Když Jeanne Calmentová 4. srpna 1997 zemřela, bylo jí 122 let a 164 dní. Dodnes zůstává nejdéle žijícím člověkem v historii, jehož věk se podařilo spolehlivě ověřit. Narodila se v roce 1875, čtrnáct let před dokončením Eiffelovy věže, a během jediného života zažila dvě světové války, nástup automobilů, letadel, televize i internetu. Její mimořádný věk je přitom na poměry superstoletých velmi dobře zdokumentovaný – dochoval se její rodný list a její život lze sledovat v řadě dobových záznamů.
Ještě pozoruhodnější než samotný věk je ale způsob, jakým žila. Ten by totiž dnešní biohackeři asi příliš neocenili. Čokoládu milovala natolik, že jí údajně dokázala sníst kolem kilogramu týdně. Po jídle si ráda dala dezert, malou sklenku portského a cigaretu. Kouřit začala kolem jednadvaceti let a definitivně přestala až ve 117. Ale ne proto, že by na stará kolena zatoužila po zdravějším životním stylu. Důvod byl mnohem prozaičtější. Kvůli zhoršujícímu se zraku už pro ni bylo příliš obtížné zapálit si.
Sport, přátelé a kultura
Jeanne se narodila v roce 1875 v jihofrancouzském Arles do dobře situované rodiny. V jednadvaceti letech se provdala za svého bratrance z druhého kolene Fernanda Nicolase Calmenta, který vedl prosperující obchod. A o dva roky později se manželům narodilo jediné dítě, dcera Yvonne.
Fernand dokázal rodinu zabezpečit, Calmentová tedy nemusela chodit do práce. Starala se o domácnost a dceru, jinak ale byla na ženu tehdejší doby neobvykle akční. Hrála tenis, plavala, jezdila na kole, bruslila, chodila na lov a později se začala věnovat i šermu. Často také navštěvovala operu a divadlo, kde se setkávala s přáteli. Aktivní přitom nezůstala jen v mládí. Na kole údajně jezdila ještě kolem stovky.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Právě celoživotní pohyb mohl být jedním z dílků skládačky její mimořádné dlouhověkosti. Dnes už totiž víme, že pravidelná fyzická aktivita je spojena s nižším rizikem předčasného úmrtí.
Přežila dceru, manžela i vnuka
Blahobyt, rodina, spousta volného času a přátel. Život Jeanne na první pohled působí jako procházka růžovou zahradou. Ani jí se ale tragédie nevyhnuly. V roce 1934 ji zasáhla jedna z nejtěžších ztrát, jaké může člověk zažít. V pouhých 36 letech zemřela její dcera Yvonne na zánět pohrudnice. Zůstal po ní malý syn Frédéric a Calmentová se následně podílela na jeho výchově.
O osm let později přišla další velká rána – Jeanne ztratila manžela Fernanda. Podle životopisných pramenů zemřel na otravu po konzumaci třešní. A v roce 1963 následovala další tragédie. Frédéric, kterého pomáhala vychovávat, zahynul při automobilové nehodě. Bylo mu, stejně jako jeho matce, pouhých 36 let.
Jeanne Calmentová tak přežila manžela, své jediné dítě i vnuka. Přesto podle lidí, kteří ji znali, neztratila zájem o život ani svůj pověstný humor. Ráda komunikovala s ostatními, zajímala se o světové dění a ještě jako velmi stará žena si dokázala dělat legraci ze svého věku i smrti.
Ve 120 letech se jí například jeden z novinářů zeptal, jakou budoucnost očekává. Na to mu lakonicky odpověděla: „Velmi krátkou.“ Podobně pohotová byla i při loučení. Když jí jeden z návštěvníků, mimochodem o dost mladší, řekl: „Tak třeba příští rok.“ Calmentová na to prý odvětila: „Jasně, proč ne? Vypadáte docela mladě.“
Neklesat na mysli
Schopnost otřepat se i z těžkých životních ran a jít dál označují psychologové jako resilienci neboli psychickou odolnost. A zdá se, že i ta může s dlouhověkostí souviset. Výzkum zaměřený na mimořádně staré lidi například zjistil, že mezi seniory ve věku 94 až 98 let měli ti psychicky odolnější o 43 procent vyšší pravděpodobnost, že se dožijí stovky.
