Když se americký magazín Fortune nedávno zeptal, zda generace baby boomers „neucpává“ ekonomiku tím, že drží většinu majetku a nemovitostí, vyvolalo to další z nekonečné řady generačních sporů. Český příběh je ale jiný. Nezačíná v poválečné prosperitě, nýbrž v socialismu a následné transformaci po roce 1989.
Generace dnešních padesátníků a šedesátníků vyrůstala v zemi, kde soukromý majetek hrál podstatně menší roli než dnes. Přesto právě ona dnes vlastní největší část českého bohatství, což má spoustu důsledků, například stále vyšší mezigenerační napětí. Mají dnes pracovití, podnikaví a správně se rozhodující stejnou šanci, jako měli jejich rodiče a prarodiče?
Jak ukazují názory sociologa Daniela Prokopa z PAQ Research a člena Národní rozpočtové rady Petra Musila, na stejná data lze pohlížet velmi rozdílně. V některých bodech se oba odborníci překvapivě shodují, v jiných se jejich interpretace snad ani nemůže lišit více.
Nedostupné bydlení je důsledek, ne příčina
Když se dnes mluví o mezigeneračních rozdílech, většina debat dříve či později skončí u bydlení. Stále častěji se mluví o tom, že pro mladé lidi i rodiny je bydlení v nájmu nový standard, jenže se zeptejme na rovinu: kdo má zájem vést debatu tímto směrem? Zvláště v dobách, kdy nájem standardního bytu už si nemohou pomalu dovolit ani partnerské dvojice? Když už tedy nějaký najdou, protože na jeden volný byt připadají v Praze desítky zájemců. Pro mladší domácnosti se vlastní bydlení stává stále vzdálenějším cílem. Jde ale především o problém samotného trhu s bydlením, nebo o důsledek hlubších změn, kterými česká společnost prochází?
Podle sociologa Daniela Prokopa nelze oba fenomény oddělovat: „Český trh s bydlením stagnuje, protože v Praze a prosperujících městech se relativně málo staví, zároveň na českém trhu chybí dlouhodobé nájmy a stát je nijak zásadně nepodporuje, máme málo obecních bytů v řadě měst. Ale je to i hlubší společenská změna. Kombinuje se urbanizace a migrace do měst se stárnutím populace, které vede k tomu, že máme více menších domácností. Zároveň v Česku naráží na svůj limit náš zvyk, že výrazně daníme práci, což snižuje možnost zajistit si stabilní bydlení a takřka vůbec majetek.“
Prokop tedy problém nevidí pouze v nedostatku bytů. Podle něj se mění samotná struktura společnosti. Lidé se stěhují do ekonomicky úspěšných regionů, domácnosti jsou menší než dříve a současně se prohlubuje rozdíl mezi těmi, kteří vlastní majetek, a těmi, kteří jsou odkázáni především na příjmy ze zaměstnání.
„Dneska si může v dražších městech dovolit koupit nemovitost jen horních 20 až 25 procent domácností. Takže když nezdědíte, přístup už je omezený.“ Daniel Prokop, zdroj: Profimedia
Petr Musil se na stejnou otázku dívá z jiného úhlu. Nezpochybňuje, že bydlení je drahé, upozorňuje ale, že česká debata bývá často příliš soustředěná na několik nejžádanějších lokalit, a zároveň přehlíží širší souvislosti. Debata by se podle něj neměla soustředit pouze na výstavbu nových bytů, ale také na mobilitu pracovní síly, dopravní infrastrukturu nebo možnosti práce na dálku.
„Když to trochu odlehčím, tak pozoruji, že otázka dostupnosti bydlení se v Česku často posuzuje optikou velkých měst. Debata se zužuje na ‚v Praze se na bydlení musí vydělávat nejdelší dobu na světě = v Česku je nejdražší bydlení na světě‘. Pokud si někdo myslí, že existuje nějaký nárok na levné bydlení v Praze a nejlépe na Malé Straně nebo na Václavském náměstí, tak taková debata je nesmyslná.
