Zpocené dlaně, šprtání, záludné otázky. Pracovní pohovory nejsou pro většinu lidí procházkou růžovým sadem. Ani na druhé straně stolu to však není žádná sranda, tu spoustu dní promrhaných s kandidáty, kterým byste po pár minutách pohovoru práci nikdy nenabídli, náborářům taky nikdo nevrátí. Pohovory jsou zkrátka náročné pro všechny zúčastněné. Náborová rozhodnutí na druhou stranu patří k těm nejdůležitějším, která na pracovišti přijímáme. Z toho vyplývá, že bychom tomuto procesu měli věnovat dostatek času a energie, že?
Omyl. Už dávno se ví, že nestrukturované pohovory jsou při výběru lidí pro danou práci notoricky nespolehlivé, píše autorka Sonia Sodhaová v článku pro magazín The Guardian. Není to asi překvapivé, když si uvědomíme, jak málo se překrývají dovednosti potřebné k tomu, abychom uspěli u pohovoru, a dovednosti potřebné k tomu, abychom podávali dobré výkony v každodenním zaměstnání nebo na univerzitě. A kolik z nás může upřímně říct, že při pracovním pohovoru mluvilo stoprocentní pravdu?
Zasloužit si práci
Kdyby se vás někdo zeptal, zda byste chtěli být vybráni do práce pomocí losu, asi by vaše reakce zněla: Rozhodně ne! Většina lidí chce mít pocit, že si pracovní nabídku zasloužila, že si zaměstnavatel všiml jejich jedinečného talentu a vybral si právě je. Zkrátka se chceme cítit výjimečně.
Ale co vlastně znamená „zasloužit si pracovní nabídku“? Obvykle to znamená překonat ostatní kandidáty v seznamu výběrových úkolů. Tyto úkoly se mohou lišit, ale téměř jistě zahrnují pohovory, někdy online hodnocení a možná případové studie nebo panelové prezentace.
Díky těmto metodám mají společnosti pocit, že zavedli přísný proces, a proto si mohou být novými zaměstnanci jisti. Je však možné, že se jedná o falešný pocit jistoty? Skutečně všechny tyto procesy pomáhají vybrat toho nejlepšího kandidáta?
Problém zaujatosti
Pokud jde o přesné předvídání něčích schopností, experimentální studie ukazují, jak nespolehlivé je. Ostatně prokazuje to i realita. Například koncem 70. let byl v Texasu nedostatek lékařů a politici nařídili státní lékařské fakultě, aby zvýšila počet přijímaných uchazečů, třebaže již po pohovorech vybrala 150 lidí. Fakulta tedy přijala dalších 50 uchazečů, kteří se dostali k pohovoru a byli odmítnuti, přestože mnoho lepších odmítnutých kandidátů již bylo přijato jinými lékařskými fakultami. Výzkumníci zjistili, že těchto 50 studentů si vedlo stejně dobře jako původní „nejlepší“ skupina. Jakmile kandidáti prošli prvním sítem, mohli být zkrátka klidně vylosováni z klobouku.
Nestrukturované pohovory jsou při výběru lidí pro danou práci notoricky nespolehlivé.
Pohovory jsou nejen obecně špatným způsobem, jak odhalit talenty, ale jsou i cestou, jak se nechat ovlivnit stereotypy. Existují zjevné implicitní předsudky – sexismus, rasismus, ageismus, třídní diskriminace a další. Podle psychologa Rona Friedmana máme tendenci vnímat dobře vypadající lidi jako kompetentnější, vysoké kandidáty jako ty, kteří mají větší vůdčí potenciál, a kandidáty s hlubokým hlasem jako důvěryhodnější. Při pohovorech si také vybíráme lidi, kteří vypadají jako my, myslí podobně jako my a se kterými si snadno porozumíme. Mýtus klasického pohovoru zkrátka umožňuje, aby se nejrůznější předsudky bujně rozvíjely.
V dnešní době se vynakládá velké úsilí na to, aby se výše uvedené stereotypy při pohovorech odstranily. Na školení o předsudcích se vynakládají obrovské částky, ale důkazy o jejich účinnosti jsou přinejlepším smíšené. Ukazuje se, že naučit podvědomí člověka myslet jinak, opravdu nezachrání půldenní kurz.
Na koho to padne
Některé společnosti už s losem experimentují. Například britská charitativní nadace Nesta konkrétně v rámci loterie uděluje zaměstnancům finanční prostředky na inovativní projekty. Zaměstnanci mohou předložit vlastní návrh a ty, které splňují minimální kritéria, se dostanou do slosování. Náhodně se pak vybere pár z nich, kterým bude financování poskytnuto.
Zní to trochu šíleně, ale je to vlastně celkem logické. Nejenže se tím eliminuje lidská zaujatost, ale také se tím podporuje kreativita a zamezuje se skupinovému myšlení. Když si zaměstnanci myslí, že by jejich nápad vedení prostě neschválilo, tento způsob je od autocenzury odradí. V současném světě riskantní nápady s potenciálně obrovskými zisky většinou dostatečné finanční prostředky nepřilákají, čemuž by se tímto způsobem mohlo zabránit.
Dobře vypadající lidi vnímáme jako kompetentnější, vysoké kandidáty jako ty, kteří mají větší vůdčí potenciál, a kandidáty s hlubokým hlasem jako důvěryhodnější.
Náhodný výběr zkrátka ztělesňuje zcela jiné pojetí spravedlnosti než meritokracie (ideologie, podle níž závisí úspěšnost každého jednotlivce výhradně či alespoň v prvé řadě na jeho osobním výkonu daném pouze jeho schopnostmi). Pokud připustíme, že to, čemu říkáme meritokracie, je převážně způsob, jak se výhoda sama donekonečna reprodukuje, proč místo toho neexperimentovat s loteriemi?
Zatím je však hromadné zavedení podobných experimentů nepravděpodobné. Třebaže si lidé jistou nesmyslnost pohovorů uvědomují, stále mají neuvěřitelnou důvěru ve vlastní schopnost vybočit z trendu. A nejen to. Na udržení iluze meritokracie má zájem spousta mocných lidí. Oxford a Cambridge prostě chtějí zachovat všeobecnou mylnou představu, že jejich výběrová řízení ztělesňují ty nejlepší z dneška, kteří vybírají ty nejlepší zítřka, dodává Sodhaová.
Pokud se výběru pomocí loterie pošklebujete, položte si otázku: Vytvořili jste si někdy o někom první dojem, který se ukázal jako mylný? Možná je to proti srsti, ale liberálnější využívání loterií by mohlo vytvořit nejen spravedlivější, ale i lepší a rozmanitější svět.
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek