fbpx

Písničkář Michal Horák: V 7.25 jsem fakt jezdil, děda byl fakt boss, ale Angela je vymyšlená 1 fotografie
zdroj: MichalHorak.eu / foto: Anna Bartolotti

Nebráním se žádnému hudebnímu stylu, propojovací jednotkou je vždycky ale folk, death metal by mi lidi nevěřili, říká jeden z největších objevů české písničkářské scény

Zveřejněno: 3. 5. 2021

Když mi někdy v únoru 2020 pustil syn skladbu Netuším od tehdy pro mě neznámého Michala Horáka, netušil jsem, že mě tahle veselá optimistická písnička, kterou Michal zpívá s písničkářem Pokáčem, bude provázet celou kovidovou dobou. A že se de facto stane jejím symbolem. A taky jsem netušil, že se díky té písničce seznámím s jedním z největších písničkářských objevů poslední doby. Michal Horák přitom jen udělal to, co slýcháme teď skoro pořád – vzal krizi jako příležitost.

„Za ten poslední rok a půl jsem byl plodnější, co se psaní písniček týče, víc než kdykoliv předtím. A vůbec nevím, čím to je, protože těch podnětů paradoxně bylo míň,“ směje se během Flowcastu písničkář Michal Horák. „Ale samozřejmě, už aby to bylo pryč! Těším se na normální život,“ dodává.

V tvé hudbě slyším neuvěřitelnou směsici stylů. Klasický folk, reggae, rock, balkánskou dechovku... Někdy jsem si dokonce říkal, no jo, to je Goran Bregovič jako vyšitej. Jak bys definoval svůj styl?

Na Bregoviče jsme s klukama vždycky pařili, to jsi trefil! Já poslouchám všechno, od lidovek až po hip hop. Spojovací jednotkou mých písniček je ale vždycky folk. A pro mě je folk hlavně skladba, která je o textu, to je taky pojící prvek všech mých písniček. No, a co se toho žánru týče, mně třeba poslední měsíc před napsáním písničky frčí v hlavě furt dokola jeden song a vždycky si řeknu, ty brďo, to by bylo cool napsat něco podobnýho ražení.

A v podstatě se od toho třeba i odpíchnu, proto se takhle kolikrát ocitnu v žánru, ve kterém bych se za normálních okolností vůbec neocitnul. Proto se taky nebráním ničemu, ale death metal by mi lidi asi nevěřili.

Ve kterém žánru ses třeba takhle „nechtě“ ocitnul?

No já si myslím, že totální úlet byl třeba můj Vysokoškolskej song. Tehdy jsme s mým kamarádem Pavoukem šíleně frčeli Prago Union, my to milujem, to je textový zlato. No a tehdy jsem si řekl: Tady mám stopu klavíru, tady mám text, tady mám Pavouka, se kterým teda zpívám, půjdeme za Ondrou Žatkuliakem, což je hiphopovej producent, no a ten z nás vymáčknul tuhle písničku.

Pokáč ukázal, že si stačí dát před sebe iPhone, vzít kytaru, napsat dobrou písničku a má to miliony zhlédnutí.

A já jsem za ni strašně rád, protože je to šílenej úlet. Je to vlastně rozhovor dvou vysokoškoláků, taková vyměňovačka alá Chaozz, nejdřív na přednášce, pak v hospodě: „Hej, hej, ještě mi nalej, hej, hej, do přednášky času habaděj, a neberou-li stravenky, tak rychle utíkej.“ Taková fakt jako blbost: „Baví tě to, kámo? Ani trochu, kámo. Kolikrát tu můžem chybět? To mi není známo.“

My se takhle vždycky hecujeme s tátou, třeba jsem kdysi vymyslel: „Ať vypráví ti, popros tátu, od revma až po prostátu.“ Tohle přesně třeba dělá Karel Plíhal a já ho za to absolutně obdivuju. A takových básniček mám teda taky plný mobil. Ono to nejde stoprocentně stavět na rýmu. Když písnička funguje, není co řešit a ona samozřejmě může fungovat i tehdy, když rýmy nejsou úplně dokonalý.

Nepřipadá ti to dnes jako trošku písničkářský revival? Kromě tebe třeba Pokáč, Marek Ztracený, Tomáš Klus, Vojtaano, Xindl X nebo Xavier Baumaxa… Proč se vlastně Češi k písničkám a písničkářům podle tebe takhle vracejí?