Ano, bydlení je relativně drahé a vlastně je to tak v pořádku. Za socialismu jsme byli zvyklí, že bydlení nás má stát jen málo, protože přece je jednou ze základních ekonomických potřeb. Jenže už málokdo se podívá na skladbu výdajů rodinných rozpočtů a porovná ji s tím, jak je to po řadu desítek let obvyklé na Západě. Z tohoto pohledu jsou na tom české domácnosti stále velice dobře, neboť na bydlení vydávají menší část svých rozpočtů než například domácnosti německé nebo americké.“
Už první otázka tak ukazuje rozdíl mezi oběma pohledy. Daniel Prokop vidí problém především ve strukturálních změnách společnosti a v nastavení trhu. Petr Musil připomíná, že část potíží může vycházet i z očekávání, která si česká společnost vytvořila během posledních desetiletí. Oba se shodují, že bydlení představuje jedno z klíčových témat současnosti. Neshodnou se však na tom, co je jeho hlavní příčinou.
Generace, která přišla ve správnou chvíli
Na první pohled jde o paradox. Generace narozená v 50. a 60. letech prožila značnou část života v systému, který soukromému vlastnictví nepřál a možnost vytvářet větší majetek výrazně omezoval. Přesto dnes právě tato skupina vlastní významnou část českého bohatství. Jak je to možné? Oba odborníci se shodují, že rok 1989 představoval zásadní zlom. Liší se však v tom, na co kladou důraz. Zatímco Prokop mluví především o historickém načasování, dostupnosti nemovitostí a postupném předávání majetku mezi generacemi, Musil zdůrazňuje mimořádnou příležitost a schopnost jednotlivců ji využít.
„V Česku je výjimečné to horní jedno procento, které vlastní dle odhadů 28 až 36 procent majetku, což je výrazně více, než je v Evropě běžné.“
Podle Daniela Prokopa není současné rozložení majetku nijak překvapivé. Poukazuje na kombinaci několika faktorů, které se sešly právě u generace dnešních padesátníků a šedesátníků. Zajímavé podle něj je, že právě kolem padesátého roku života lidé nejčastěji dědí majetek po rodičích, což je jeden z důvodů, proč dnes nejvíce majetku drží domácnosti vedené lidmi mezi 55 a 60 lety. „To není nějak překvapivé. Kombinuje se to, že tito lidé často už zdědili majetek svých rodičů a zároveň většinu pracovní kariéry zažili po revoluci a dokázali nahromadit majetek. Navíc v době, kdy ještě nebyly tak drahé nemovitosti.“
Podle Prokopa navíc nelze přehlížet ani mimořádnou koncentraci bohatství v nejvyšších patrech společnosti: „Poměr majetku starších domácností oproti mladším není v Česku nějak výjimečný. Ale jen pokud se zaměřujeme na běžné domácnosti. V Česku je výjimečné to horní jedno procento, které vlastní dle odhadů 28 až 36 procent majetku, což je výrazně více, než je v Evropě běžné. A nejbohatší lidé z Forbes 100 jsou často právě mezi 50 a 70 lety.“
Petr Musil vidí stejný vývoj spíše jako důsledek mimořádné historické příležitosti, kterou přinesl pád komunismu. „Pro dnešní padesátníky, které sametová revoluce zastihla na prahu jejich dospělosti, byla vidina zbohatnutí velkým motorem, protože za socialismu de facto nebylo možné, aby někdo systematicky bohatl. Nebylo možné soukromé podnikání, mzdová úroveň se neodvíjela od produktivity, chyběla motivace k výkonu. To se po listopadu 1989 změnilo a lidé věřili, že teď mají obrovské příležitosti, kterých chtěli využít.“ Podle Musila nelze přehlížet ani individuální aktivitu lidí, kteří nové možnosti využili: „Někomu se to podařilo, někomu ne, někomu lépe, někomu hůře. Ale to je základ tržní ekonomiky.“
Měli to mladí dřív jednodušší?
