„Víme první: Lidé s napojením na Zdeňka Bakalu, Karla Janečka a George Sorose chystají spuštění největšího pro-amerického serveru v ČR! Redakce bude složena z bývalých zaměstnanců Bakalovy Economie a České televize, v pozadí stojí lidé a firmy napojené na cínovecké lithium. Zmapovali jsme největší maskírovku na poli informační války tohoto roku!“ Tak tuhle "maskírovku" vydal dezinformační server Aeronet v červnu 2018. Den poté, co o založení české obdoby slovenského Denníku N normálně informovala všechna normální média.
Soros a spol. se na chvíli odpojili od cínoveckého lithia a skutečně Deník N založili. Zpravodajský server běží od 28. října, kdy vyšlo i "papírové" nulté číslo ke 100. výročí založení republiky. V pondělí 7. ledna vychází první běžný výtisk. O ceně informace, o dezinformacích, o preferencích čtenářů i o roli novinářů ve společnosti jsme si povídali s ředitelem vydavatelství a jedním ze zakladatelů Deníku N Jánem Simkaničem.
Věc, která zde dlouhodobě chybí, a my ji chceme nabídnout, je vlastně jakási čtenářská vazba na novináře.
Redakce sídlí v centru Prahy ve Spálené ulici. Když přeskáčete dělníky, kteří se už asi měsíc snaží opravit tramvajové koleje na křižovatce Spálené a Lazarské, tak už je to vlastně kousek. V okolí se doporučuje chodit pěšky, protože v místě nevíte, kam vás která tramvaj zaveze a jestli vůbec pojede. Redakce sedí ve třetím patře, shodou okolností v prostorách, kde sídlila jedna z firem zapomenutého politika Víta Bárty. Kdybych si tedy zapomněl diktafon, možná by se tu dal ještě najít nějaký ten odposlech. Otázka je, u koho pak nahraný rozhovor hledat.
„Zatím je to tu ještě takový pankáčský,“ říká Ján Simkanič ve své strohé kanceláři, na které jsou zajímavé snad jen nepověšené obrazy. „Jo, budu je muset ještě pověsit.“ Olejomalba je jedním z mnoha Jánových koníčků, teď ale očividně žije projektem Deník N. Stejně jako 40 lidí, kteří tu zatím pracují. "Zatím" proto, protože už teď je prý jasné, že redaktorů bude potřeba víc.
Proč vlastně český čtenář potřebuje další zpravodajské médium?
Když jsme nad konceptem Deníku N přemýšleli, argument "já nemám co číst" padal poměrně často. Podíváte-li se na stav českého mediálního trhu, tak je jasně rozdělený mezi pár hráčů. Ten výběr určitě není tak pestrý, jaký by mohl být, a já si myslím, že do něj určitě dokážeme vnést nový vítr.
Chtějí lidé vůbec ještě zprávy číst, když vidí, co se děje na různých serverech a sociálních sítích, kolik je všude informací, které už se vůbec nedají vstřebat, natož nějak ověřit?
Čtenáře nejde samozřejmě paušalizovat, každý hledá něco jiného. Ale já jsem přesvědčený, že zájem o něco nového tady je. Je samozřejmě otázka, jak je člověk informačně saturován, co mu k informovanosti stačí a kolik tím chce trávit času. Někomu stačí hrubá orientace, někdo se rád do daného problému ponoří. Podle našich prvních ohlasů, kdy opravdu překonáváme vlastní optimistická očekávání, se zdá, že tu určitě existuje segment čtenářů, pro které je médium našeho typu zajímavé a přínosné.
Jak si vy toho čtenáře představujete, jak ho máte vyprofilovaného?
Chce rozumět světu. A tomu, co se v něm děje. To je asi to hlavní. Pokud by mu to bylo jedno, tak nás nepotřebuje, někdo vlastně nepotřebuje skoro žádná média. Náš čtenář se obecně nespokojí pouze s nějakým "povrchem". A při té zaujatosti a hledání informací mu vlastně nestačí nabídka, která dneska existuje. Další věc, která zde dlouhodobě chybí, a my ji chceme nabídnout, je vlastně jakási čtenářská vazba na novináře. Jde o důvěru, čitelnost. To se hodně potvrzuje v tom, že lidé pozitivně reagují, když nám jakoby vidí pod ruce.
