Anketa: Umíme v Česku posoudit kauzu černošské básnířky Amandy Gormanové?

Na počátku byla kauza americké básnířky a aktivistky tmavé pleti (snad se to ještě smí takto psát) Amandy Gormanové. Ta se proslavila při nedávné inauguraci prezidenta Joa Bidena, kde přednesla báseň The Hill We Climb z její stejnojmenné sbírky. Její básně měl překládat do holandštiny mladý spisovatel a držitel Bookerovy ceny Marieke Lucas Rijneveld. Ovšem zvedla se vlna protestů. Americká novinářka a aktivistka (tmavé pleti) Janice Deulová se veřejně zamyslela nad tím, proč Gormanovou do holandštiny nepřekládá někdo, kdo je stejně jako ona „umělcem mluveného slova, mladý, ženský a nesmlouvavě černý“. Podobná kauza se přitom už odehrála v Katalánsku, kde měl Gormanové básně překládat spisovatel Victor Obiols. I on se dověděl, že k překladu básní nemá ten správný profil. Kauza se hlavně díky internetu, zpravodajským serverům a sociálním sítím přenesla i do Česka. A my se zeptali osobností, které se zabývají (nejen) genderovou problematikou, co si o ní myslí.

Ke kauze se přihlásil i český časopis Heroine, který měl (alespoň to tvrdí) v plánu báseň The Hill We Climb přeložit. Když ovšem magazínu došlo, že by ani on nemusel mít ideálního překladatele (nebo překladatelku), uveřejnil alespoň článek s titulkem Proč neuvažujeme o černošce pro překlad básně Amandy Gorman.

„Podrobit se požadavku na výběr překladatele by znamenalo podrobit se cenzuře. Místo, odkud omezující instrukce vychází, leží mimo literární dílo, je odloučené od procesu, kde mezi autorem a tím, kdo text převede do jiného jazyka, vzniká specifický dialog. A ten dialog se nevede podél sdílené životní zkušenosti. Kompetenci překladatele nijak neurčuje, zda je bílým osmdesátiletým Čechem překládajícím slang mládeže z Bronxu, stejně jako ji neurčuje životní zkušenost latinskoamerické překladatelky žijící v Kanadě, překládající dejme tomu Hrabala.“

Česká sociální smršť

Anna Urbanová, šéfredaktorka magazínu Heroine, která je (stejně jako celý magazín Heroine) považována za feminism-friendly, na svém facebookovém postu uvádí: „Ale hrozně mě štve, jak se z toho ,nice to have‘ smýšlení stala mediální smršť, kde nikdo nic moc neví, ale hlavně má názor. A je jedno, jestli je to woke zóna tlačící aktivistické černošky, nebo alt-right zóna účelově z toho vyrábějící novou liberální totalitu.“

I kdyby nakrásně chtěli najít někoho, kdo bude mít podobné identity jako autorka, neexistuje garance, že to bude automaticky dobrý překlad.

Na to reagoval publicista Michal Zlatkovský, který napsal post: „Jestli by se někdo náhodou bál, že by se v Česku mohlo začít přemýšlet nad věcmi, co se dějí jinde, místo hřímání nad dekadencí Západu, Heroine ho ubezpečí, že určitě ne. Ptáte se, jestli překlad cíleně zadáme mladé, aktivistické černošce? Pravděpodobně se neptá vůbec nikdo, ale to nevadí, protože je potřeba preventivně prohlásit, že TÉTO CENZUŘE SE NEPODVOLÍME, což si nevymýšlím, ale jsou to slova z článku.“

Anna Urbanová na to reagovala: „Zjistila jsem, že na té věci je pro mě nejfrapantnější blbostí ne to, že v Americe nevědí, že tu nemáme žádné černošské překladatele se zkušeností utlačované menšiny, ani podrobnosti toho nizozemského sporu, ale to naprosté přehlížení toho, že kvalita literárního překladu je určena jediným faktorem, a to je umělecká kompetence překladatele. Deset let jsem makala v knižním nakladatelství, tohle prizma si prostě neodpářu. Ano, mám pochopení pro přání Amandy Gorman, aby překladatelé té básně měli nějakou žitou zkušenost podobnou té její, chápu, že jí nejde o překlad, ale o gesto, nicméně pro mě v tenhle moment prostě převažuje ohled umělecký/literární.“

My jsme se zeptali českých osobností, které se zabývají lidskými právy a genderovou problematikou, co si o celé kauze myslí.

