Vypadalo to jako odvážná teorie z pera uznávaného profesora, která měla zachránit chlapce bez domova před ulicí. Místo toho vznikla více než třicetiletá noční můra financovaná přímo z peněz daňových poplatníků. Hvězda tehdejší západoněmecké sexuologie Helmut Kentler přesvědčil úřady, že pedofilové budou pro zanedbané teenagery těmi nejcitlivějšími a nejobětavějšími pěstouny.
Jak mohl systém, kterému tleskali akademici, sociální pracovníci i politici, fungovat beztrestně až do jednadvacátého století?
Rty, na které nešlo zapomenout
Když si čtyřiatřicetiletý muž vystupující pod jménem Marco v roce 2017 otevřel berlínské noviny, náhle znejistěl. Z fotografie na něj hleděl starší muž s tenkými, téměř neviditelnými rty. Byl to rys, který v Marcovi už od raného dětství vyvolával nepříjemné sevření žaludku. Muž na snímku byl profesor Helmut Kentler, uznávaná ikona německé reformní pedagogiky a sexuální výchovy. A také člověk, který Marca v dětství osobně vytáhl z ústavu a předal do péče pěstouna se zdokumentovanou minulostí sexuálního delikventa.
Marco do té doby žil s pocitem, že to, čím si prošel, byla sice temná, ale vlastně jaksi normální epizoda jeho komplikovaného dospívání. Vytvořil si kolem sebe silnou emociální zeď, přes kterou k sobě nenechal nic přirozeně proniknout. Teprve při čtení novinového článku si jako dospělý táta malé dcerky uvědomil onu děsivou skutečnost. Nestal se obětí jedné nešťastné náhody, ale byl součástí oficiálního sociálního pokusu, na který pravidelně přispíval berlínský senát.
Revoluce, která ztratila zábrany
Pro pochopení toho, jak mohl podobný děsivý systém vzniknout, je nutné se vrátit na konec šedesátých let do Západního Berlína. Společností tehdy hýbala vlna mladické revolty roku 1968. Lidé chtěli odhodit prudérní tradice, zbourat staré autority a přepsat pravidla výchovy. V tomto opojení ze svobody zazářil právě psycholog Helmut Kentler.
Kentler přišel s teorií, která zní dnes jako úplná zvrácenost, ale tehdy ji akademická obec hltala jako vrchol pokroku. Chlapci bez domova, kteří utíkali z dětských domovů a potulovali se kolem berlínského nádraží Zoologischer Garten, podle něj potřebovali absolutní lásku a přijetí.
Kentler nebyl bláznivý solitér. Do krytí a teoretického obhajování pedofilního jednání byli zapojeni uznávaní profesoři, výzkumníci i pedagogové.
A kdo jiný by jim dokázal dát více pozornosti než dospělí muži, kteří k nim cítí silnou erotickou přitažlivost? Kentler veřejně hlásal, že sexuální kontakt mezi dospělým a dospívajícím dítětem je neškodný, pokud probíhá bez fyzického násilí.
Státní příspěvek na zvrácenou péči
V roce 1969 získal Kentler pro svůj nápad oficiální razítko i finance od Senátní správy pro rodinu, ženy a mládež v Západním Berlíně. Úřady měly pocit, že vyřešily problém s nepřizpůsobivou mládeží, a pěstounům začaly vyplácet pravidelné měsíční příspěvky. Stát tak doslova sponzoroval předávání ohrožených dětí do rukou registrovaných predátorů.
Kdykoliv se v průběhu let objevil jakýkoliv varovný signál, Kentler zakročil. Když si učitelé ve škole všimli podezřelých modřin nebo když sociální pracovnice v roce 1979 pojala podezření, že pěstoun Fritz Henkel chlapce zneužívá, profesor zasáhl z pozice neotřesitelné autority. Před soudy vystupoval jako soudní znalec a pěstouny označoval za neuvěřitelné pedagogické talenty.
Vyšetřování bylo zastaveno a Marco zůstal v pasti. Pěstoun s Kentlerem ho navíc systematicky izolovali od vlastní matky s odůvodněním, že rodinné návštěvy ničí výchovný pokrok. Marco si z dětství odnesl chronické zdravotní následky i hluboké psychické trauma, zatímco jiný z chlapců v roce 2003 zemřel na zápal plic v důsledku zanedbání péče.
Klub nedotknutelných a třicet let mlčení
Kentler se svými metodami netajil. V roce 1981 o svém pokusu bez obalu přednášel na parlamentním slyšení FDP a v roce 1988 předložil berlínskému Senátu oficiální zprávu, ve které projekt prohlásil za úplný úspěch. Celá mašinerie jela bez přerušení od roku 1969 až do roku 2003.
Reklama
Teprve když přeživší oběti v minulém desetiletí prolomily mlčení, zadaly úřady nezávislá vědecká šetření. Závěrečná zpráva Univerzity v Hildesheimu pod vedením profesora Wolfganga Schröera z února 2024 odhalila šokující rozsah celé sítě. Kentler nebyl bláznivý solitér. Do krytí a teoretického obhajování pedofilního jednání byli zapojeni uznávaní profesoři ze Svobodné univerzity Berlín, výzkumníci z prestižního Institutu Maxe Plancka i pedagogové ze skandály opředené školy Odenwaldschule.
Příšerné memento bez trestu
Helmut Kentler zemřel v roce 2008, aniž by kdy stanul před soudem nebo nesl jakoukoliv odpovědnost. Trestní stíhání zastavily promlčecí lhůty a přeživší oběti se spravedlnosti dočkaly až po dlouhých letech v podobě mimosoudního odškodnění od města Berlín.
Příběh tohoto šíleného experimentu zůstává mrazivou připomínkou toho, jak snadno může akademická elita ve spojení se státní mocí selhat, pokud ztratí základní morální zábrany a začne dělat pokusy na těch nejzranitelnějších. Je to varování, které neztrácí na síle ani dnes.
