„Chat mi řekl, že bych se s ním měla rozejít,“ prohlásila klientka. Sarah se snažila udržet poker face, uvnitř ji to ale rozčilovalo. Ten vztah probíraly několik týdnů a pracně hledaly odpovědi. Pak přišel ChatGPT – a klientka měla rázem jasno. Když se jí psycholožka zeptala, jestli se při představě rozchodu cítí lépe, klientka odpověděla, že to podvědomě tušila, ale potřebovala se ujistit. Na další terapii už přišla jako nezadaná.
Když jí pak další klient ukázal návrhy, jak ukončit spor s manželkou, které ChatGPT vygeneroval, zarazila se. „WTF. Tohle je vlastně dobré,“ uvědomila si. ChatGPT dokázal klientovi dát praktické rady ohledně komunikace, které nakonec zabraly. Terapeutce nezbylo než jen užasle zírat.
Mluví člověk, nebo robot?
Když pak začali na sezení přinášet úvahy generované umělou inteligencí další a další pacienti, Darghouthová začala mít obavy z rizik, před kterými své pacienty pravidelně varovala: z dezinformací, posilování nezdravých přesvědčení, zvyšování sociální izolace nebo nadměrné závislosti na technologii.
Reklama
Jenomže Darghouthová je matkou prepubertálního syna. Když jednou ráno nepříliš dobře zvládla jeho záchvat vzteku, cítila se zahnaná do kouta, a tak místo aby situaci probrala na vlastním terapeutickém sezení, sáhla po chatbotu. Nehledala rodičovské techniky (ty totiž sama učí), ale okamžitou emocionální podporu. I když si uvědomovala, že tato interakce není totéž jako živý rozhovor, v dané chvíli ji prý chatbot dokázal překvapivě dobře uklidnit.
Jak Darghouthová říká, donutilo ji to přehodnotit, v čem vlastně spočívá hodnota terapie. Pokud umělá inteligence dokáže poskytnout promyšlenou zpětnou vazbu, emocionální uznání a praktické rady, co pak zůstává na psychoterapii jedinečně lidským?
Dokonalost lidské nedokonalosti
Odpověď podle ní spočívá v samotné nedokonalosti. Tvrdí, že skutečná terapie se často odvíjí od trapného ticha, nejistoty, nedorozumění a emocionálního nepohodlí. Momenty, které se mohou jevit jako neproduktivní, ale nakonec vedou k smysluplné změně. Ptá se: „Co když je právě ta neuspořádanost v terapii tím nejcennějším, co nabízí?“
Na rozdíl od umělé inteligence, která je navržena tak, aby generovala sebevědomé a okamžité odpovědi, lidští terapeuti často čelí nejistotě. Během sezení mohou váhat a pochybovat, mohou cítit protichůdné emoce a k průlomům dojít až po dlouhé době. Podle Darghouthové může být tato „neuspořádanost“ spíše jednou z největších sil terapeutického vztahu než jeho slabostí.
Pokud umělá inteligence dokáže poskytnout promyšlenou zpětnou vazbu, emocionální uznání a praktické rady, co pak zůstává na psychoterapii jedinečně lidským?
Uznává také, že terapie založená na umělé inteligenci se pravděpodobně stane běžnější, jak se technologie zdokonaluje a služby v oblasti duševního zdraví zůstávají obtížně dostupné. Namísto úplného odmítnutí umělé inteligence se domnívá, že terapeuti budou muset najít zodpovědné způsoby, jak ji začlenit do péče o duševní zdraví, a zároveň si uvědomovat její omezení.
AI se s vámi nezasměje
Jeden zdánlivě bezvýznamný okamžik znovu utvrdil její víru v lidskost. Jeden pacient jí přiznal, že to, díky čemu se cítil lépe, nebyl žádný hluboký terapeutický postřeh, ale skutečnost, že se terapeutka zasmála jednomu z jeho vtipů, když opouštěl místnost. Darghouthová si tuto výměnu ani nepamatovala, pro pacienta však měla hluboký význam.
Pro ni tento okamžik ilustroval něco, co umělá inteligence možná jen těžko dokáže napodobit: nepředvídatelné, nedokonalé a hluboce lidské momenty, které se často stávají základem uzdravení.
