Jsem feministka, vždyť to víš. Manžel na mě vrhnul zděšený pohled. Počkej, ty ani netušíš, koho sis po těch letech vzal, směju se. Mě nenapadlo se o tom bavit, vrtí udiveně hlavou. A jak si prosím tě představuješ, že taková feministka vypadá, kontruji. No, vlastně… nevím, asi nemá ráda chlapy, zamýšlí se. Nadechuji se a obšťastním ho delší přednáškou, muž mě poslouchá, nebo to aspoň předstírá.
Feministka je chlupatá a pálí podprsenky
Pro někoho může být feminismus slovo, které vyvolává dost negativní emoce. Nikomu nic nezazlívám, většina má nějaké předsudky, já také. Část lidí si představí neoholené podpaží, nohy a nejen ty, chlupaté jako medvěd brtník, pohled sériového vraha a kromě většího počtu koček není v domácnosti nikdo, natož nějaký muž. Nebo možná je, zavřený ve sklepě. Správná feministka by také neměla nosit podprsenku, i když tohle je asi jediná věc, kterou by chlapi ocenili. A tu jednu podprsenku, co doma správná feministka má, při nejvhodnější příležitosti rituálně spálí. A hlavně, podle rozšířeného narativu nesnášíme muže, běda, když ji příslušník druhého pohlaví přidrží dveře nebo pomůže do kabátu, tím dává najevo vítězství patriarchátu, pod kterým jako ženy už stovky let trpíme.
Muži někdy mají pocit, že s nimi soutěžíme nebo chceme být lepší. Tuhle disciplínu ale přenecháváme jim, ať si mezi sebou poměřují, co chtějí.
Zajímavé je, kde se všechny tyhle předsudky vzaly. První vlna feminismu se přes společnost přelila na přelomu 19. a 20. století. Ženy chtěly studovat školy, mít stejné volební právo jako muži a vlastnit majetek. Muže to lehce vyděsilo, žena se vzděláním a kariérou je přece špatná manželka, která se těžko bude starat o domácnost, a karikaturisté je v té době začali vykreslovat jako někoho, kdo nenávidí muže. Druhá vlna feminismu byla trochu divočejší, ženy si v 60. letech minulého století sice uvědomily, že na papíře vypadá vše dobře, ale v praxi to vypadalo stále tak, že je jejich místo u sporáku a mají být především správnou matkou a manželkou. Tohle období právě nejvíce ovlivnilo stereotypní vnímání feministek. Řada z nich byla totiž skutečně radikální a došlo dokonce i na slavné „pálení podprsenek“. I když ne tak docela.
V září 1968 skupina New York Radical Women protestovala v Atlantic City proti soutěži Miss America. Vadilo jim, že soutěž redukuje ženy na vzhled a předkládá velmi úzkou představu o tom, jak má „správná“ žena vypadat. Protestující přinesly velký odpadkový koš a házely do něj věci, které podle nich symbolizovaly tlak na ženský vzhled a roli, podprsenky, korzety, natáčky, umělé řasy, vysoké podpatky, kosmetiku nebo časopisy Playboy. Nutno říct, že nic z toho ženy nezapálily. Pálení podprsenek je výsledek lidové fantazie, který přežil dodnes.
Rovnost není stejnost
Takže, co je vlastně ten feminismus, kterého se někteří muži tolik obávají? Chceme mít stejná práva, příležitosti a možnost rozhodovat o vlastním životě. To zní hodně obecně, tak budu konkrétnější. Muži někdy mají pocit, že s nimi soutěžíme nebo chceme být lepší. Tuhle disciplínu ale přenecháváme jim, ať si mezi sebou poměřují, co chtějí. Já nechci být lepší než muži nebo je v něčem porazit, dokonce nechci být ani jako muž. Nemusím dokazovat, že zvládnu všechno, co muži. Biologicky stejní nejsme a ani být nemusíme. Rovnost není stejnost.
Chci rovnoprávné postavení, ale to neznamená, že když váží kufr 28 kilo, musím si na letišti vyhřeznout ploténku, abych něco dokázala patriarchátu. Budu ráda, když mi muž pomůže, a já mu zase vysvětlím, proč je jeho kolega naštvaný nebo co jeho matka tou poslední větou doopravdy myslela. Každý zkrátka přispějeme tím, v čem jsme dobří.
