Psal se rok 1971 a v suterénu Stanfordovy univerzity se zavřely dveře. Skupina zdravých, slušně vychovaných mladíků se během několika hodin proměnila v dozorce. Stačilo pár hodin, aby mladí muži v roli dozorců začali ponižovat, trestat, dehumanizovat. Jejich spolužáci v roli vězňů se hroutili, propadali apatii, úzkostem, někteří museli být předčasně vyřazeni. V tomto experimentu, vedeném psychologem Philipem Zimbardem, se zrodil pojem Luciferův efekt. Experiment měl trvat dva týdny, skončil po šesti dnech, situace byla neúnosná.
Jak se stane z milého spolužáka, ale třeba i slušného otce od rodiny někdo, kdo je schopen ponižovat, týrat a trestat? A může se to přihodit každému?
Místo, které se stalo peklem
Zimbardo později tento fenomén shrnul v knize The Lucifer Effect. Luciferův efekt není o démonech, ale o postupné erozi morálních zábran. Stačí dát člověku moc, která nebude kontrolovaná (nebo jen minimálně), pocit anonymity, kdy se jeho vlastní identita schová za uniformu, a vsadit ho do autoritativní sociální role. I když je experiment v současné době odborníky považovaný za neetický a existují spekulace, zda Zimbardo do průběhu sám aktivně nezasahoval, stejně přináší znepokojivé poselství. Oficiální archiv Stanfordské univerzity popisuje experiment jako varování před silou sociálních rolí.
O dvě dekády později byl o experimentu natočený dokument, na kterém se podílel sám Zimbardo a ve kterém je řada reálných scén. V prvních minutách divák vidí místo experimentu. Uniformy, řetězy a hole dozorců. Zimbardo k tomu říká: „Tohle bylo vězení, které jsme vytvořili za 24 hodin, a během šesti dní se stalo peklem.“ Vše začíná tím, že v rámci přejímání rolí, přijde policie zatknout studenty k nim domů. Odveze je na stanici, svleče, obléknou jim uniformy s čísly. Od tohoto okamžiku už to nejsou konkrétní lidé se jmény, jen čísla 819, 861...
Druhý den se vězni začali bouřit. Dozorci je tvrdě trestali a tady nastává zlom ve ztrátě lidskosti. Jeden z vězňů se zhroutil a musel být propuštěný, jiný brečel na cele. Dozorci pokračovali ve svém konání dál. „Viděl jsem, jak se z normálních kluků stala monstra,“ komentoval situaci Zimbardo. „Nikdo není imunní vůči zlu situace,“ dodal.
Tehdejší předseda AV ČR Jiří Drahoš udělil 18. září 2015 Philipu Zimbardovi nejvýznamnější ocenění Akademie věd ČR – čestnou medaili De scientia et humanitate optime meritis. (foto: Profimedia)
Moderní psychologie dnes mluví o kombinaci několika faktorů: deindividuace, což je ztráta osobní identity ve skupině, morálního odpojení, kdy ospravedlníme činy vyšším cílem, konformity a difuze odpovědnosti. Zlo tak nevstupuje do místnosti s výkřikem, ale tiše si sedá vedle nás.
Zlo nepotřebuje psychopaty
Luciferův efekt ale není jen akademická kuriozita. V roce 2004 obletěly svět fotografie z irácké věznice Abu Ghraib. Fotky amerických vojáků, kteří se usmívají vedle nahých a ponižovaných vězňů, obletěly svět. Zimbardo byl přizván jako expert k obhajobě jednoho z dozorců. Neobhajoval činy. Obhajoval kontext, podle nějž systémy vytvářejí situace, situace formují chování, a když dáte člověku moc, anonymitu a pocit beztrestnosti, zlo nepotřebuje psychopaty. Nešlo o sadistická monstra vytržená z civilizace, ale o „obyčejné“ rezervisty, řidiče, techniky. Vyšetřovací zpráva americké armády ukázala, že klíčovou roli hrála nejasná hierarchie, tlak autority, chaos a implicitní povolení krutosti.
Příslušnice americké armády pózuje u zraněného vězně v Abú Ghraib. (foto: Profimedia)
„Podle mě všichni začínáme jako dobrá jablka. Záleží na tom, kde a jak jako děti vyrosteme, jestli se z nás stanou špatná jablka v momentě, kdy se ocitneme v nějaké nepříjemné situaci,“ řekl Zimbardo v roce 2021 v rozhovoru pro iRozhlas s tím, že právě negativní situace dostanou z člověka to nejhorší.
Tohle není pohodlné sdělení. Rádi si myslíme, že hrůzy páchají „ti druzí“. Monstra. Jenže Luciferův efekt nám bere alibi. Ukazuje, že hranice mezi slušností a krutostí není ze železa, ale z papíru.
K ponižování nepotřebujeme uniformu
Zlo dokonce ani nemusí nosit uniformu. Nosí mikroskopické detaily každodennosti. Algoritmy sociálních sítí, které odměňují verbální agresi pozorností, nebo firemní kulturu, kde výsledek je víc než člověk. Zimbardo sám v pozdějších letech mluvil o „situačních spouštěčích“, drobných prvcích, které nenápadně posouvají normu. Je to pomalé posouvání hranic, jako když se voda zahřívá tak pomalu, že si žába nevšimne, kdy se začala vařit.
Dnes se Luciferův efekt promítá do digitální anonymity sociálních sítí a internetu vůbec. K ponižování nebo ztrátě empatie nepotřebujeme uniformu ani vězeňskou celu. V online prostoru, kde se lidé skrývají za anonymní účty, se hranice mezi slušností a agresí posouvají stejně, jak to kdysi Zimbardo pozoroval ve sklepě stanfordské fakulty.
Reklama
Studie z roku 2023 (publikována v Nature Human Behaviour) analyzovala tisíce anonymních tweetů a zjistila, že uživatelé za falešnými účty sedmkrát častěji šíří nenávistné komentáře než pod svým skutečným jménem. Člověk napíše ostřejší komentář, než by si dovolil u piva. Dostane víc reakcí. Mozek to vyhodnotí jako sociální úspěch. Příště přitvrdí ještě víc. Ne proto, že by byl „zlý“, ale proto, že systém mu tiše napovídá, co funguje. Přesně ten mechanismus, o kterém Zimbardo mluvil, situace tvaruje chování dřív, než si stihneme zapnout morální brzdy.
Pokud je zlo často výsledkem situace, znamená to, že máme odpovědnost nejen za své činy, ale i za prostředí, které vytváříme. Za firemní kultury, kde se toleruje ponižování. Za online platformy, které profitují z hněvu. Za ticho, které někdy zvolíme místo nesouhlasu.
