fbpx

Odborník na emoční inteligenci vysvětluje, proč se zaměstnanci vytrácejí z práce, aniž by svým zaměstnavatelům řekli alespoň sbohem

Zveřejněno: 21. 2. 2019

Ve světě velkého byznysu se rozmohl podivný jev. Zaměstnanci korporací se mění v duchy. Nereagují, nejsou vidět ani slyšet. A beze slova mizí. Zaměstnavatelé, kteří ještě před nedávnem libovolně propouštěli a přijímali podle toho, jak se jim to hodilo, se probouzí do noční můry. Ta je podle konzultanta, jenž se zaměřuje na emoční inteligenci, výsledkem jejich několikaletého chování.

Deník Washington Post a další média před nedávnem zveřejnily znepokojující sdělení. Mnoha firmám zaměstnanci doslova a beze slova mizí. Důkazem jsou jedinci, kteří jednoho dne nepřijdou do práce a se zaměstnavatelem naprosto přestanou komunikovat.

Jak vypadá duch

Dalším příkladem je kandidát na práci, který souhlasí s pohovorem, ale nikdy se na něm neukáže. Nebo už i přijme práci, ale nikdy do ní nepřijde. Takové chování ale nevykazují pouze zájemci o zaměstnání. Společnosti stále více informují o příbězích zaměstnanců, kteří svou práci opustí bez jakékoliv zprávy a nikdy se nevrátí. Žádná výpověď, žádné oficiální oznámení, email, telefonát nebo alespoň esemeska. Najednou zmizí.

Pokud nejsou lidé v zaměstnání spokojení nebo pokud se jim naskytne příležitost si polepšit, mohou téměř beztrestně a téměř okamžitě staré místo vyměnit za nové.

Justin Bariso, autor knihy EQ Applied a profesionální konzultant zabývající se emoční inteligencí, na serveru Inc. uvažuje o několika příčinách. Šéfové si podle něho primárně uvědomují, že takové chování začali kandidáti vykazovat až poté, co byli třeba několikrát odmítnuti. Najednou jsou přijati a neobjeví se. Proč?

Moc možností škodí

Bariso upozorňuje na skutečnost, že míra nezaměstnanosti je dnes výrazně nižší než v posledních dvou desetiletích. V poněkud otevřenějších pracovních místech, jako je třeba IT pracovník, mají zaměstnanci navíc oproti nezaměstnaným jednu velkou výhodu – pokud nejsou ve stávajícím zaměstnání spokojení nebo pokud se jim naskytne příležitost si polepšit, mohou téměř beztrestně a téměř okamžitě staré místo vyměnit za nové.

Mnozí se zkrátka domnívají, že není potřeba absolvovat nepříjemný rozhovor s manažerem nebo personalistou, a tak pokud mohou, rádi se mu vyhnou.

V takovém jednání se podle Barisa jednoznačně projevuje vliv moderních technologií na komunikační styl mladších generací. Sociální média a aplikace pro zasílání zpráv mění charakter vztahů. Ty se sice vyvinou výrazně rychleji, kvůli nedostatku osobního kontaktu a konverzace ale často nemají hloubku. Jednoduše řečeno, mnozí se zkrátka domnívají, že není potřeba absolvovat nepříjemný rozhovor s manažerem nebo personalistou, a tak pokud mohou, rádi se mu vyhnou. Nevidí v tom nic špatného. Jde o mentalitu, která se mění pod tlakem sociálních médií.

Pomsta za vyhazovy

Situace podle Barisa ale rozhodně není jednostranná. Tvrdí, že se víceméně není čemu divit a že společnosti čili zaměstnavatelé jednoduše tak dlouho chodili se džbánem pro vodu, až se zaměstnanci utrhli. A nyní jsou zaměstnavatelé nuceni ochutnat vlastní medicínu a vypít pohár hořkého moku až do dna.

Související…

Rozhovor: Mladí chtějí v zaměstnání flexibilitu a moderní IT nástroje
Jaromír Hasoň

„Pracovali jste někdy ve společnosti, kde se management ze dne na den rozhodl propustit 30 procent pracovní síly? V pátek odpoledne se zaměstnanci dozvědí, že v pondělí nemusí chodit,“ píše Bariso. To je podle něho jeden z mnoha případů, kdy společnosti z věrných zaměstnanců duchy samy vytvořily. Jenže teď se mince obrátila. Co společnostem zbývá? Čekat. A projevit empatii, úctu, pokoru a vděčnost. Alespoň to radí Jose Bariso.

foto: Shutterstock, zdroj: Washington Post

Tipy redakce

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...