Máme pro vás dva příběhy. Příběh Jiřiny, jejíž minulost nemá s životem „tady a teď“ nic společného. A příběh Jirky, který si pamatuje svůj pobyt v inkubátoru, když mu bylo sotva pár hodin. Popisuje jej jako divnou cestu v raketě. Že je to zvláštní? To nepochybně je, přesto se jedná o skutečné příběhy reálných lidí.
Jiřinka je úplně obyčejná holka z Litoměřic, jejíž maminka si nepřeje sdělovat více k její identitě. I proto, že její příběh je opravdu zvláštní, a Jiřina se i bez něj ve škole setkala se šikanou a zvláštním přístupem spolužáků. Přitom není jiná, i když má možná za sebou minulost, kterou si její „duše“ (říkejme tomu třeba tak) pamatuje.
Jak říká Jiřina po čase, tehdy, když „psala“ poprvé, se probudila s podivným tlakem na hrudi, nejasným pocitem spěchu. Jako když víte, že máte něco udělat, ale nevíte co. „Vzala jsem si školní sešit a začala psát. Bylo to rychlý. Jako když mi někdo diktuje,“ vypráví. Písmena si tehdy neuvědomovala, nepřekládala je. Prostě to psalo jakoby samo. Psala několik minut v kuse, aniž by zvedla hlavu. Teprve odpoledne si její máma všimla, že sešit z češtiny obsahuje něco, co rozhodně není čeština. A už vůbec ne latinka. Jiřina však několika stranám textu nerozuměla. Ani její rodiče, ani učitelka jazyků. Google Translate se chytal stěží, nebo vůbec. Pak se do toho pustila umělá inteligence a později i grafologové, kteří k úžasu Jiřiny, její maminky i všech ostatních potvrdili, že se jedná o dávno zaniklý dialekt klasické arabštiny.
I když vám možná jezdí mráz po zádech jako mně, když jsem příběh poslouchala, nabízí se mrazivá otázka: Opravdu se Jiřina přenáší do minulého života? A proč to psychologové tak moc nechtějí slyšet?
Probudila jsem se a věděla to
Jiřině bylo dvanáct, když začala kreslit a psát podivné znaky. Ze začátku šlo o náhodné klikyháky, ale po několika týdnech se její noční zápisky proměnily ve smysluplné věty. „Původně jsme si mysleli, že kopíruje něco z internetu, nebo že se prostě zbláznila do nějakého seriálu nebo tiktokového trendu,“ objasňuje Jiřinina matka Hanka. Jenže doma internet přístupný nebyl, na mobilu měla jen omezený tarif a v sešitu se objevovaly znaky, které neodpovídaly žádnému jazyku ani moderní arabštině. „Do Egypta jezdíme jako všichni na dovolenou, ale nikdy jsme tam nebyli déle ani neměli žádný zvláštní zážitek. V životě jsme ji neviděli sledovat nic o arabském světě. Její největší vzrůšo bylo potápění, které si tam zkusila. A najednou začala psát věci, kterým nerozumíme?“
Reklama
Maminka zkusila všechno, od jazykářů po Google Translate. Nic nefungovalo. Teprve když zkusili nahrát text do víceúrovňového AI překladače s podporou starých jazykových modelů, přišlo první mrazení. „Ten text odpovídá části klasického koránského dialektu, který se už běžně neužívá. Některé věty dokonce připomínaly poezii z období Abbásovců,“ uvedl dle slov Hanky specialista, kterého kontaktovala přes univerzitní fórum. Dodal, že to není ani běžný překlad, ani kopie z knihy. „Jsou to nové věty. Obsahově srozumitelné, stylisticky zvláštně čisté. Vypadá to, jako kdyby je psal někdo, kdo tehdy opravdu žil. To není z knížky. To je nějaká poetická forma jazyka, který existoval. Neznám nikoho, kdo by takhle uměl improvizovat,“ řekl kontaktovaný lingvista z FF UK.
Děsivé i zajímavé, že? Bohužel rodina nechce texty nikam posílat ani dále zkoumat. Mají strach.
Jiřina mluví o snech, ale rozhodně na obláčku nelétá
Jiřina se ale podle slov maminky změnila. „Začala být taková jako zasněná, a když jsme se s ní snažili mluvit o tom, co píše, odpovídala jen: ´To ke mně přijde ve snu. Vidím to. Jsem tam.´ A později říkala, že je někde, kde se bojuje.“ Jiřininy vzpomínky se prolínají se střípky, které neodpovídají realitě, ale přesto budí hrůzu svou konzistencí. „Zní to jako příběh třeba z 10. století,“ řekl učitel dějepisu, který samozřejmě podle Hanky nevěděl nic, ale byl spíš naštvaný, než zvídavý. „Ale že by to vymyslela sama? Ani náhodou.“
Jiřina se přitom učí dobře, je jedničkářka. Přístup lidí, kteří jsou stoupenci vědy, je k příběhu této litoměřické rodiny velmi odmítavý. Výchovná poradkyně se rozhodla Hance a Jiřině doporučit návštěvu psychologa s tím, že to nebude porucha, ale spíš dívčina živá fantazie. Diagnóza? Disociativní prožívání podpořené digitálním prostředím. Jinými slovy: je to výmysl.
Psycholog požil slova jako „Sublimace. Kryptomnemie. Nebo TikTok“
Psycholog Jan Šmíd, kterého rodina kontaktovala, celou věc popsal jako přirozený projev podvědomí. „Děti jsou citlivé. Můžou nasát jazyk i nevědomky, třeba z médií. To se stává.“ A podobně reaguje i osobní koučka MUDr. Klára Pavlová, již jsme kontaktovali. Na otázku, zda věří na minulé životy, odpověděla smíchem, jak by asi reagoval každý. „To už bychom mohli tvrdit, že jsem ve středověku byla alchymistkou. Ale když si dítě přenese něco, co nezná, může jít o tzv. kryptomnemii – podvědomou paměť.“ Jiřinina maminka s tím ale nesouhlasí, protože ví, na co se její dcera dívá. Podle ní jsou to spíš zvířata, dokumenty o nich nebo krátká videa třeba o líčení nebo vaření. Rozhodně nestuduje středověkou arabštinu.
Někdy je víra silnější než argumenty
Hančina rodina zůstává stále na pomezí mezi úžasem a nejistotou. Sama Jiřina se zdá být klidná, dál kreslí, občas něco napíše. Ale už mnohem méně než dřív. Stáhla se víc do sebe. „Ve škole už moc nemluvím. Oni si myslí, že jsem divná. Ale mně nevadí být jiná. Já jen nechci, aby se na to zapomnělo.“
Dvanáctiletá holka, která o Sýrii slyšela jen ve zprávách nebo ve škole, ví, jaký je rozdíl mezi kufickým a naskhi písmem. Má problém s matematikou, ale píše duchovní texty v zaniklém jazyce
Nedávno popsala pergamen z výtvarné výchovy citátem o světle a temnotě, opět ve staré arabštině. „Nikomu to neříkám, ale vím, že jsem to napsala já, protože jsem to kdysi žila,“ přiznala tiše i mně. Nevím, možná si jen hraje, možná ne, protože to tak vážně nevypadá. Její „psaní“ jsem viděla na vlastní oči. A možná i proto mě napadla otázka: Co když minulý život není jen metafora?
Navíc Jiřinino psaní je doplněno i podivnými kresbami a výjevy, které k sobě logicky patří – chrám bez oken, muž v šedém plášti, děti sedící v písku. „Vždycky si pamatuju jen kousek, ale vím, že tam jsem já, a mám na sobě něco jako závoj. A vím, že nesmím promluvit, jinak mě potrestají.“ V jiném snu ji bodne kopí, vidí vlastní smrt a pak nic. Probudí se, kolem je ticho, je zpocená až na kost. „Některé noci jsme ji našli, jak spí na zemi u dveří. Jako by se chtěla někam dostat,“ říká její matka Hanka. „Bylo to děsivé, ale zároveň skoro posvátné.“
Hanka ale své dceři věří, i když je ráda, že už tolik „nepíše“. „Koupila jsem jí, nebo společně jsme koupily uzamykatelný deník. Tam si ještě někdy píše, vždycky ve stejném jazyce. Spíš je divné, že když s ní o tom ještě zcela výjimečně mluvím, řekne, že někdy má pocit, že to není ona, kdo to píše, ale někdo, kdo to psaní tehdy nedokončil. A pak taky dvanáctiletá holka, která o Sýrii slyšela jen ve zprávách nebo ve škole, dnes ví, jaký je rozdíl mezi kufickým a naskhi písmem. Má problém s matematikou, ale píše duchovní texty v zaniklém jazyce. Co když má pravdu? Já to nechávám být.“
Co jsou „minulé životy“?
Druhý příběh je daleko kratší. Adéla je maminka dvou synů. Jeden z nich se narodil předčasně a byl hned umístěn na několik týdnů do inkubátoru. „Jirka pak měl docela problémy. Celé dětsví, jak začal mluvit, nám vyprávěl, jak lítal v raketě a jaké to bylo a co tam přesně bylo. Byli jsme z toho s manželem docela vyděšení, protože to bylo něco, co nemohl vědět. Měl zlé sny, plakal, budil se vyděšený.“
Také Adéla s Jirkou vyhledali odbornou pomoc. V tomto případě se ale povedlo „problém“ nebo pocit zcela odstranit. Psychoterapeutka postupně zjistila, že Jirka si opravdu pamatuje svůj pobyt v inkubátoru. Vyslětlili mu, jak funguje, jak vypadá a k čemu je dobrý. On všehcno pochopil. Dokonce se podařilo ho i vzít do nemocnice. Naprosto jasně si vzpomněl, že to je ta „jeho raketa“.
Podle psychologů může jít o tzv. kryptomnézii, tedy podvědomé zapamatování si informací z knih, televize nebo vyprávění, které si člověk mylně přisvojí jako vlastní vzpomínky.
Také zvláštní, že? Není to minulý život, ale ten současný, ovšem v době, kdy si jej jako několikadenní dítě Jirka nemohl pamatovat.
Představte si, že se to děje vám. Že si vaše dítě najednou začne pamatovat detaily ze života, který nikdy nežilo. Místo narození, jméno matky, popis smrti. A co víc, že ty informace sedí. Alespoň tedy historicky.
Přesně to je svět, ve kterém se pohybují ti, kdo věří v reinkarnaci a minulé životy. Ale zatímco na Východě je víra v opětovné zrození běžná (v hinduismu, buddhismu, džinismu či sikhismu je reinkarnace základním duchovním stavebním kamenem), v západní kultuře se na podobné zážitky dlouho dívalo jako na výplody fantazie, psychózy nebo „projevy stresu“.
Vědecký „Sherlock“ Ian Stevenson
První, kdo systematicky a vědecky sbíral a analyzoval případy dětí se „vzpomínkami“ na předchozí životy, byl americký psychiatr Dr. Ian Stevenson (1918–2007). Ve své práci, která trvala více než 40 let, zdokumentoval přes 2 500 případů dětí z různých kultur, které spontánně vyprávěly o minulých životech.
Stevensonova kniha Twenty Cases Suggestive of Reincarnation z roku 1966 se stala mezníkem v parapsychologii. Popisuje například indického chlapce, který si pamatoval život obchodníka z města Mathura – včetně jména manželky, přesného data smrti a místa, kde schoval peníze. Všechna fakta byla ověřitelná a seděla. Stevenson trval na tom, že nepodává důkazy o reinkarnaci – pouze o tom, že „některé případy nelze vysvětlit běžnými prostředky“, jak shrnula tato studie.
Pokračovatel Jim B. Tucker
Po Stevensonovi převzal štafetu psychiatr Dr. Jim B. Tucker. Jeho přístup je modernější, jelikož analyzuje případy s využitím neurověd a umělé inteligence a zaměřuje se zejména na americké děti, které nejsou pod vlivem reinkarnačních náboženství. Jeden z nejslavnějších případů, který Tucker publikoval, je příběh chlapce jménem James Leininger. Ve věku dvou let začal mít noční můry, ve kterých „hořel v letadle“. Později popsal letadlo, letadlovou loď i kamaráda z války – všechno odpovídalo životu pilota z druhé světové války.
Mezi dvěma póly
Vědci jako Stevenson nebo Tucker jsou myšlence více světů nebo minulých životů otevřeni, ale většina odborné obce je vůči tomuto fenoménu skeptická. Podle psychologů může jít o tzv. kryptomnézii, tedy podvědomé zapamatování si informací z knih, televize nebo vyprávění, které si člověk mylně přisvojí jako vlastní vzpomínky. Jiným vysvětlením je konfabulace, tedy vymýšlení vzpomínek jako způsob, jak si mozek „doplňuje“ chybějící části reality.
Ale co když je to kombinace všeho? Co když je vzpomínka na minulý život formou zpracování emocí, vnitřního napětí, nebo dokonce výkladem snu? Anebo, jak tvrdí děti jako Jiřina, to prostě není výmysl?
