fbpx

S Johanou Růžkovou, která koordinuje kampaň Konec doby klecové, o tom, jak snadno zapomínáme, z jakých podmínek pochází to, co jíme, a o zajímavých fúzích pražských podniků

Zveřejněno: 11. 8. 2019

Johana Růžková by mohla být klasická psychoterapeutka. Nestará se však pouze o psychickou pohodu lidí, ale také o duše zvířat. V současnosti mimo jiné pracuje jako konzultantka pro kampaň Konec doby klecové, jejímž cílem je sprovodit klece jednou provždy ze světa, a pomoci tak hospodářským zvířatům k lepšímu životu. „Více než tři čtvrtiny obyvatel Evropské unie si přeje zrušení klecových chovů, připadají jim nehumánní. Jen je těžké lidi motivovat k tomu, aby pro to také něco udělali, třeba se podepsali,“ vysvětluje mi mladá žena během našeho setkání v pražské kavárně Pražírna.

„Co se týká velkochovů, tak mi připadá, že se debata stále vede jen na úrovni ekonomických ukazatelů. Chybí tomu ten rozměr etiky a soucitu se zvířaty. Přece se jedná o živé tvory, měla by to tedy být také debata o soucitu, o morálce a o nějaké odpovědnosti,“ říká Johana.

Ano, ekologický chov samozřejmě nákladnější je, ale rozhodně ne v řádech stovek procent.

„Hodně lidí o tom, co se ve velkochovech děje, samozřejmě nechce přemýšlet, protože jsou zvyklí, že kampaně na ochranu zvířat útočí jen na jednu rovinu a jsou hodně agresivní. Chápu, že na úrovni: „Jste vrazi, když jíte maso,“ se nikdo bavit nechce. Ale rovnou to zavírá dveře i zlaté střední cestě, která říká: „Nesoudím, co jíte nebo nejíte, jen se pojďme bavit o tom, že v naší blahobytné společnosti si všichni tvorové zaslouží důstojné zacházení.“

slepice velkochov 531563248

Problém se neustále vrací v kruzích. A pořád se s ním nic nedělá. Klece se občas nějakou směrnicí rozšíří o pár centimetrů


Organizace Compassion In World Farming (CIWF) řeší welfare hospodářských zvířat už od 60. let minulého století. V rámci její kampaně Konec doby klecové teď běží také evropská občanská iniciativa spojená s peticí, jejímž cílem je zákaz klecových chovů ve velkochovech nosnic, prasnic, křepelek, hus a dalších zvířat. S Johanou jsme si povídaly nejen o této iniciativě, ale také o tom, proč extrémní veganství nemusí být vždycky dobré a jak umí některé pražské podniky dobře spojovat sociální témata s welfare zvířat.

Je reálné klecové chovy při současné spotřebě masa zakázat? Prostor pro to, aby se všechna ta zvířata pásla na louce, tu nemáme…

Věříme, že ano, jinak bychom to nedělali. Silnou stránkou organizace CIWF je, že ke klecím nabízí pozitivní alternativy. Samozřejmě, jak říkáš, snížení spotřeby živočišných produktů by bylo ideální, ale není to prioritně náplní naší práce. Na rozdíl od radikálních veganů říkáme, že jíst zvířata je možné, ale požadujeme adekvátní zacházení s nimi.

Věříte, že ty alternativy jsou pro zvířata opravdu lepší? Třeba nedávno jsem někde četla názor, že v podestýlkových chovech zažívají slepice ještě více stresu než v těch klecových….

Tohle je taková věčná debata. Já cítím, že všechno, co se objeví v mainstreamových médiích, je výsledkem nějakých osobních zájmů. I pro mě je tedy občas těžké se v těch informacích zorientovat. Ale z výzkumů, které mám k dispozici od naší organizace i od jiných welfare společností, vyplývá, že není pravda, že slepice v halách jsou ve větším stresu, i když třeba Českomoravská drůbežářská unie tvrdí opak. Je to ostatně i věc zdravého rozumu a intuice, že tvor nemůže být šťastný na prostoru o velikosti A4, kde vedle něj leží jeho dva mrtví druhové a oklovávají se navzájem. Takže u těch nosnic považujeme halové nebo volné chovy za vhodnější alternativu.

Jaké alternativy jsou u těch ostatních zvířat?

Například chovné prasnice stráví vždy týden před inseminací a první čtyři týdny při každé březosti v individuální kleci či kotci. Také před každým porodem jsou umístěny do individuální porodní klece, kde pak stráví pět týdnů během kojení.

johanka 2

Líbí se mi, že je v Praze čím dál víc welfare podniků, říká Johana Růžková


To znamená, že v těsné individuální kleci či kotci může každá prasnice strávit až třetinu života. Přitom existují velkochovy, kde to tak není, a zvířata jsou společně s ostatními ve společných boxech. Před porodem se pak dají zvlášť do porodního boxu, ale i tam se mohou volně pohybovat. Účel to plní stejně, jen jich do jedné haly samozřejmě „nenašlapeš“ tolik. 

Je lepší tlačit na vlády, aby třeba změnily dotace, nebo má změna přijít „zdola“ od spotřebitelů, kteří budou nakupovat maso z etičtějších zdrojů?

Filozofií naší společnosti jsou oba směry. Konkrétně tahle kampaň je ryze politický krok, protože když se milion evropských občanů podepíše, tak Evropská komise je zavázána na takovou iniciativu reagovat a její iniciátor má možnost na slyšení v Evropském parlamentu. Ale zároveň se díky téhle iniciativě lidé zamyslí a třeba i změní své chování. Jde to ruku v ruce.