1) Co na celou kauzu říkáte?

2) Jak byste v roli šéfredaktora média, které chce zveřejnit překlad, k problému přistoupili vy?

3) Opravdu se u nás vykopávají příkopy kulturních válek i na liberální straně řeky?

Kateřina Kňapová, politoložka

1) V prvé řadě bych byla z role Středoevropanky opatrná z hlediska hodnocení debaty o rase nebo etnicitě, jak ji můžeme vidět v západní Evropě nebo Americe. Historická a kulturní zkušenost naší společnosti je v tomto ohledu dost jiná, proto jsem obecně daleka toho ji vnímat, ať už jako zcela logickou a oprávněnou, nebo naopak přestřelenou. Koneckonců hlasů v ní zaznívá víc, některé jsou radikální, jiné naopak a je podle mě chyba se na tuto, stejně jako jiné kulturní války, dívat jen optikou sporu homogenních táborů. Realita je jako vždycky složitější, a i když si myslím, že i u nás by se debata o etnicitě a útlaku měla otevřít, tak je zjevné, že by musela mít trochu jinou a právě více kontextualizovanou podobu.

2) V případě překladu básně Amandy Gorman do češtiny se také rozhodně nebavíme o ničem triviálním. Naopak je paleta překladatelů a překladatelek, ze které má člověk na výběr, trochu více omezená, takže i kdyby nakrásně chtěli najít někoho, kdo bude mít podobné identity jako autorka, neexistuje garance, že to bude automaticky dobrý překlad. Zřejmě bych pro překlad této konkrétní skvělé básně volila v prvé řadě někoho, kdo má zkušenost s podobným typem literatury, tedy současné a aktivisticky neapologetické poezie, a samozřejmě také s překlady děl autorek či autorů tmavé pleti. Nedomnívám se ale, že by takovým předkladatelem či překladatelkou musel být nezbytně člověk stejného věku, pohlaví nebo etnika jako autorka.

Petr Bittner, komentátor, odborný poradce europoslankyně Markéty Gregorové, Genderman 2019

1) Kauzu tolik nesleduju, protože způsob, jakým si česká veřejnost zvykla přebírat zahraniční kulturní konflikty, je neuvěřitelně otravný. Ontologickým základem je spor mezi politikou identit a zbytkem spektra. Je to spor o to, zda existuje prostor, do něhož politika identit nemá zasahovat, tedy zda existuje nějaká „objektivní“ rovina, která je těchto normativů ušetřena. V českém mediálním prostoru je ale celý spor od začátku vždy karikován a přetlumočen homogenní české veřejnosti jako spor mezi zdravým rozumem a postmoderní dekadencí. I kdybych chtěl v českém kontextu vystupovat jako kritik politiky identit, byl bych automaticky zařazen do pozice zdravého rozumu. A máloco se mi příčí tolik jako tahle česká provinční bohorovnost. Takže to neudělám.

Všechny kulturní války v české debatě vykopávají média, která přebírají zahraniční kauzy a tlumočí je českému čtenáři způsobem, který atraktivně zapadne do jeho zjednodušujícího kotlinového myšlení.

