinné prostředí, neberte jim ho. To, že už nepotřebují přebalit a nakrmit, neznamená, že rodiče nepotřebují.
Stejně tak není samozřejmé, že jeden z vašich partnerů přestane pracovat. Ztráta jednoho příjmu, náklady na přestavbu domu a dlouhodobá péče mohou mít dopad nejen na současný rozpočet, ale i na vaši budoucí finanční jistotu. Vaše rodina je důležitá a neměla by se obětovat na úkor jednoho člověka.
Pokud bratři odmítají domov pro seniory a trvají na tom, že by matka měla být u vás doma, jak by chtěli pomáhat oni? Konkrétně. Kdo z nich bude chodit ráno? Kdo večer? Kdo ji bude vozit k lékaři? Kdo bude řešit hygienu, jídlo, léky, rehabilitaci, úřady a krizové situace? Kdo zůstane doma, když bude potřebovat dohled?
Reklama
Pokud je odpovědí, že ani jeden z nich nemůže, protože mají malé děti, je třeba si položit otázku, proč jsou potřeby jejich rodin považovány za legitimní důvod, a potřeby vaší rodiny za sobectví.
To, že vám vyhrožuje žalobou, je absurdní, ale byla bych opatrná s tím, abyste reagovala na každou jednotlivou zprávu. Stovky zpráv týdně, výčitky, obviňování ze zrady a vyhrožování mohou člověka velmi rychle dostat do stavu, kdy přestane řešit samotný problém a začne pouze hasit jednotlivé konflikty. Nemusíte odpovídat na všechno. Vlastně nemusíte odpovídat vůbec. Vyhraďte si na komunikace jeden e-mail a řešte věci přes něj a pouze technicky – komunikaci zúžit na praktické informace, týkající se zdravotního stavu a péče. Například oznámit, že jste připravena podílet se na zajištění vhodného zařízení a finančně přispět, ale že domácí péči nepřevezmete.
A pak tuto hranici opakovat, místo abyste znovu a znovu vysvětlovala, proč jste se tak rozhodla. Neobhajujte se a neustupujte. Přestaňte reagovat na emocionální a obtěžující zprávy. Udělejte to pro svoje dcery. Blokace může být v krajním případě také legitimní, zejména pokud komunikace přestává být věcná a začíná vás psychicky ničit. Neznamená to automaticky, že se vzdáváte odpovědnosti za matčinu péči.
Píšete, že se vám dělá špatně, nezvládáte práci a máte pocit, že se hroutíte. V takové chvíli není dobré dělat zásadní rozhodnutí jen proto, aby okamžitě přestal tlak. Nemocnice může potřebovat vědět, jaký bude další postup. To ale neznamená, že musíte pod tlakem přijmout řešení, které zásadně změní život celé vaší rodiny. Držte si svoje hranice, přestaňte se obviňovat a buďte na sebe hodná. Nic těm lidem nedlužíte. Pokud se chcete finančně podílet na péči o matku, je to od vás velkorysé. Teď si běžte lehnout, nechte si napsat nějaké neškodné léky na uklidnění, blokněte příbuzné a dejte si pauzu.
Před tou pauzou udělejte akorát ještě jednu poslední věc – napište s manželem mail sociální pracovnici z nemocnice, že matka u vás doma být nemůže.
