Představte si, že vám pětileté dítě u snídaně mezi dvěma sousty rohlíku s máslem naprosto klidně oznámí, že vás sledovalo zeshora ještě předtím, než se vůbec narodilo. Většina rodičů by se shovívavě usmála, pohladila potomka po vlasech a připsala to bujné fantazii, unavené večerními pohádkami.
Jenže když ten samý mrňous začne s ledovým klidem popisovat detaily z mámina nebo tátova mládí, které si celý život nechávají pro sebe, nelze se divit, že si rodiče začnou klást otázku, která fascinuje lidstvo po staletí: vážně jde jen o dětskou fantazii?
Tenhle podivuhodný fenomén už dávno nepatří jen do ezo-poraden. Zkoumají ho i kapacity z prestižních světových univerzit. Skutečně si nějakým záhadným způsobem vybíráme své rodiče, nebo jde o sofistikovaný trik dětského mozku?
Zelený kabát a krupicová kaše
Klára* je osmatřicetiletá marketingová manažerka z Prahy. Je to ženská s nohama pevně na zemi, která věří spíš jasným tabulkám než výkladu karet. Její svět se ale otočil naruby jednoho obyčejného listopadového odpoledne. Její tehdy tříletý syn Jonáš seděl na koberci, skládal lego a zničehonic se jí zeptal, proč už nenosí ten dlouhý smaragdový kabát s velkými knoflíky.
Kláře prý v tu chvíli málem vypadl hrnek s kávou z ruky. Tenhle kabát totiž vyhodila dva roky předtím, než vůbec otěhotněla. Nikdy v něm nebyla vyfocená, nikde neležel ve skříni a s manželem se o něm nikdy nebavila, protože šlo o starou relikvii ze studentských let. Když se syna zeptala, odkud to ví, Jonáš se jen usmál a řekl, že se jí smál „zeshora“, když v něm běžela na tramvaj a rozsypala tašku s nákupem. Ta příhoda se reálně stala.
Chceme věřit, že náš život má hlubší scénář. Že vztah mezi matkou a dítětem není jen biologická nutnost, ale něco, co překonává čas a prostor.
Příběhy jako ten Klářin se po celém světě počítají na tisíce. Děti o těchto věcech mluví naprosto přirozeně, obvykle mezi druhým a pátým rokem života, a jejich tón postrádá jakýkoliv náznak fabulace. Mluví o tom, jako by popisovaly, co měly včera ve školce k obědu. Často zmiňují jakousi mezifázi, prostor, kde čekaly, než uviděly ty správné lidi, ke kterým chtěly sestoupit. Pro pragmatického rodiče je to situace, která vyvolává husí kůži a okamžitou potřebu začít hledat racionální vysvětlení.
Co jsou domnělé vzpomínky na minulé životy?
Když se řekne vzpomínky na dobu před narozením, většina vědců se stáhne do defenzivy. Existuje však jedno místo, kde tyto případy berou se vší vědeckou vážností už více než půl století. Na University of Virginia funguje pod lékařskou fakultou specializované pracoviště s názvem Division of Perceptual Studies. Založil ho psychiatr Ian Stevenson a dnes v jeho stopách pokračuje profesor Jim Tucker. Tito muži nestudují ezo-teorie, ale shromažďují skutečná data.
Tým z Virginie za celá desetiletí zmapoval tisíce případů dětí, které vykazovaly takzvané předporodní vzpomínky nebo vzpomínky na minulé životy. Výzkumníci používají jasné vědecké metody. Jedou přímo na místo, zpovídají rodiče, sousedy, ověřují časové osy a zkoumají, zda dítě nemohlo informaci zachytit náhodou, třeba z televize nebo zaslechnutého rozhovoru dospělých.
Některé případy se podaří vysvětlit běžnými okolnostmi. U části z nich ale výzkumníci připouštějí, že se jim nepodařilo najít přesvědčivé vysvětlení, jak dítě mohlo dané informace získat. Sami přitom zdůrazňují, že to není důkaz existence minulých životů ani vědomí před narozením. Jen upozorňují, že některé příběhy zůstávají otevřenou otázkou.
Volba, která vůbec nedávala smysl
Ne všechny příběhy jsou ale zalité sluncem a voní mateřskou láskou. Pak je tu totiž Jakub*. Dnes je mu šestadvacet let a živí se jako IT specialista. Jakub si už od mateřské školky nesl v hlavě hluboký pocit, který se později proměnil v jasnou vzpomínku. Věděl, že si své rodiče vybral vědomě, jenže jeho dětství bylo jedno velké peklo. Otec byl agresivní alkoholik a matka psychicky labilní žena, která syna citově vydírala.
Pokud si mohl vybrat, proč proboha zvolil tohle? Proč nešel do rodiny, kde by měl klid, hračky a lásku?