Některé pokusy redaktorů o sestavení židlí byly skutečně velmi kreativní.
Pod daným jménem si představí konkrétní osobu, není to pro ně jen nějaký vzdálený pražský novinář, který si žije někde na vysoké noze a nerozumí světu. Vidí, že i novinář je normální člověk. Akorát je jeho úkolem vyhledávat informace, které běžný čtenář nemá čas a šanci zjišťovat. Myslím si, že tahle propast mezi novináři a čtenáři do nějaké míry existuje. To vzájemné odcizení pak ústí do toho, že informace pro čtenáře nejsou dost kredibilní. Z toho plynou i všechny ty paušální odsudky novinářů, které v naší společnosti všichni dobře známe.
Děláme čtenářům službu tím, že vyhledáváme a ověřujeme informace. To je práce, na kterou čtenář nemá čas
Jakým způsobem tedy čtenáře k novinářům přibližujete?
Kdo nás sleduje na sociálních sítích, tak ten rozdíl určitě zaznamenal. Pořád se snažíme o přímou interakci se čtenáři, komunikujeme na sociálních sítích, jsme otevření, reagujeme včas a pod těmito reakcemi si zase čtenář představí konkrétního člověka. Na to moc lidé v běžných redakcích nedbají. Na začátku jsme se dostali do povědomí lidí třeba tím, jak jsme si sami montovali kanceláře. Některé pokusy redaktorů o sestavení židlí byly skutečně velmi kreativní. Jsou to zdánlivě hlouposti, ale strašně zhmotňují pocit, že v redakci jsou normální lidi, taková věc hodně zcivilňuje pohled na věc.
Takže neberete sociální sítě jako nějaké ohrožení, ale snažíte se je využít.
Jednoznačně. I ta startovací fáze Deníku N byla celá hodně akcelerovaná sociálními sítěmi. Bez nich by to ani nešlo. Když si vezmete, že jsme nedávali peníze do marketingu, tedy do klasické reklamy, tak jsme si museli pomoct na sítích.
Podle průzkumu Digital News Report 2017 bere sociální sítě jako hlavní zdroj zpráv téměř polovina Čechů. Tradičním médiím věří jen okolo 30 procent. To nezní moc povzbudivě, když se chystáte od nového roku vydávat tradiční noviny.
To, že část publika špatně nebo vůbec nerozlišuje původ zprávy, její důvěryhodnost a kredibilitu, s tím se obecně setkáváme všichni denně. Už třeba proto, že lidé nějakou neověřenou zprávu šíří dál. A nejsou to jen mladí lidé, kteří sedí u sociálních sítí, hoaxy fungují úplně dokonale i na starší lidi. Fake news a jejich šíření po mailech dokonce pomáhají vyhrát volby. Obecně je to tím, že mediální gramotnost a gramotnost v prostředí internetu je velice nízká. Hodně lidí nemá povědomí ani o základních historických událostech, o vazbách na současnost. A tihle lidé pak nemají ani s čím ony neověřené informace porovnávat.
To, že někdo přečte písmenka, ještě neznamená, že rozumí významu věty.
Chybí jim jakási metrika faktů. O to je to pak celé těžší. Když pak někdo, kdo má nějaký punc zdánlivé důvěryhodnosti, řekne, že je země placatá, tak některým lidem, kteří rádi zpochybňují a kterým tahle informace zapadá do nějakého vzorce, těžko budete vysvětlovat, že je země kulatá. Oni ji furt budou vidět placatě. A tohle je velký problém dlouhodobě. Ona se i funkční gramotnost jako taková ve společnosti celkově snižuje. To, že někdo přečte písmenka, ještě neznamená, že rozumí významu věty. Pokud všichni skončíme s komunikací někde u smajlíků, tak to bude veliký problém, protože pak může být pravda úplně cokoli.