Johana Růžková (1990)

Pracuje jako konzultantka pro kampaň Konec doby klecové pro CIWF a momentálně též jako psychoterapeutka v organizaci BONA. Rozvojem občanské společnosti a dobrovolnictví se zabývá i jako externí konzultantka. Těžištěm jejích zájmů je psychoterapie a environmentální oblast. Také evaluuje projekty pro sociální začleňování znevýhodněných skupin obyvatel. Oba obory ráda kombinuje v takzvané Terapii divočinou. Mezi její další zájmy patří koně, příroda, knihy a filmy.

Také máme jedno oddělení, které se zabývá takzvaným „food businessem“, ochranou spotřebitele a zprostředkováním informací mezi spotřebitelem, obchodníkem a živočišnou výrobou. To mi přijde opravdu zásadní, protože idealistů a odhodlaných lidí, kteří změní své chování ze dne na den, je hrozně málo. Proto chceme docílit toho, že postupně i běžní spotřebitelé dostanou všechny dostupné informace a možnost volby. Když dostatečně dlouho běží kampaň, která lidem vysvětlí rozdíly, pak i konzervativci začnou nakupovat halová vejce, pokud jsou samozřejmě za srovnatelnou cenu.

Jenže u většiny lidí je pochopitelně stále jedním z nejdůležitějších faktorů cena, tudíž například vejce z ekologických chovů kupovat nechtějí...

Jenže tam není cena vysoká proto, že by ten chov byl sám o sobě tak drahý, ale je to problém ekonomický. Když to hodně zestručním, poptávka je minimální, takže bio vejce si kupují pouze bohatí lidé, a tudíž je distributoři mohou prodávat za ještě vyšší cenu. Ano, ekologický chov samozřejmě nákladnější je, ale rozhodně ne v řádech stovek procent.

Ty sama jsi veganka?

Ne, řekla bych, že jsem reduktarián. Maso nejím vůbec, živočišné výrobky se snažím, pokud je to možné, omezovat nebo nahrazovat. Když se ale dostanu k eticky přijatelným živočišným potravinám, jím je.

V současnosti jsou prý trendem veganští youtubeři, kteří dříve propagovali extrémní veganství, ale teď uznávají, že ty extrémy nejsou nutné a teoreticky by stačilo, kdyby všichni lidé byli reduktariáni. Tedy omezovat a nakupovat z těch etičtějších zdrojů. To mi přijde fajn.

Také jsem nedávno četla zajímavý článek o tom, že lidé, kteří přejdou z běžné stravy rovnou na veganství, to téměř nikdy celoživotně nevydrží. Většinou zvládnou dva až tři roky a pak se vrátí do téměř stejných návyků, jako měli předtím, tudíž celkový kvantitativní dopad není tak velký. Zatímco lidé, kteří své návyky mění postupně a jdou přes to reduktariánství, často vydrží delší dobu a pak mají i environmentálně větší přínos. Ale samozřejmě existují i vegani, kteří jsou v tom důslední desítky let, těch si velmi vážím.

Říkala jsi, že hodně času trávíš v Praze. Jak podle tebe vyhovuje vegetariánům svou nabídkou restaurací v porovnání se zahraničím?

Podle těch srovnávacích žebříčků vím, že se Praha v tomhle ohledu dere hodně nahoru. Přibývá tady veganských restaurací i bister. Ale přímé praktické srovnání mám já osobně jen s Německem a Itálií, což jsou země, kde jsem žila delší dobu. Německo je rozhodně ve všech ohledech napřed. I na malém městě tam jako vegetarián nebo vegan nemáš problém, je to tam ještě jednodušší než v Praze. Zato Itálie je podle mě na opačném pólu. Tam mají skvělou zeleninu i chleba i víno, z čehož naštěstí můžeš vyžít. Ale když tam chceš reálně žít vegansky, moc možné to není. A Italové jsou celkově v tom welfare pozadu. Nějakou dobu jsem žila v Římě a byla jsem tam jen o zelenině a chlebu, nic moc jiného nebylo.

Ale co se mi hodně na Praze líbí, je, že je tu hodně spojované welfare zvířat a životní prostředí se sociálními tématy. Jsou tu sociální bistra, třeba jídelna Kuchařek bez domova, sociální Bistro Střecha, Salé, Food Not Bombs... A skoro všechna veganská, což mi přijde hrozně sympatické, proto do nich ráda chodím.

Související…

Život v kleci: Jak vybírat vejce, abychom ochránili důstojnost slepicDozvuky Evolution: S Petrem Dobrým a Romanou Šonkovou o klecových velkochovech Jak se z farmáře stal vegan? Berani jsou taky bytosti, uvědomil si

foto: Michaela Cásková, zdroj: Compassion In World Farming

Tipy redakce

Celá třetina mileniálů v USA pochybuje, zda je Země kulatá. Konspirace poráží školy

Celá třetina mileniálů v USA pochybuje, zda je Země kulatá. Konspirace poráží školy

Tajná spiknutí okolo celebrit nejsou až tak nová. To první se objevilo na sklonku...

Jde ještě o klimatickou nouzi, nebo už paniku? 10 otázek a odpovědí o přehřívání Země

Jde ještě o klimatickou nouzi, nebo už paniku? 10 otázek a odpovědí o přehřívání...

Praha 7 vyhlásila v květnu stav klimatické nouze , jak ji (a nejen ji, ale celou...

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Inferred interests neboli „odvozené zájmy“ je název funkce sociální sítě Twitter,...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.