Jakub vypráví, že jako malý kluk prožíval obrovskou existenciální krizi. Pokud si mohl vybrat, proč proboha zvolil tohle? Proč nešel do rodiny, kde by měl klid, hračky a lásku? Tahle otázka ho trápila celé dospívání a dovedla ho až na terapeutické křeslo. V psychologii se tomu, co Jakub prožíval, říká hledání smyslu v traumatu. Jakub nakonec skrze terapii dospěl k názoru, že pokud ta volba byla skutečná, stala se z nějakého vyššího důvodu, který měl prověřit jeho vnitřní sílu. Dnes říká, že mu toto vědomí, jakkoliv bylo bolestivé, paradoxně pomohlo otci odpustit. Nevnímal se totiž jako bezmocná oběť náhody, ale jako někdo, kdo přijal těžký úkol.
Dokonalá past lidské paměti
Pojďme se na celou věc podívat očima neúprosných skeptiků a moderní neurovědy. Ta má pro tyto jevy mnohem přízemnější, ale neméně fascinující vysvětlení. Klíčovým termínem je zde takzvaný syndrom falešné paměti, kterým se dlouhodobě zabývá například americká psycholožka Elizabeth Loftus. Lidská paměť, a ta dětská obzvlášť, není digitální nahrávací zařízení. Je to spíše wikipedická stránka, kterou může kdokoliv kdykoliv upravit.
Dětský mozek nasává informace z okolí s obrovskou intenzitou. Dítě slyší útržek rozhovoru rodičů, když si myslí, že spí. Vidí starou fotografii, kterou dospělí nechali na stole. V noci se mu zdá živý sen, ve kterém se tyto vjemy spojí. Když pak ráno dítě vypráví svůj příběh, rodiče reagují šokem, úžasem nebo nadšením. Dítě podvědomě vycítí, že našlo zlatý důl na pozornost. Začne příběh rozvíjet, doplňovat detaily a dospělí mu nevědomky kladou návodné otázky. Během několika týdnů se z původní dětské fantazie stane v paměti obou stran pevná, nevyvratitelná realita. Jde o takzvanou konfabulaci, kdy mozek zaplňuje bílá místa v paměti smyšlenkami, kterým sám upřímně věří.
I jako lidstvo potřebujeme věřit, že nejsme jen náhoda
Teorie o tom, že si děti vybírají rodiče, samozřejmě nevznikla s moderním hnutím New Age. Sahá hluboko do lidské historie. Najdeme ji v tibetském buddhismu při hledání nových převtělení lamů, ale i v západní filozofii.
Reklama
Podobné představy se objevují v mnoha kulturách. Tibetský buddhismus pracuje s představou znovuzrození, zatímco Platón ve svém Mýtu o Érovi popisuje duše, které si před novým životem vybírají svůj budoucí úděl.
Proč nás tahle myšlenka fascinuje i ve století, kdy létáme na Mars a umělá inteligence píše básně? Odpověď je psychologická. Žijeme v době obrovské nejistoty a chaosu. Představa, že naše existence je jen výsledkem náhodného splynutí spermie a vajíčka v těle dvou lidí, kteří se potkali v baru, je pro lidské ego poněkud chladná a neuspokojivá. Chceme věřit, že náš život má hlubší scénář. Že vztah mezi matkou a dítětem není jen biologická nutnost poháněná oxytocinem, ale vesmírná dohoda, která překonává čas a prostor. Dává nám to pocit absolutní kontroly a bezpečí.
Když zhasnou laboratorní světla
Můžeme mít v ruce stovky studií o kognitivních omylech lidského mozku a stejně tak můžeme mít stohy spisů z University of Virginia, které naznačují, že lidské vědomí je mnohem záhadnější, než si myslíme. Pravdu se v laboratoři pravděpodobně hned tak nedozvíme. Možná je ale pointa úplně jinde než ve vědeckých důkazech.
Klára dodnes neví, jak její syn mohl vědět o zeleném kabátu. Jonáš už vyrostl, dnes je mu dvanáct, hraje fotbal a na nějaké mráčky si vůbec nevzpomíná. Kláře ale tenhle moment vtiskl do vztahu k synovi hluboký klid. V těžkých chvílích, kdy si jako matka přišla neschopná, si vzpomněla na to, že si ji syn vybral právě takovou, jaká je. Jakubovi zase víra v předporodní volbu zachránila zdravý rozum před destruktivní nenávistí k vlastní rodině. Nakonec totiž vůbec nezáleží na tom, jestli jde o neurobiologický zkrat, syndrom falešné paměti, nebo o skutečný podpis na vesmírné smlouvě. Důležité je, co s námi ta myšlenka dělá tady a teď. Pokud z nás dělá smířenější děti a citlivější rodiče, pak tenhle fenomén plní svůj účel na jedničku, ať už je pravda kdekoliv.
*Příběhy Kláry a Jakuba jsou fiktivní, inspirované opakujícími se motivy, popsanými ve výzkumech.