Před revolucí tu byli prostě Nohavica, Plíhal, pak asi, jak se otevřely hranice, tak se sem nahrnula hudba z celého světa. A pak to asi rozsekl Tomáš Klus, to si já vlastně přesně vzpomínám. Poprvé jsem slyšel jeho písničky, když mi bylo asi 13 nebo 12, a já z toho byl úplně vystřelenej. A strašně jsem chtěl být jako Klus. Myslím si, že to byl i jeden z důvodů, proč jsem začal tehdy psát písničky, no a pak se s tím vlastně roztrhl pytel.

Já myslím, že to byli fakt Xindl X a Tomáš Klus, že to písničkaření hodně nastartovali. Oba jsou taky velice kvalitní textaři. Ten trend písničkářství teďka frčí hodně i díky Pokáčovi, který ukázal, že si stačí dát před sebe iPhone, napsat dobrou písničku, vzít kytaru a má to miliony zhlédnutí. Ale myslím si, že taková ta touha v tý kapele mít hutnej zvuk a řádit tam s kamarádama, že to tady taky zůstane absolutně vždycky.

Toho Pokáče nemůžu nezmínit. Váš duet Netuším byl pro mě takovým symbolem koronavirový krize. Zpívá se tam: „Hlavně klid, já nevidím to marně, člověk občas musí bruslit, ač je zrovna na plovárně.“ A mně to přišlo neuvěřitelně pozitivní. Jak tahle písnička vznikala?

Tak předně teda musím říct, že je mi velkou ctí, že tě to takhle provázelo, toho si moc vážím. No, s Pokáčem to vzniklo tak nějak úplně jako automaticky přirozeně. My jsme na sebe narazili v roce 2012. Oba jsme tehdy předskakovali právě Tomáši Klusovi. Začali jsme se sledovat na YouTube, já jsem asi dva roky nato vydal svůj první klip a on už taky měl plný YouTube. Pak jsme se potkali o tři roky později na nějakým festivalu. A já si myslím, že máme takovej podobnej smysl pro takovej pitomej humor, takže tam se to i potkalo a dohodlo.

Pak jsme si několikrát různě navzájem hostovali na nějakých koncertech. On mi hrál v klipu, já jemu a všechno to vygradovalo společným turné, kdy já jsem mu teda dělal hosta. Celý to znamenalo, že jsme osmdesát nebo devadesát procent času spolu trávili v backstage nebo v autě. A přitom to bylo fakt pěkný. A už tehdy jsme nějakou písničku plánovali. Tedy Pokáč vlastně tehdy už jednu napsal a já mu ji paradoxně smetl ze stolu. Nějak se mi to prostě nelíbilo nebo co. Až po tom turné jsem já napsal Netuším, což je vyloženě odraz životního zážitku, to se psalo úplně samo.

Tvoje písničky jsou tedy malé příběhy, žádné abstraktní malby. Zeptám se tě na tři z nich. První je právě reggae a jmenuje se V 7.25.

Ta je taky ze života. Jezdil jsem každý ráno přecpaným busem číslo 16 do školy, v tom buse se mi líbila jedna holka, neměl jsem odvahu na to ji oslovit, tak jsem napsal tuhle písničku... Ve který ji vlastně taky ani neoslovím, to je fakt jako. A to je fakt "true story", ačkoliv mi Hradečáci vyčítali, že z mého rodiště Vysoká nad Labem jezdí osmnáctka, což je úplná pravda...

Ale na šestnáctku jsem prostě přestupoval vždycky, protože byla prázdnější... a navíc tam taky byla tahle holka, na kterou se hezky koukalo. Tak to byla taková inspirace. Říkal jsem si, že tu situaci může znát spousta lidí, že se jim takhle líbí někdo, ke komu prostě nemají vůbec odvahu nějak promluvit. Takže mně se to každopádně stalo.

Co Děda Jára je boss? Tahle countryovka je také ze života?

On ten děda je teda ve skutečnosti můj prastrejda, není vyloženě můj děda, ale v podstatě jsme s ním celej život žili. Respektive jsme žili u něj. Naši byli se třema dětma v maličkatým bytečku v paneláku a děda, teda prastrejda, kterýmu jsme říkali děda, měl velikej statek, na kterém v podstatě bylo místo. Tehdy si nás tam vzal, když mi byly asi dva roky. Takže jsme tam spolu žili takhle celej život. No a děda, ono je to takový lepší do té písničky, je to kratší a údernější než prastrejda, byl fakt velkej borec.

