Václav Dejčmar je jedním ze zakladatelů finanční skupiny RSJ. Podnikatel a ekonom založil i několik dalších úspěšných startupových firem, ale podíl má třeba i v centru současného umění DOX. Díky filmu Havel je vlastně také filmovým producentem, významným mecenášem a obchodníkem s uměleckými díly. A na Facebooku taktéž komentátorem současného dění v Česku. Diskuze kolem covidu, ale i to, jak u nás lidé přistupují k opatřením, podle něj dělí českou společnost na dva tábory.
„Přestože už denně s covidem umírá sto lidí, jeden narativ říká, že potlačování svobod je mnohem nebezpečnější než nějaká čínská chřipka. Každý má být odpovědný za své zdraví, tak ať se chrání, jak uzná za vhodné. Proč se má kvůli nemoci, jejíž smrtnost je hluboko pod 1 %, zastavit celá ekonomika a na lidské životy se mají aplikovat totalitní praktiky?“ popisuje přístup prvního "pragmatického" tábora na svém facebookovém profilu. „Zastánci tohoto pohledu se obvykle ohánějí Velkou Barringtonskou deklarací a patří mezi ně i velmi chytří lidé,“ dodává.
Ve druhé skupině jsou pak podle Václava Dejčmara lidé, kteří kladou důraz na solidaritu. „Druhý narativ říká, že jsme ve válečném stavu, tak máme být solidární a tečka.“ Podle Dejčmara nelze ochránit "pouze" staré a nemocné. Už jen proto, že jsou jich (v závislosti na definici) až 2 miliony. „Nikomu se to nikde nepovedlo. Čili nebýt solidární zkrátka znamená nemalé procento z těchto lidí obětovat.“
Jako pozitivní příklad pak podnikatel uvádí asijské země. Vietnam, Tchaj-wan nebo Thajsko nemají podle něj s covidem problémy právě díky společenské solidaritě, omezením a ohleduplnosti, takže nemusí zavírat ekonomiku ani školy. My ale podle něj problém máme. „Bohužel není intuitivní chápat, že více ega = větší epidemie = větší poškození všeho, včetně ekonomiky,“ píše dále Dejčmar.
„Solidární model chrání společnost pouze tehdy, když v něm jedou všichni, a tak se díky relativně nepočetným zastáncům prvního narativu promoříme (ať už to znamená v rámci infekce, kterou lze chytit opakovaně, cokoliv), 10 tisíc lidí zemře, i když by nemuselo, a 100 tisíc lidí se bude potýkat s long covid následky. Ale zase si pár lidí udrží vlastní názor a občanské svobody,“ dodává ve svém statusu Dejčmar. A nás napadlo, že bychom s ním tenhle názor, který mimochodem zastáváme také, probrali podrobněji.
Co vlastně v současném Česku, tedy v kovidovém říjnu 2020, znamená "být solidární"? Nosit roušku? Nechodit ven? Nešířit dezinformace?
Jde přece o to, že solidárně se může každý chovat sám od sebe, nemusí čekat na vládní nařízení. Být solidární znamená být "mindful", nepopírat současnou epidemii a zamýšlet se nad každou svou aktivitou a jejími důsledky. Tedy v každé chvíli jednat tak, abych minimalizoval nákazu vlastní i ostatních. Nosit roušku nebo respirátor není příjemné, ale nikoho to nic nestojí. Když nemusím ven, proč vycházet v situaci, kdy je dost možná infekční každý dvacátý Čech?
Lidé už zřejmě nevěří vůbec ničemu, se stresem se vyrovnávají skrze ignoranci a popírání reality.
Za dobrý základ považuji také kriticky myslet a neagresivně pomáhat vyznat se v současném informačním zmatku ostatním blízkým lidem, kteří o to stojí. Proto i já o současné situaci při vší pokoře ke komplexitě tématu občas na Facebooku něco napíšu. Přitom se snažím, aby sdělení bylo jasné a co nejkratší.
Na Facebooku píšete o Asii, kde se lidé "solidárně omezují". Pochybuji ovšem o tom, že ta nařízení dodržují lidé z "mindfulness" důvodů. Roli v tom přece hraje i společenské zřízení, povaha a filozofie společnosti. Dokládají to ostatně i titulky různých článků, například Jak přehnaná reakce pomohla Vietnamu uspět ve válce s virem, Reakce Thajska je příkladem odolnosti a solidarity nebo hodně výmluvný Responze Číny na koronavirus posiluje její stabilitu, zatímco USA trpí popíráním reality. Není to zvládání pandemie spíš důkazem, že společenský systém v asijských zemích, který je méně demokratický než v Evropě nebo ve Spojených státech, je prostě v krizových situacích životaschopnější?
Souhlasím. Ale důležité si je na těchhle příkladech hlavně uvědomit, že epidemii řídit lze, protože existují země, které to dokázaly. Klíčem je za mě zavést sadu základních drobných opatření, která se v čase nemění a reflektují "nový normál s virem". Opatření nikoliv na týdny, ale potenciálně na rok a víc. Jakoukoliv změnu v čase, třeba i fajn změnu typu od července už roušky nejsou třeba a budeme je nosit znovu až v září, jsem považoval za kontraproduktivní, protože adaptace společnosti na nové vyžaduje vždycky dodatečnou energii.
