Jmenoval se Michail Chačaturjan, byl ortodoxně věřící, měl vazby na policii a svou ženu Aurélii Dunkuk týral už od doby, co byla těhotná. Jednou si Aurélie konečně uvědomila, že jejich rodina není normální, a začala se proti chování manžela bránit. Michail ale vládnul železnou rukou a žádnou vzpouru doma nestrpěl. Nezvladatelnou manželku tedy vyhnal z domu a pod pohrůžkou vraždy jí zakázal vídat jejich tři dcery.
Aurélie popsala jejich manželství takto: „Bil mě celých dvacet let, co jsme byli spolu. Dokázal na mě křičet, zbít mě do krve a pak dělat, jako by se nic nestalo. Třeba mě klidným hlasem požádat, ať mu udělám čaj. Terorizoval mě i na veřejnosti, kde se mě nikdo nezastal, ani příbuzní.“
V momentě, kdy už Chačaturjan neměl k dispozici svoji ženu Aurélii jako hromosvod, veškerý jeho vztek musely absorbovat jeho tři dcery. Jmenovaly se Krestina, Angelina a Maria a v době vraždy jim bylo 17 až 19 let. Dívky byly zvyklé na to, že musí být otci vždy při ruce. Když uslyšely zacinkání zvonečku, věděly, že za ním jedna z nich musí okamžitě přiběhnout. „Nenalil si sám ani vodu nebo neotevřel okno,“ pověděla Krestina. Kdyby mu v nejmenší maličkosti nevyhověly, seřval by je a zbil.
Zoufalý čin
Po čase k utrpení mladých žen přibylo ještě sexuální zneužíváni. Když se Chačaturjanovi něco nelíbilo, otevřeně dcerám pohrozil znásilněním. Jedna ze sester se dokonce pokusila o sebevraždu poté, co ji otec nutil k orálnímu sexu. Dívky hledaly marně pomoc ve škole, u sousedů a u příbuzných. Jejich učitelka to ohlásila úřadům, stížnost ale nikdo nebral vážně. Příbuzní sestrám nevěřili už vůbec – incest si prý dívky vymyslely, protože samy trpí hysterií a blíže neurčenou sexuální poruchou.
Zranění, která nevyžadují nemocniční ošetření, nepovažují v Rusku za problém a to se týká všech rodinných vztahů, nejen mezi partnery.
Osudný den nejprve vypadal jako každý jiný – otec běsnil kvůli neuklizenému bytu. Tentokrát ale přišel s netradičním trestem, nastříkal dcerám pepřový sprej do obličeje. Krestina na něj měla extrémní reakci, začala se dusit a ztratila vědomí. Druhé dvě dívky se vyděsily, že umírá. Incident byl pro ně poslední kapkou. Už nepochybovaly o tom, že je příště otec zabije.
Zatímco Krestina ležela v bezvědomí, její dvě sestry se vyzbrojily loveckým nožem a kladivem, počíhaly si, než otec usne, a šly ho zabít. Jedna z nich ho bodla pětatřicetkrát, zatímco druhá se ho snažila trefit kladivem.
Rodinné „pošťuchování“
Jak je možné, že trpícím dívkám za celou dobu nikdo nepomohl? Situace s domácím násilí v Rusku je srovnatelná s úrovní v rozvojových zemích. V případě, že tam napadnete někoho cizího na ulici, hrozí vám větší problémy, než když stejnou fyzickou silou zfackujete manželku. Násilí vůči blízké rodině se často počítá jako poštuchování. Policie je ochotná zabývat se intimním terorismem až v momentě, když někdo zemře, anebo mu alespoň useknou obě ruce sekerou.
Jak se mohla v Rusku rozšířit epidemie domácího násilí, když ruské ženy mohou volit a mají rovnoprávnost alespoň na papíře už od roku 1917? Několika angažovaným lidem z ruského ministerstva vnitra se podařilo uskutečnit výzkumy této problematiky, a to v několika vybraných regionech. Výsledky byly šokující – v zemi čelí domácímu násilí více než půl milionu žen za rok. V roce 2018 umíralo denně 22 žen kvůli násilí ze strany rodiny a dvě třetiny z celkového počtu vražd jsou následkem domácího násilí. Rusko stále nemá legislativu, která by se snažila zabránit útlaku jedné skupiny lidí na úkor druhých. Ruské autoritářství, ortodoxní církev a machismus vytváří dokonalé prostředí, které z žen dělá oběti.
V roce 2017 ruský zákonodárný sbor Duma částečně dekriminalizoval fyzické domácí násilí. Zranění, která nevyžadují nemocniční ošetření, nepovažují v Rusku za problém a to se týká všech rodinných vztahů, nejen mezi partnery. Pokud například rodič způsobí svému dítěti „jen“ pohmožděniny a drobná zranění, není to trestné a ani to s ním nebude řešit sociálka.