Měli by být novináři ti, kdo by měli mediální gramotnost šířit?
Minimálně v tom, že informace budou porovnávat s fakty. I kolem naší redakce je spousta fám. Hned, jak jsme vyšli, tak o nás Aeronet napsal obrovský článek nesmyslů, ve kterém chyběla ze standardní výbavy konspiračních teorií snad jen zmínka o chemtrails. Pokud bude toto vydávané za novinařinu, tak to může být směšné, ale pokud se klasická novinařina nebude o moc lišit, tak už to tak k smíchu nebude.
V našem prostředí se dost často stává, že novinář má nějaký světonázor, do kterého pak nějak roubuje tu realitu.
Pokud žurnalistika nepůjde k prapůvodním faktickým zdrojům, tak čtenář nemá šanci si vlastní zkušenost s čímkoli reflektovat. To je ten hlavní úkol pro novináře. A nespočívá v ničem jiném než dělat tu práci dobře. Novinář nemůže naskakovat na fámy, hoaxy, na nějaké "co by kdyby", ověřování informací by měla být jeho základní služba čtenáři.
Bavili jsme se o profilu čtenáře, jak by měl tedy být vyprofilovaný váš novinář?
Musí umět řemeslo, vědět, co je novinařina, věřit v ni, mít ji za poslání a dobře dělat svou práci. Takový člověk v sobě musí mít nadšení, srdce a vášeň, protože v té práce vidí velký smysl. A to hlavní je vlastně jakási posedlost pravdou a vůle zjistit, jak věci opravdu jsou. My to máme i v našem krédu, že k věcem chceme přistupovat nestranně a bez předsudků. Že si nechceme v realitě potvrzovat nějaké naše dojmy nebo politické názory, ale chceme věci přijít na kloub. Tahle myšlenková otevřenost je v tomhle případě strašně důležitá. Myslím si, že v našem prostředí se dost často stává, že novinář má nějaký světonázor, do kterého pak nějak roubuje tu realitu. To mě dost často štve a nebaví.
Jak se podle vás v dnešní době mění, řekněme, společenský status novináře. Obzvlášť, když dnes novinářem může být v podstatě každý, kdo si založí nějaký blog. Jsou profesionálové podle vás pod větším tlakem?
Navzdory tomu, že ta profese má spoustu nedostatků a vykazuje spoustu každodenních selhání, tak by společnost měla mnohem lépe reflektovat, proč jsou pro ni novináři důležití. Společnost jako taková by si podle mě bez novinářů nedokázala jen tak poradit – výměna informací, kontrola moci, vyhledávání témat, která jsou hodná pozornosti – to všechno dělají média. A když tohle společnost přestane brát vážně, tak vlastně chybí jakýsi filtr, mizí ona kredibilita informací, znalost kontextu a o to silnější pak v takové společnosti mají slovo ti, kteří za sebou nic kredibilního nemají.
Tradiční média nemohou jen tak jednoduše čtenáře zlomit, že odteď začnou platit za informace, které měli zadarmo.
S tím, jak se kvůli internetu mediální krajina rozbila, nastal v kredibilitě informací chaos. Ale já mám pocit, že teď je doba, kdy se situace začíná pomalu obracet, kdy už si lidé zase začínají být vědomi, co je informace, a ověřují, jestli někdo neplácá totální nesmysly. Internet se vlastně připodobňoval k nástupu knihtisku, kdy se ke slovu nedostávala už jen ta dřívější vrstva držitelů pravdy. Knihtisk pomohl tomu, že se to prostředí zahltilo "alternativními pravdami", a až po čase se ukázalo, koho stojí za to poslouchat, respektive číst, a koho ne. A já si myslím, že u současné žurnalistiky k tomu dojde taky. Akorát teď jsme v jakémsi mezidobí přeuspořádávání těch hodnot či preferencí, tříbení toho, co za to stojí a co ne.