„Tak třeba příští rok.“ – „Jasně, proč ne? Vypadáte docela mladě.“
Podobně je to s optimismem. Studie z roku 2019 ukázala, že optimističtější lidé žili déle a měli také větší šanci dožít se alespoň 85 let. Nejde přitom o nasazování růžových brýlí a předstírání, že se nic špatného neděje. Spíš o přesvědčení, že i když život rozdá mizerné karty, pořád se s nimi dá nějak hrát. A těch mizerných dostala Calmentová během svých 122 let víc než dost.
Aktivní i po stovce
Calmentová žila sama až do svých 110 let. Teprve v zimě roku 1985 usoudila, že nastal čas přestěhovat se do domova seniorů Maison du Lac v Arles. K tomu rozhodnutí přispěla i poměrně kuriózní příhoda. Během tuhé zimy jí doma zamrzlo potrubí, protože topení prý ani v zimě nepoužívala, a na rukou utrpěla omrzliny.
Ani stěhování do domova seniorů ale neznamenalo, že by rezignovala na dosavadní způsob života. Právě naopak. Přála si, aby ji personál budil už v 6:45. Nový den začínala dlouhou modlitbou u okna, během níž děkovala Bohu za to, že je stále naživu a že začíná další krásný den. Pak následovala jednoduchá gymnastika. Calmentová se posadila do křesla, nasadila si sluchátka a pořádně protáhla ruce i nohy.
Během ranní hygieny si na pokožku a obličej ráda nanášela olivový olej. A zatímco k snídani si nejraději dávala mléko a suchary, na obědy v domově si trochu stěžovala. Podle ní byly příliš mdlé a ona by si prý raději dala něco smaženého a pořádně kořeněného. Sama si také připravovala ovocné saláty z banánů a pomerančů. A samozřejmě nikdy nesměla chybět sladká tečka.
Po obědě si zhruba na dvě hodiny zdřímla v křesle a pak vyrazila na pravidelnou obchůzku, během níž se zastavovala na kus řeči s ostatními obyvateli. Zajímalo ji také, co se děje ve světě. Poslouchala rádio a o tom, co se dozvěděla, pak ostatním vyprávěla.
Celebritou na stará kolena
I ve vysokém věku Calmentová ráda přijímala nové výzvy. Ve 112 letech byla oficiálně uznána nejstarším žijícím člověkem na světě a rázem se z ní stala celebrita. Podílela se na dokumentárním filmu o vlastní osobě a ve 114 letech si dokonce zahrála samu sebe ve filmu Vincent et moi o Vincentu van Goghovi. Stala se tak nejstarší filmovou herečkou v historii.
Reklama
Ani na stará kolena se tedy neuzavřela před světem. A právě bohaté sociální vazby patří mezi faktory, které výzkumy spojují s delším životem. Jedna z nejznámějších analýz na toto téma spojila výsledky 148 studií zahrnujících více než 300 tisíc lidí. Výsledek byl působivý: lidé se silnějšími sociálními vztahy měli během sledování přibližně o 50 procent vyšší pravděpodobnost přežití než ti se slabšími vazbami.
Dobré geny
Bylo by samozřejmě lákavé uzavřít příběh Jeanne Calmentové jednoduchým receptem: nestresujte se, mějte rádi lidi, dejte si čokoládu a každý den poděkujte za to, že jste na světě. Jenže tak jednoduché to není. K jejímu dlouhému životu pravděpodobně přispěla i genetika. Její otec se dožil 93 let, matka 86 a starší bratr François dokonce 97 let, což je na člověka narozeného v roce 1865 úctyhodný věk.
Calmentová tak zřejmě měla po biologické stránce mimořádné štěstí. Zároveň ale zůstávala dlouho aktivní, vyhledávala společnost, zajímala se o svět kolem sebe a ani po těžkých životních ztrátách neztratila humor ani chuť žít. Co přesně jí nakonec přidalo tolik let, už nejspíš nikdy nezjistíme. Jedno je ale jisté: kilogram čokolády týdně jako vědecky ověřený recept na dlouhověkost zatím doporučit nemůžeme. Škoda.
