Mindfulness je tisíc let stará technika meditování, bez které se neobešel ani Gándhí. Dokud ji západnímu světu vnucovali kalifornští buddhisté a pár zarostlých amerických profesorů, nikdo si mindfulness neboli „bytí v přítomnosti“ moc nevšímal. Kdy se to změnilo? Někdy v roce 2011 se začaly objevovat empirické důkazy toho, jak mindfulness posiluje mozek, nebo že spolehlivě uvolňuje stres.
Hollywoodské hvězdy bez ní najednou nedají ani ránu, žádná poradna nebo blog se bez ní neobejde. Nikdo si přesně není jistý, co všudypřítomný termín přesně znamená, ale každý „v tom teď jede“. Mindfulness se do češtiny neohrabaně překládá jako „vědomá pozornost“ nebo „bytí v přítomnosti“.
Reklama
Apple ji předepisuje svým zaměstnancům stejně jako Google, nedají na ni dopustit ani finančníci na Wall Street. Člověk uhoněný nekonečnými vzkazy, telefonáty a signály se snaží vyrvat z nemilosrdného kola, do kterého se svými elektronickými pomůckami a rychlým životním stylem uvrtal.
Made in USSR
Jedním z prvních, kdo se inspiroval buddhismem a přišel s mindfulness, byl v roce 1979 americký profesor medicíny Jon Kabat-Zinn, který se speciální meditací snažil pomáhat pacientům trpícím chronickými bolestmi. Teď je na mindfulness expert i Gwyneth Paltrow.
Musím přiznat, že mě mindfulness moc nezajímala do chvíle, než jsem si uvědomila, že k jejím nejlepším příkladům patří jeden z mých nejsilnějších zážitků, pětadvacet let zpátky: ubohý byt v jednom z těch anonymních paneláků na kraji Moskvy, které ještě předtím, než je stačili dostavět, působily oprýskaně a staře. Ráda bych řekla, že jsme seděli kolem krabice od banánů, ale to, co sloužilo jako konferenční stolek, bylo ubožejší.
Sovětští disidenti mi předvedli klasickou mindfulness: absolutní vnímání a smyslové vychutnání si přítomnosti, fenomenální transformaci běžného, banálního v nezapomenutelné.
Bylo nás asi šest a jediné, co bylo v garsonce k snědku, byl růžový grapefruit. Myslela jsem, že ho oloupeme a rozdělíme si ho, ale místo toho začal obřad. Někdo plod zvedl, přidržel ho u tváře, potěžkal v rukou a poslal dál. Zatímco já rozpačitě kopírovala chování ostatních, skupinka mladých ruských konceptuálních umělců byla jak u vytržení. Nadchla je vůně, hrbolatá kůra, stejně jako její nezvyklá barva.
Když někdo něco řekl, šlo o metaforu, obrazotvorný obraz. Ten pitomý grapefruit nevídaným způsobem stimuloval jejich fantazii a všechny vjemy. Pak někdo nožíkem naříznul slupku a pokračoval až k opačnému pólu toho růžového glóbu, takže se mu pod rukou odvíjel z kůry růžový had. Ubohý pokoj se dávno proměnil v provoněný ráj. Vděčně jsme vdechovali molekuly subtropického plodu; další dobrou půlhodinu pokračoval rituál, který neskončil ani konzumací několika měsíčků. Když zmizel v našich vychrtlých útrobách, obdivovali jsme jako hada v klubku smotanou krásnou slupku. Sovětští disidenti mi předvedli klasickou mindfulness: absolutní vnímání a smyslové vychutnání si přítomnosti, fenomenální transformaci běžného, banálního v nezapomenutelné.
Mindfulness by nám měla pomoci přestat žít tak, že dny utíkají bez povšimnutí, jeden jako druhý. Její propagátoři tvrdí, že pomáhá skoro ve všem.
Mindfulness v jídle
Můj otec tvrdil, že jí jenom jednou denně: od rána do večera. Tohle v žádném případě nečiní národy přezdívané hubené, tedy Francouzi a Japonci. Jedí třikrát denně, ale nic mezitím, žádné brambůrky nebo tyčinky. Když jedí, pak pomalu a ve srovnání s námi nebo s Američany relativně málo. O jídle přemýšlejí, pochutnávají si na něm. Japonci svou zeleninu nedusí, ale bleskově ji povaří a hned strčí do ledové vody. Zůstane tak kouzelně zelená, hotová pastva pro oči. A jsme zase u zapojování co nejvíce smyslů.
Důležité je všimnout si, co vás nejvíc baví: kdy nejvíc zbystříte pozornost a kdy naopak vypínáte. Podle toho si pak ušijte svou kariéru na tělo.
Když jste v restauraci, přesvědčte kamarádku, abyste si objednaly jedno jídlo, a dejte si ho napůl. Pak imitujte Francouze, kteří si bez výčitek dopřávají máslové croissanty, sýry a foie gras: žádný mobil, soustřeďte se na talíř a pomalu ochutnejte, sousto po soustu. Žádný spěch, žádné hltání. Není náhoda, že Francouzi jsou proslulí svými dvouhodinovými obědy. Teprve po dvaceti minutách od chvíle, kdy jste začala jíst, je vaše tělo schopno poslat do mozku signál, že má dost.
Pak je lepší se už jenom napít a přijmout pokyn žaludku, že má dost. Pokud ho budete poslouchat, zjistíte rychle, že vám stačí menší porce, než jakou si běžně servírujete. Může být menší jen o pětinu – i tak se to příjemně projeví na vašem kalorickém přísunu. Když je něco, co byste vůbec neměla jíst a máte to velmi ráda, neodpírejte si svou oblíbenou pochutinu, ale dopřejte si ji jednou za čas, mějte její konzumaci jako vymazlený rituál.