Směšné pokuty
V případě, že oběť opravdu skončí v nemocnici a zároveň se soud postaví na její stranu, pachatel dostane směšný trest, a to pokutu do výše 5000 rublů (což je necelých 2000 korun při průměrném ruském platu 26 000 korun), nebo vězení v maximální délce 15 dnů. A to ještě v případě, že oběť podá trestní oznámení – nikdo to za ni automaticky neudělá. Pokud oběť přijde na policii, nesetká se zrovna s otevřenou náručí. Nesepíšou trestní oznámení, i když ji manžel škrtil, vyrval vlasy a udělal monokl. V podstatě jí dají najevo, že má přijít, až ji zabije.
Pokud s řešením situace oběť není spokojená, je jí doporučeno řešit věc občansko-právním sporem. Právní služby ale nejsou finančně dostupné pro všechny, právníci si účtují víc než 2000 korun za hodinu...
Prohnilý Západ
Pro oběti domácího násilí zde neexistuje žádná oficiální pomoc. V Rusku existuje jen hrstka neziskových organizací, kterým ale Duma hází klacky pod nohy – prohlásili je za zahraniční agenty. Pokud někdo osvícený představí v senátu návrh zákona, který se epidemii násilí snaží ošetřit, církev využije svého vlivu a zákon smete ze stolu.
Patriarcha Kirill, hlava ruské ortodoxní církve, prohlašuje, že zákony potírající domácí násilí by přiblížily Rusko k prohnilému Západu. Nedej bože, aby ratifikovali Istanbulskou úmluvu. Ta by totiž narušila instituci rodiny a každé malé pohašteření by vedlo k odebrání dětí. Podobným mýtům o Istanbulské úmluvě věří i evropská krajní pravice.
Rusko díky konzervativcům zkrátka žije ve starých dobrých časech, kdy stát a církev vládnou hlavám rodiny a hlava rodiny má svrchovanost nad všemi jejími členy.
Plnit manželské povinnosti
Stejně jako všude jinde po světě se osudy obětí ruského domácího násilí zhoršily v období přísných covidových lockdownů. Ženy, které utíkaly od partnera, ale dostaly namísto pomocné ruky od policie pokutu za porušování protiepidemických opatření. Můžeme si jen domyslet, jak rodinnou atmosféru vyhrotí ekonomická krize a válečný stres.
Tento a další medializované extrémní případy se zasloužily o to, že problém domácího násilí je v Rusku stále těžší ignorovat.
Dalším faktorem, který dostává ženy do zranitelné pozice, je nízká porodnost v Rusku, která je jedna z nejnižších na světě. Díky válce se navíc ztratí mnoho mužů, které bude třeba doplnit. Proto ruská společnost apeluje na ženy, aby splnily svojí občanskou povinnost. Manželky ani nemají na výběr, jestli se budou nebo nebudou účastnit soulože – v Rusku totiž neexistuje koncept znásilnění v manželství. Dodržování lidských práv se tamní lidé asi jen tak nedočkají. Ruští lidsko-právní aktivisté riskují, že budou zatčeni, pokutováni, nebo jim budou chodit výhrůžky.
Kroky vpřed
Na příběh sester z úvodního příběhu ale reagovala ruská veřejnost se soucitem. Téměř milion lidí podepsalo petici požadující jejich propuštění na svobodu a nakonec byl jejich čin opravdu souzen jako sebeobrana. Rusové nejsou jen Rusáci a nohsledi Putina. Mnoho z nic uvažuje svobodně, přestože za lidská práva aktivně nebojují. Starají se o děti a nemohou si dovolit nechat se zavřít do gulagu.
Přestože sestry se ze svých traumat budou vzpamatovávat až do konce života, jejich příběh o brutální vraždě má jedno zásadní plus, pomáhá rozvířit debatu o domácím násilí. Tento a další medializované extrémní případy se zasloužily o to, že problém domácího násilí je v Rusku stále těžší ignorovat.
I když situace s domácím násilím není v Evropské unii ideální, můžeme být hrdí na to, že se jako společnost v tomto směru vyvíjíme. Za posledních 10 let jsme ušli obrovský kus cesty. A i když máme stále velký kus před sebou, buďme vděční za to, že nežijeme v Rusku či jiné podobné zemi.
Magazín Flowee se celostně věnuje zdravému životnímu stylu a vztahu ke společnosti. Na podobné toxické případy poukazujeme právě proto, že jsou zásadní překážkou zdravého rozvoje osobnosti a že v moderní společnosti nemají žádné místo.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