Muži nejsou nepřátelé. Feminismus není válka pohlaví a většina z nás má muže docela ráda. Já bych za toho svého kopala. Jen po mně nesmí chtít svíčkovou se šesti. Tedy chtít ji může, ale pak ji taky může uvařit.
Jako feministka ale očekávám, že za stejnou práci dostanu stejný plat, zároveň nechci po muži, aby fungoval jako bankomat. Ať si své vydřené peníze utratí za golf, rybářský prut nebo kolo. Na straně druhé po mně nemůže nikdo chtít, abych si dávala v domácnosti druhou směnu, když přijdu servaná z práce. Žádné obskakování chlapa, které naše matky a babičky braly jako normu. Má muž ruce? Má, tak ať si vezme něco z lednice. A možná budete překvapeni, dokonce i s tímhle přístupem jsem se dokázala vdát, můj manžel je osvícený, ani o tom neví.
A hlavně, muži nejsou nepřátelé. Feminismus není válka pohlaví a většina z nás má muže docela ráda. Já bych za toho svého kopala. Jen po mně nesmí chtít svíčkovou se šesti. Tedy chtít ji může, ale pak ji taky může uvařit. Já mezitím klidně zajedu s autem do servisu a vyčistím odpad. Ne proto, že bych tím chtěla zasadit další ránu tradiční mužské roli, ale protože několikahodinové klohnění u plotny považuji za naprostou ztrátu času. Zvlášť v době, kdy se dá jídlo objednat nebo si na tu svíčkovou prostě zajít do hospody, klidně to zaplatím.
Feministkou i s mopem v ruce
A určitě existuje spousta žen, které vaření baví, a přesto jsou feministky. Já jen odmítám otročit u něčeho, co mi leze na nervy. Třeba zase ráda uklízím a za feministku se považuji i s mopem v ruce. Protože feminismus přece není o tom, kdo drží vařečku a kdo vrtačku. Je to spíš o tom, jestli jsou povinnosti doma nějak rozumně vyvážené a jestli vycházejí z dohody, ne z automatického předpokladu, že tohle přece dělá žena. Spousta pravidel totiž není žádný přírodní zákon ani evoluční plán, podle kterého by měla žena skončit u plotny a muž se vrtat v autě. Takhle jsme si role rozdělili jako společnost, po generace je opakovali, až začaly působit, jako by tu byly odjakživa. Jenže příroda nám opravdu nepřidělila k chromozomu X vařečku.
Feministka klidně může vypadat žensky, mít děti a pobíhat po kuchyni s hrncem v ruce. Pokud tam ovšem pobíhá proto, že ji to baví, a ne proto, že jí někdo od dětství vysvětluje, že takhle to správné ženy dělají. Protože návodů na správné ženství máme pořád nějak podezřele mnoho. A dokonce to nejsou ani tolik muži, kteří by nám diktovali, co a jak, my samy ženy si do toho házíme vidle a mentorujeme jedna druhou, jaká má být správná matka, jak udělat ty nejlepší svačiny, jak vypadat a jak mluvit.
Reklama
Když skončím svůj monolog o rovnoprávnosti pohlaví, muž nakonec s úlevou vydechne, že jestli je to takhle, tak asi v pohodě. Souhlasí s tím, že ženy mají mít stejná práva, stejné platy, stejně silný hlas jako muži a že není žádným záměrem přírody, aby pečovaly o muže. Ale feminista rozhodně nejsem, upozorňuje mě. Patří do generace boomerů, takže chápu, že některá slova se zkrátka těžko vyslovují.
Nechávám ho tedy v klidu žít v přesvědčení, že feministou není. Hlavně když se mnou souhlasí prakticky ve všem, co feminismus v tom nejzákladnějším smyslu znamená. Nakonec možná největší problém feminismu není v tom, kolik lidí odmítá jeho myšlenky, ale kolik lidí odmítá to slovo jako nálepku A tak mám doma muže, který věří v rovnoprávnost žen a mužů, odmítá tradiční rozdělení rolí a nečeká, že mu budu vařit a prát jen proto, že jsem se narodila jako žena. Feminista ale rozhodně není. To bych si o něm zase nedovolila tvrdit.