Tenhle koníček Jána Simkaniče zatím trvá tři roky. Za tři roky by mohl Deník N začít vydělávat, pokud to půjde tak, jako na Slovensku
Nemůžou si za to ale média sama? S nástupem internetu si moc nedokázala poradit, informace samy mediální domy degradovaly tím, že je do éteru pustily zadarmo, a ještě dodnes některé zpravodajské servery, ale i rádia či televize vyzývají čtenáře, ať s nimi dělají obsah zpravodajství.
To není tak jednoduché. Ona se nějak chovají všechna média obecně a pak máte v daném médiu šanci si říct, čemu podlehnete a čemu ne. Internet je samozřejmě lákavé prostředí nekonečných možností. Z toho titulu se není co divit, že z něj všichni byli okouzlení a že ho nevnímali jako ohrožení byznys modelu, což byl jeden ze základních faktorů nástupu internetu do médií. Není se co divit, že to všichni zkoušeli využít a vytěžit naplno. Ve chvíli, kdy se objeví rizika, tak jste zase vyčleněný z té skupiny médií, která internet k distribuci informací zdarma využívají. Stojíte proti té mase a udělat to jinak je velké riziko.
To, že v Česku chyběl onen „impuls odchodu kvůli něčemu“, byla vlastně nejčastější námitka, proč tu Deník N nemůže fungovat.
Většinou vás k tomu donutí až nějaká kritická situace. Anebo to může být "šoková terapie", která proběhla na Slovensku s Denníkem N, kdy tohle médium založili novináři pod tlakem vstupu vlastníka, který podle jejich názoru novinařinu ohrožuje. Entuziasmus vytvořit deník na zelené louce by bez toho impulsu vlastně nezískali. U nás to bylo podobné, můžeme spustit projekt s placeným obsahem, protože jsme vznikli jako nové médium. Tradiční média nemohou jen tak jednoduše čtenáře zlomit, že odteď začnou platit za informace, které měli zadarmo. Je pravda, že to zkouší, ale mají to o to těžší. Z modelu, že někdo stojí na inzerci a bezplatném obsahu, se strašně těžko vrací zpátky do obsahu placeného. Je tam ohrožení spousty peněz z inzerce. Nikdo si netroufne říct: Tak já teď skončím s inzercí, zavřu přístup do článků a zkusím peníze nahnat na předplatitelích.
Vy jste ale na rozdíl od slovenského Denníku N ten impuls odchodu novinářů z deníku SME, kteří se rozhodli založit deník nový, neměli. Jak se vlastně povedlo ten nápad dotlačit do Česka?
Ten prvotní nápad vznikl z toho, že jeden ze zakladatelů slovenského Denníku N Tomáš Bella na Facebooku nadhodil, jestli by nedávala smysl česká verze Deníku N. Toho se chytli lidé z Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky a propojili české investory se slovenským know-how. To, že v Česku chyběl onen „impuls odchodu kvůli něčemu“, byla vlastně nejčastější námitka, proč tu Denník N nemůže fungovat. Na to já jsem ale říkal, že situace na Slovensku v roce 2014 byla zralá proto, že tam už všichni věděli, co se tím vstupem oligarchů do médií děje. Zatímco v roce 2013 u nás to ještě hodně lidem nedocházelo (v roce 2013 koupil Andrej Babiš mediální dům Mafra, který vlastní mimo jiné deník MF Dnes a Lidové noviny, pozn. red.).