2) Kdokoli pracuje v médiích, nota bene na pozici, která tomu kterému médiu definuje redakční a hodnotovou linii, musí zohledňovat nepřeberné množství faktorů, počínaje kodexem média a hodnotovým konsensem redakce, přes naladění specifické čtenářské komunity skalních čtenářů až po celkové veřejné mínění a společenské étos v zemi. Jako člověk, který pracuje přes deset let v českém mediálním prostředí, se neodvážím stylizovat do role nizozemského šéfredaktora, protože nejsem schopen rozvažovat ty proměnné, které na něm leží. Dokud té kulturní válce nebude předcházet poctivá teoretická debata uzpůsobená českému kontextu, bude výsledkem všech hypotetických konstrukcí již tradiční překřikovaná úplně mimo realitu původního sporu.

3) Všechny kulturní války v české debatě vykopávají média, která přebírají zahraniční kauzy a tlumočí je českému čtenáři způsobem, který atraktivně zapadne do jeho zjednodušujícího kotlinového myšlení. Je to osvědčená hra, která jedné straně přináší lajky, čtenost a inzerci a druhé straně pohodlné utvrzování vlastních předsudků. Do politického světa tuto metodu přenáší výhradně konzervativci, kteří podobnými karikaturami skutečných kauz podepírají svůj politický program „zdravého rozumu“ který znamená především odvracení od „dekadentního Západu“ a fiktivní boj s tzv. „neomarxismem“.

Linda Sokačová, ředitelka společnosti Amnesty International

1) Vzhledem k tomu, jak je o celé kauze informováno v médiích, a zvlášť, když víme, že nejčastěji čtenáři předvídají samotný obsah článku na základě titulku, tak se povyku a obavám ani moc nedivím. Bez většího zamyšlení v našem kulturním kontextu nelze asi ani očekávat jiné reakce. S hlubším zamyšlením a chápajícím přístupem lze ale najít rozumné argumenty i na straně těch, kteří požadují, aby básně Amandy Gorman překládaly ty překladatelky, které sdílejí obdobnou zkušenost. Z hlediska současného dění a postavení černošské komunity v USA je to pochopitelné.

Zároveň v zemích, kde se odehrály kontroverze, žije poměrně široká černošská komunita. Požadavek, aby básně Amandy Gorman předkládala žena s podobným „osudem“, může mít v dlouhodobém horizontu dopad na hledání a objevování mladých talentů právě v rámci černošských profesionálů. Nicméně vždy musí hrát primární roli i kvalita překladatele či překladatelky. Neočekávám ale, že by v Holandsku nebo ve Španělsku básně překládali nekompetentní lidé. Požadavek na to zvažovat profil překládajícího může mít také pozitivní vliv na rozšíření obzorů nakladatelů – budou moct překročit své zažité obzory a zvážit angažování někoho nového, zvlášť v případě marginalizované skupiny to může mít pozitivní dopad. Navíc samozřejmě to, co se děje kolem Amandy Gorman i její výběr na inauguraci nového amerického prezidenta, je určité politikum, a nelze tedy pominout ani politickou stránku věci. Co mi na celé kauze vadí, je tlak a někdy i negativní reakce na samotné „původní“ překladatele. To je něco, co by se stávat nemělo.

2) Pokud bych věděla, že existuje takový požadavek, asi bych se nezamýšlela nad tím, proč to dělat nebudu a nechci, ale nad tím, zda v ČR existují překladatelky, které by mohly profilu vyhovovat a mají dostatečnou kvalitu. Jistě, v ČR to určitě nebude jednoduché někoho takového najít, ale nevidím problém, proč to nezkusit zvážit. Navíc si nemyslím, že případ Amandy Gorman je jediný, kdy by autor nebo nakladatel měli požadavek na překladatele či jeho profil – byť v jiném formátu. Stejně jako lidé z USA nemusí chápat, proč to u nás nejde, my nemusíme chápat, proč jsou v kontextu USA vznášeny takové požadavky. A tady by možná bylo dobré hledat pochopení – oboustranně. Osobně si myslím, že i veřejné stanovisko by mohlo být postavené víc na rovině snahy o vzájemné pochopení. Mít požadavky na překladatele nevnímám jako cenzuru, to jsou asi příliš silná slova.

