Dobrý hospodář neutratí bez rozmyslu peníze, které nemá. Morální autorita dokáže převzít zodpovědnost za chyby. Český stát má problém s obojím. Jak vysvětlovat dětem finanční gramotnost ve chvíli, kdy se stát bezhlavě zadlužuje a neřeší, z čeho budeme splácet, a nutnost chovat se slušně, když je opilost brána jako polehčující okolnost?
Při ranním scrollování většinou narazíte na jeden dva zajímavé texty, ale málokdy se zarazíte a řeknete si „moment... tak ještě jednou, tohle myslí někdo vážně?” Něco podobného se mi honilo hlavou, když mi patnáctiletý syn přeposlal článek o tom, že Česká správa sociálního zabezpečení posílala pětadvacet let důchod ženě, která už byla mrtvá, a když se na to přišlo, nezjistila policie žádné pochybení a celý případ oživila.
Ještě jednou: Pětadvacet let posíláte státní peníze mrtvému člověku a v důsledku vám stát řekne, trestně odpovědného úředníka jsme nenašli. Právník samozřejmě vysvětlí rozdíl mezi trestní odpovědností jednotlivce a selháním systému. Já zase dokážu dohlédnout, co asi chtěl atraktivním titulkem autor článku říct. Jenže teenager vidí holá data: stala se chyba, aktéři přehazují vinu jeden na druhého a ve výsledku si všichni myjí ruce.
Teenageři z toho mají samozřejmě neskutečnou legraci. Absurdní drama, řekl by nejmenovaný bývalý prezident. Jenže pak si uvědomíte, že podobných případů je spousta, a některé z nich pak mnohem horší. Otec tříleté Viktorky byl původně stíhán pro vraždu. Po znaleckých posudcích policie případ překvalifikovala na trestný čin opilství, protože muž byl ve stavu nepříčetnosti. Tam, kde dospělý čte komplikovanou situaci a snahu a clickbait, vidí teenager sdělení „opilost je polehčující okolnost“. Zkuste potom teenagerovi vysvětlovat, že když se opije nebo sjede a něco provede, vůbec ho to neomlouvá.
Teenageři mají šestý smysl poznat, kdy se začnete vykrucovat, protože nevíte kudy kam. Ptají se, porovnávají a hledají rozpory. Jak mám vysvětlovat, že každý musí nést odpovědnost za svoje chyby, když systém dokáže čtvrt století posílat peníze mrtvému člověku a vrahovi dcery sníží trest proto, že byl opilý tak, že o sobě nevěděl? A jak mám učit finanční gramotnost, když stát rozhazuje, kde se dá, přesně podle feldkuráta Katze a jeho „to se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou”.
No a finanční gramotnost je kapitola sama pro sebe. Stát plánuje obrovské schodky, výdaje rostou, příjmy nestačí a každý rok si půjčujeme čím dál tím více. Opět, my chápeme složitost situace, ale generace alfa prostě vidí, že když ti chybí peníze, není řešením šetřit ani vydělávat víc, ale prostě si půjčovat dál. Doma přitom dítě učíme přesný opak. Neutrácej peníze, které nemáš. Když si půjčuješ, musíš vědět, z čeho budeš splácet. Mysli na budoucnost.
A tady už začíná problém. Teenageři mají šestý smysl poznat, kdy se začnete vykrucovat, protože nevíte kudy kam. Ptají se, porovnávají a hledají rozpory. Jak mám vysvětlovat, že každý musí nést odpovědnost za svoje chyby, když systém dokáže čtvrt století posílat peníze mrtvému člověku a vrahovi dcery sníží trest proto, že byl opilý tak, že o sobě nevěděl? A jak mám učit finanční gramotnost, když stát rozhazuje, kde se dá, přesně podle feldkuráta Katze a jeho „to se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou”.
Autoritu nelze nařídit zákonem, a nejrychlejší způsob, jak o ni přijít, je zaklínat se morálkou a sám dělat pokrytecky pravý opak.
A aby nedošlo k omylu, já se své odpovědnosti nezříkám. Nemám problém vysvětlovat dětem, že krást se nemá, že až budou moct pít pivo, tak si mají dávat pozor, a že žít na dluh je velmi špatný plán. Dítě se řídí podle starého hesla primátologů „monkey see monkey do”, čili dělají to, co vidí u svých rodičů. Používají stejný jazyk, mají stejné hodnoty, a taky vzorce chování. Mně může být v podstatě jedno, kdo mu ty hodnoty vštípí, a možná budu i rád, když to budu já sám. Jen se pak nikdo nesmí divit, že?
A pokud mu to dokážeme vysvětlit bez pokrytectví, možná získá něco cennějšího než automatický respekt k autoritám – vlastní představu o tom, co znamená být odpovědný člověk. Co to ale dělá s autoritou státu, si dokážete představit. Podle OECD mělo v roce 2023 vysokou nebo středně vysokou důvěru v českou vládu jen 19 % lidí. Parlamentu věřilo 20 % a politickým stranám pouze 14 %. A teenageři nejsou slepí, výzkum s více než sedmi sty českými dospívajícími ukázal, že už jedenáctileté děti hodnotí autoritu podle toho, zda dokáže své jednání vysvětlit a zda se chová férově. A v této oblasti zatím český stát prohrává na celé čáře. Rozdíl mezi proklamovanou etikou a krutou realitou dobře ilustruje paradoxní fakt. Devět z deseti Čechů říká, že suverenitu státu je třeba bránit za každou cenu. Se zbraní v ruce by ho ale podle průzkumů bránili osobně jen zhruba tři lidé z deseti.
Stát po nás může chtít odpovědnost, disciplínu a respekt k pravidlům. Jen by bylo fajn, kdyby podobných excesů bylo co nejmíň, třeba ne víc než jeden denně. Teenageři totiž bývají na pokrytectví nepříjemně všímaví.
Reklama