Ján Simkanič (1978)
Vystudoval ekonomii a překladatelství na FF UK Praha. Přispíval do Literárních novin, Lidových novin a časopisu Profit. V letech 2001-18 působil ve společnosti Internet Info, stal se jejím výkonným ředitelem. V letech 2009 až 2018 byl předsedou výkonné rady profesního Sdružení pro internetový rozvoj v České republice (SPIR). Je duchovním otcem ankety Křišťálová Lupa, jejíž slavnostní vyhlášení několik let moderoval společně s Tomášem Hanákem. (zdroj: Wikipedie)
Formulace toho rizika, že je médium svázané s byznysem a politikou, si museli lidé, a nejen ti v médiích, zažít postupně. A až v poslední době to nebezpečí začíná být jasné i pro skupinu čtenářů, kteří dokážou ocenit, že existuje nějaké médium, které funguje mimo tento systém. Někdo samozřejmě tvrdí, že kdybychom odstartovali před pěti lety, měli bychom tu pozici jednodušší. Ale podle mě by to v konečném důsledku bylo těžší než dneska. Lidé tehdy ještě nevěděli, co spojení médií s byznysem a politikou znamená. A to, že je aktuální situace pro začátek něčeho nového vhodná, se vlastně potvrzuje i naším rychlým nástupem. Ta odezva je vlastně stejná jako na Slovensku, i když je mi jasné, že zde máme dvojnásobný trh, ale ani my jsme nepočítali s tím, že ta reakce bude takhle rychlá. Takže to načasování asi bylo správné.
Po jaké době si řeknete, že ten risk vyšel. Slyšel jsem, že máte od sponzorů dva roky hájení...
Je fakt, že pořád je to risk a obrovský. To může přestat fungovat kdykoli. My samozřejmě nevíme, kde končí ta saturace publika, tedy kdy počet čtenářů přestane růst. Samozřejmě víme, že počet lidí, které tento druh zpravodajství zajímá, má nějaký limit. Netušíme ale, jestli těch lidí je 50 tisíc, sto tisíc nebo jen deset tisíc. Proto ani dneska rozhodně nejásáme nějak moc, jsme nadšení z toho, že se začátek povedl, ale jdeme do toho dál s pokorou.
Pro nás jsou předplatitelé číslem jedna se vším všudy. Jak jako čtenáři, tak jako klienti.
Těch proměnných je spousta, například netušíme, kolik lidí si předplatné prodlouží a podobně. Na druhou stranu máme nějaký plán, který zatím překračujeme, odhad byl skeptičtější. Plánovaná změna z červených do černých čísel by měla přijít na konci čtvrtého roku provozu. Když to půjde stejně rychle a dobře jako na Slovensku, tak můžeme být po třech letech v plusu. Ale tak daleko ještě zatím nemá cenu koukat.
Na inzerci tedy nespoléháte? Byly by vůbec v současném rozpoložení médií a politiky u vás firmy ochotné inzerovat?
Já si zase nemyslím, že by tolik reklamy a firem bylo propojeno s politikou. Navíc jsme schopní na internetu těžit z programmatiku, který na nějaké politické preference nekouká. Pro nás je reklama samozřejmě příjemný doplněk a dává nám tam smysl ji zobrazovat především v té části obsahu, která je k dispozici zadarmo, ale není to tak klíčové, aby to na tom stálo. Pro nás jsou předplatitelé číslem jedna se vším všudy. Jak jako čtenáři, tak jako klienti. Naše existenční závislost jde pouze tímto směrem.
Máte toho čtenáře zařazeného i nějak ve voličském spektru? Je to volič opozičních stran od STAN po Piráty a ODS?
Ne, nic takového není. My jsme si dali do vínku víru v demokracii, svobodu a naše západní ukotvení. To je naše jediná hodnotová profilace. Všechny ty nálepky od levice po pravici jsou tady u nás ukradené všem. Nás opravdu nejvíc zajímá, když to tak pateticky řeknu, pravda. Nějaké politické přesvědčení nehraje roli.
Reklama
A když si vezmu všechny ty nálepky, které už jsme dostali, třeba že jsme miliardářské médium levicových aktivistů nebo konzervativní plátek a další, musím se jen smát a jen to ukazuje, že každému měříme stejně. Pokaždé naštveme někoho jiného a pokaždé někomu jinému uděláme radost. Já opravdu nemám rád, když někdo na ten obsah nahlíží primárně ideologickou pozicí, stejně tak jako nemám rád, když tímto způsobem někdo plní obsah novin.
foto: Michaela Cásková, zdroj: Deník N