3) Vzhledem k tomu, jak málo chápající a vnímající česká společnost a média jsou k tématu diverzity, postavení černošské komunity v USA a rasismu obecně, tak bych si představovala, zvlášť od feministického média, citlivější přístup. Za válku bych to ale nepovažovala.

Johanna Nejedlová, Konsent

1) Vůbec nevím, proč je pro naše prostředí zajímavé, kdo bude v Nizozemsku překládat báseň o jejíž existenci většina z nás neměla potuchy a mám pocit že máme důležitější problémy. Ale to se u nás děje běžně. K poměrně nezajímavé události se u nás sešikují lidé, kteří mají pocit, že tohle už je moc a musí se proti tomu vymezit, další je začnou kritizovat, ale chybí nám konkrétní vhled do toho, o co vlastně jde.

Já sama nerozumím tomu jak přesně funguje překlad básně. Předpokládám ale, že překladatel má mnohem volnější ruku, než když se překládá próza, jelikož potřebuje zachytit to podstatné významově, zároveň nějak postihnout formu a to celé přenést z jednoho kulturního prostředí do druhého. Amanda Gormanová nejspíš předpokládá, že lidé s podobnou životní zkušeností, jako má ona, určenou barvou kůže, věkem, pohlavím, zvládnou její myšlenky přeložit lépe. Není důvod to nerespektovat. Pokud si vybírám ze skupiny podobně kvalitních překladatelů a překladatelek a je mezi nimi žena, která splňuje kritéria stanovená Gormanovou, dám jim samozřejmě přednost.

2) Nebylo potřeba dopředu se vymezovat a ostentativně ukazovat, že Heroine se nepodřídí. U vydání překladu básně stačilo vysvětlit, jaké bylo autorčino přání a že v Česku se nacházíme v trochu jiné situaci, a proto překlad provedl někdo, kdo se pokusil co nejvíce porozumět východiskům Gormanové.

3) Spíš mi přijde že sociální sítě způsobují, že se věci o kterých bychom se dřív úplně normální pohádali u třetího piva v hospodě a druhý den už by na to nikdo nevzpomněl, zbytečně rozmazávají do názorových textů. Já vlastně vůbec nechápu co je nám komu do toho, koho si autorka vybere za překladatele.

Viktor Janiš, překladatel

1) Dlouhý komentář jsem zveřejnil už dříve a nemám na něm co měnit. Mezitím se ovšem kauza rozkošatila o „katalánskou“ větev. Víctor Obiols v ní přišel již o hotový překlad, nikoli snad proto, že by byl nekvalitní. Kvalita překladu je poslední, co by aktivisty na sociálních sítích nebo agenty Gormanové zajímalo, v tom je překladatel klasicky neviditelný.

Jeho chvilkové zviditelnění znamená jen zviditelnění "mimoliterárních" charakteristik, jako jsou barva pleti překladatele, jeho věk, pohlaví a politický aktivismus. To je pro meritokrata a kontinentálního liberála jako já zcela nepřijatelné. Vůči mému jmenovci to pak bylo vyloženě sprosté a jeho roztrpčení se nijak nedivím.

2) Raději než vydat substandardní překlad od člověka naplňující všechny požadované mimoliterární charakteristiky, který však nemá prakticky žádné zkušenosti s překladem, bych od smlouvy odstoupil. Dlouhodobá pověst je pro nakladatelství důležitější než krátkodobý zisk za cenu nepřijatelných kompromisů v kvalitě.

3) Ty už jsou u nás dávno vykopány. V anglofonní sféře je progresivistická levice v tomhle mnohem aktivnější, to ona přišla s politikou identit, intersekcionismem, kritickou rasovou teorií. Pravice je v tomhle v dlouhodobé defenzivě.