Společným cílem by mělo být dlouhodobě držet R kolem 1 nebo níž, což v praxi nelze dokázat bez spolupráce všech. Pokud všichni spolupracují, tak lze ono číslo R ustálit kolem jedné poměrně snadno – pomocí úprav pravidel pro shromažďování, pomocí trasování a pravidla 3R, tedy roušky, ruce, rozestupy. Vnímám to tak, že omezení v takovém případě nemusejí být nijak fatální ani drastická. (Reprodukční číslo R - průměrný počet osob, které nemocný nakazí, pokud je nižší než 1, počet nakažených v populaci klesá, pokud je vyšší než 1, počet nakažených stoupá - pozn. red.)
Každá krize jednou skončí, tahle není výjimkou. Už nyní se ovšem mluví o postkovidovém syndromu. Na Facebooku taky zmiňujete článek v magazínu Nature, kde se hovoří hlavně o konkrétních fyzických dopadech nemoci na tělo, ovšem v závěru se píše i o psychologických dopadech, které mohou "trvat léta". Vlastně nikdo ani neví, jak dlouho, protože je to zcela nová situace. Dokáže se s takovými následky česká společnost vyrovnat?
Společnost se nakonec dokáže vyrovnat se vším. Otázkou pouze je, jak moc ji to bude bolet a kolik jejího potenciálu to bude stát. Věcem, které se aktuálně dějí, šlo předejít, kdyby vláda přistoupila od začátku k situaci vážně a od jara udržela jako svou hlavní motivaci místo politikaření boj s pandemií.
Exponenciálu si přece umí protáhnout každý. Navíc se už od prázdnin poměrně detailně ví o dlouhodobých zdravotních následcích u nemalého počtu lidí i po mírném průběhu kovidu. To je přece zásadní argument, proč promořování namísto čekání na vakcínu není úplně košer postup.
V angličtině se používá výraz NIMBY – not in my backyard, kterým člověk říká, "jasně, postavte si to jaderné úložiště, ale ne tady, kde bydlím", tedy ne na mém dvorku... Ve vztahu ke koronavirovým opatřením se chová dost lidí podobně. Hledají důvody, proč by se právě jich neměla daná omezení týkat. Kde se v národě, který na jaře opravdu komunitní solidaritu dával najevo tak, že jsme byli příkladem celému světu, bere na podzim ta sobeckost?
Největší podíl na současném marasmu má z mého pohledu naprosto tragická komunikace vůči občanům. V tomto ohledu selhala vláda, média i rozhádaní experti. V jakémkoliv týmu nelze kamkoliv dojít bez schopnosti sdílet společný narativ a stejný cíl. Každý by měl chápat, proč se omezení dějí, proč je změna chování nutná a co tím vším jako společnost sledujeme.
Bez srozumitelných odpovědí na otázku "Proč?" si nikdo soudný nedokáže vzít jakákoliv nařízení ani omezení za svá. Zcela zásadní pozornost se měla v komunikaci věnovat neintuitivnímu závěru, že větší epidemie rovná se větší poškození všeho, včetně ekonomiky. Hospodářství totiž neničí samotná epidemie. Ničí ho neschopnost společnosti epidemii uřídit.
V onom statusu na Facebooku jste také napsal: „Solidární model chrání společnost pouze tehdy, když v něm jedou všichni.“ Co si z hlediska solidarity myslíte o lidech, kteří po stovkách vyrazili v sobotu na náplavku nebo prostě někam na trhy?
Viděl jsem jen jednu fotku. Opravdu tam byly davy? Pokud ano, vůbec tomu nerozumím. Aktuálně držíme světové prvenství v počtu nakažených i mrtvých v přepočtu na milion obyvatel.
Václav Dejčmar
Jeden ze zakladatelů a akcionářů společnosti RSJ, která patří mezi největší hráče na světových finančních trzích. Majitel modelingové agentury Czechoslovak Models, kde začínaly například Tereza Maxová nebo Eva Herzigová. Je aktivním investorem také na startupové scéně. Spoluzakládal uměleckou galerii a centrum umění DOX Prague. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze. Mezi jeho koníčky patří design, filmy, současné umění a psychologie.
Sto úmrtí s covidem každý den je realita a někteří lidé dál fungují tak, jak byli zvyklí? To se národ rozhodl promořit, ať to stojí, co to stojí? Chování epidemie samozřejmě neovlivňuje přímo vláda nebo její nařízení. Chování epidemie nakonec ovlivňují lidé a jejich chápání či nechápání toho, co se kolem nich děje. A protože lidé už zřejmě nevěří vůbec ničemu, se stresem se vyrovnávají skrze ignoranci a popírání reality.
Lidé milují špatné zprávy a dobré konce. Špatných zpráv jsou tuny, nabídnete i dobrý konec?
Dobrý konec? Je to smutné, ale když slova nezabírají, často pomůže zkušenost. Pokud bude průser v Česku dost intenzivní a začne umírat opravdu hodně lidi včetně známých a slavných – třeba ne přímo na covid, ale například na kolaps systému včasné zdravotní péče – ocitneme se vlastně v podobné situaci jako naši předkové během války. A jak je známo, sdílené utrpení obvykle společnost posílí, protože ji spojí. Opravdové leadery dokáže vyprodukovat jedině krize a v psychologii kromě spojení posttraumatický syndrom známe i posttraumatický růst.
Reklama
foto: Profimedia a archiv, zdroj: Facebook Václava Dejčmara