Bohužel nás už teda před rokem a půl opustil, takže už je boss někde jinde, ale byl to fakt takovej ten správnej chlap, co se staral o celej statek a pořád pracoval. Vlastní rodinu neměl, takže jeho vnoučata jsme fakt byli my. Byl to velkej borec, kterej dostal strašně moc políčků od života, ale vždycky se sebral a šel dál. Já si vůbec nedokážu představit, že mu někdo sebere barák, celou živnost, ještě ho pošle makat k černejm baronům a on si řekne: „No co už, no, tak mám rád práci se zvířatama, tak půjdu zas dělat někam jinam. Ono to tak nějak dopadne.“ To je úžasnej životní přístup.

A jak to dopadlo s Angelou z písničky Mezinárodní? Tam se od názvu nedá moc odvodit, protože je to o klukovi, co potká holku v baru, začne ji balit a ona mu po nějaký době řekne německy, že mu de facto nerozumí…

Tahle písnička, prosím pěkně teda, reálný základ nemá. Ta vznikla tak, že jsem dostal za úkol v hodinách němčiny, tehdy na střední, napsat písničku, kterou bychom se třídou zpívali na nějakých česko-německých slavnostech...

A já jsem napsal tohle. No a v podstatě jediný zadání, co jsem měl, tak bylo, aby to bylo jako německý, což samozřejmě jsem se o to pokoušel, ale vůbec se mi to nedařilo, takže to nakonec bylo celý český, ale aspoň s těmahle německýma paskvilama. Říkal jsem si, že tohle je takovej zajímavej příběh, že by se to teoreticky třeba někdy mohlo stát, ale jinak, prosím pěkně, Angela teda, asi nevím, co s ní je. Vlastně nevím, jestli se někde něco takového stalo. Ale mně teda ne.

Když tedy ne Angelu, kdy uvidíme naživo tebe?

To já bych si musel vzít svůj diář, protože momentálně jsou všechny koncerty tak jako lehce s otazníkem. Furt se ještě neví, ale myslím si, že taková věc, o který můžu říct, že snad jistě bude, pokud se nestane něco nepředpokládaného, tak bude někdy v srpnu. S kamarádem Voxelem, písničkářem, bychom chtěli konečně odehrát náš koncert, kterej jsme měli odehrát už někdy v listopadu.

Michal Horák

Písničkář a multiinstrumentalista Michal Horák byl k hudbě předurčen. Vyhrál soutěže Czechtalent, Česko Zpívá, Folkový Kvítek, předskakoval například Chinaski, Tomáši Klusovi, Pokáčovi a následně se stal klasickým příkladem situace, kdy "žák předehnal mistra". V jeho hudbě lze slyšet jak folkovou českou klasiku, tak vlivy například reggae nebo hiphopu. Letos na podzim mu u Supraphonu vyjde druhé CD. Studuje pedagogiku pro první stupeň na Univerzitě Karlově.

Původně to mělo být v Lucerna Music Baru a měl to být náš společnej velkej koncert, kterej měl završovat tehdy naše turné, který vlastně ani nebylo. Ale i tak na tom koncertu budeme mít spoustu hostů, teďka se to plánuje a doufám, že to i klapne. A pak se v Praze určitě uvidíme na podzim v Paláci Akropolis. Termín teď z hlavy ale nedám, určitě dám ale vědět na nějakých mých sociálních sítích.

Zajímá vás, jaké bude nové Michalovo album? Víte, co je "absolutní fonetický rým"? A koho má Michal Horák z českých písničkářů nejradši? Poslouchejte novou epizodu Flowcastu na platformách SoundCloud, Spotify, Apple Music, Google Music a dalších.

Související…

Hudebník Pokáč: Karanténa je příležitost pro restart v našem myšlení
Zdeněk Strnad

foto: zdroj: MichalHorak.eu / foto: Anna Bartolotti, zdroj: Michal Horák

Tipy redakce

Písek z pláží nekradou jen turisté. Je to podobně cenná komodita jako voda

Písek z pláží nekradou jen turisté. Je to podobně cenná komodita jako voda

Loni v létě zaplatil jeden britský turista na Sardinii pokutu 1 032 eur, když byl...

Co přineslo na Zemi život? Nejspíš vznikl díky činnosti pevninských sopek

Co přineslo na Zemi život? Nejspíš vznikl díky činnosti pevninských sopek

Vznik života je pořád ještě pro nás zahalen tajemstvím, tedy pokud nejsme...