Mindfulness práce
Co mají Apple, Google, Goldman Sachs, Procter & Gamble a Huffington Post společného? Používají techniky mindfulness u svých zaměstnanců, protože věří, že jsou pak výkonnější a méně vystresovaní. Pokud máte pod sebou skupinku lidí, můžete si před poradou nebo školením vyzkoušet některou z populárních a velmi jednoduchých technik: jakmile se lidi usadí v očekávání porady, řekněte jim, ať se pomalu zvednou, stoupnou si, uvolní se, zavřou oči. Řekněte jim, ať se soustředí na svůj dech a všechno ostatní pustí z hlavy. Teprve pak je nechte znovu sednout a začněte s poradou.
Postupně jsem zjistila, že své ponuré stavy můžu předjímat a účinněji se jim bránit bez toho, že bych k tomu potřebovala být mobilizovaná rodinnou katastrofou.
Dvě z nejzajímavějších a finančně nejúspěšnějších anglických zahradnic-designérek začínaly ve zdravotnictví. Rostliny, jejich sázení a uspořádání byly ze začátku jen koníček, ale obě si pozorně všimly toho, co je vnitřně nejvíc těší, a postupně si z toho udělaly kariéru. Můžete tomu říkat mindfulness, nemusíte. Důležité je všimnout si, co vás nejvíc baví: kdy nejvíc zbystříte pozornost a kdy naopak vypínáte. Podle toho si pak ušijte svou kariéru na tělo.
Mindfulness a deprese
Psychologové Oxfordské univerzity zveřejnili výzkumy, kterým se dlouho sami zdráhali uvěřit: u pacientů, kteří používali techniky mindfulness, se jejich stav zlepšil o 44 % ve srovnání s medikamentózními způsoby léčení. Před mnoha lety jsem si sama všimla, že i z té nejponuřejší depky mě okamžitě vytrhla naléhavá zpráva: otec má alzheimera, máma se nervově zhroutila.
Básník Josif Brodskij mi líčil, jak tímto odpojováním byl schopen vystát jinak nesnesitelné fyzické mučení v sovětském žaláři. Jeden ale nemusí být rovnou v pasti KGB, aby takovou ochrannou obruč proti stresu ocenil.
Stačila neodkladná záležitost, problém, který si ode mě vyžadoval okamžitý zásah, a chmury byly ty tam. Postupně jsem zjistila, že své ponuré stavy můžu předjímat a účinněji se jim bránit bez toho, že bych k tomu potřebovala být mobilizovaná rodinnou katastrofou. Je dobré si naslouchat a pomáhat si, preventivně rozfouknout chmury dřív, než budou nesnesitelně těžké.
Mindfulness a vztahy
Když se nám někdo představí ve skupině lidí, většinou si jeho jméno nepamatujeme. Není to proto, že bychom měli tak špatnou paměť, jednoduše jsme neposlouchali. Totéž se děje ve vztazích s našimi blízkými. Můžeme si ukývat hlavu, tomu druhému bude stejně jasné, kdy jeho slova pouštíme jedním uchem tam a druhým ven. Bylo by ušlechtilé donutit se a poslouchat, vnímat a vcítit se.
Někdy, tedy bohužel většinu běžných dní, se to zaměstnanému, vytíženému rodiči a partnerovi daří těžko. Lepší by bylo to čestně a sportovně přiznat a dohodnout se na pravidelných schůzkách, kde se pak můžete jeden na druhého soustředit. Stačí krátká, ale ničím nerušená výměna a nejlépe mimo domácnost. Obě strany budou překvapené, jak může být všednost příjemná.
Mindfulness a stres
Nejlevnější a často nejefektivnější způsob, jak se vyrovnat se stresem, je rozchodit ho. Ve chvíli, kdy si cestou do práce všímáme skrz plot kvetoucích sasanek, všechno je snesitelnější. I když dojíždíte autem nebo autobusem, zaparkujte dál, vystupte o stanici dřív, nečekejte na výtah, vyběhněte po schodech. Přerušte autopilota, do kterého jste se hodila, potřebujete zvolnit, nadechnout se a nedovolit, aby vám bez povšimnutí pláchlo další jaro.
Vrcholoví sportovci používají meditační techniku, která jim pomáhá co nejlépe vnímat vlastní dýchání, umět ho zklidnit a pak se zase v potřebném okamžiku vybudit k soustředění. Jde o jednoduché cvičení, kdy postupně odpojujeme nejdříve jednu ruku, pak druhou, krční svaly, hruď, břicho, pánev a obě končetiny. Aby to fungovalo, musíme si vyhradit ze začátku minimálně dvacet minut a nejlépe vleže. Není nic těžšího než se snažit uvolnit a zklidnit vystresovanou pracující ženu, která všechno musí honem, protože potřebuje ještě vyřídit tisíc dalších věcí, než se skolí do postele.
Ti, co si podobnou vládu nad tělem osvojí, mají obrovskou výhodu. Básník Josif Brodskij mi líčil, jak tímto odpojováním byl schopen vystát jinak nesnesitelné fyzické mučení v sovětském žaláři. Jeden ale nemusí být rovnou v pasti KGB, aby takovou ochrannou obruč proti stresu ocenil. Jakmile je vám technika vlastní, stačí pak pár minut a dokážete se uvolnit a obrnit se proti stresové situaci.
Psáno pro časopis Moje psychologie
foto: Profimedia a Shutterstock, zdroj: Moje psychlogie