Když přijde řeč na bydlení, dost často se debata stočí k tomu, zda mají dnešní mladší generace horší podmínky než jejich rodiče. Starší lidé připomínají, že ani jejich začátky nebyly jednoduché. Mladší naopak poukazují na ceny nemovitostí nebo rostoucí životní náklady. Spor mezi oběma odborníky zde není o tom, zda je bydlení důležité. Liší se spíše v tom, jak problém interpretovat. Prokop zdůrazňuje omezenou dostupnost vlastnického bydlení a rostoucí význam majetku. Musil upozorňuje, že česká debata někdy přehlíží širší ekonomické souvislosti i skutečnost, že vlastnické bydlení není ve vyspělém světě jediným standardem.
Nakolik jsou dnešní třicátníci skutečně znevýhodnění? Daniel Prokop v této otázce příliš nepochybuje: „Většinu majetku českých domácností tvoří nemovitosti. V tom skutečně znevýhodněni jsou. Protože dneska si může v dražších městech dovolit koupit nemovitost jen horních 20 až 25 procent domácností. Takže když nezdědíte, přístup už je omezený.“
„Pokud si někdo myslí, že existuje nějaký nárok na levné bydlení v Praze a nejlépe na Malé Straně nebo na Václavském náměstí, tak taková debata je nesmyslná.“ Petr Musil, zdroj: Profimedia
Současně ale upozorňuje, že česká společnost by neměla vlastní bydlení považovat za jedinou cestu k ekonomické jistotě. „Ono není zase tak super být důchodce s 10 miliony v nemovitosti, ale bez úspor a možnosti cestovat a užít si stáří, pokud nechcete vše prodat. Mohli bychom se více posunovat ke společnosti, kde jsou i funkční dlouhodobé nájmy a střední třída investuje například ve funkčním penzijním spoření a má ve stáří solidní úspory s vyšší likviditou než v cihlách.“
Petr Musil je v hodnocení opatrnější. Rozlišuje mezi „právem“ a „nárokem“ a připomíná také, že ve srovnání s řadou západních zemí nevydávají české domácnosti na bydlení mimořádně vysokou část svých rozpočtů: „České domácnosti jsou na tom stále velice dobře, neboť na bydlení vydávají menší část svých rozpočtů než například domácnosti německé nebo americké.“
Nezáleží, kdo jste, ale komu se narodíte
Po většinu devadesátých let a první dekády nového století se zdálo, že hlavními zdroji společenského vzestupu jsou vzdělání, podnikání a pracovní úspěch. V posledních letech ale stále častěji zaznívá otázka, zda narodit se se stříbrnou lžičkou v puse není už otázkou přístupu k exkluzívním podmínkám, ale de facto podmínkou standardního fungování. Hrozí, že se česká společnost bude stále více dělit podle toho, co člověk zdědí, nikoli podle toho, co během života vytvoří?
Daniel Prokop se domnívá, že tento trend už nelze ignorovat. „Vzdělání a majetek se kombinuje. U nás se hodně ‚dědí‘ vzdělání rodičů kvůli velkým sociálním a regionálním nerovnostem ve vzdělávání, kde nemají všichni stejné šance. A zároveň máme výrazně vyšší majetkové nerovnosti než příjmové. Takže často zdědíte jak vzdělání, tak majetek, nebo nic. To beru jako velký problém. Ve funkční ekonomice existuje mobilita a šance pro všechny.“
Podle něj nejde pouze o samotné dědictví. Rodiny totiž nepředávají jen majetek, ale také vzdělání, sociální kontakty, očekávání a schopnost orientovat se v systému. Výsledkem může být situace, kdy se životní šance jednotlivých lidí začínají stále více odvíjet od prostředí, ve kterém vyrůstali.
„Proč si neustále máme potřebu namlouvat, že jsme se my nebo naši potomci narodili do nějaké blbé doby nebo na blbém místě? Stačí se podívat za hranice našeho hobitína, a pokud nám nedojde, že máme opravdu velkou kliku, tak nám asi není pomoci.“
Právě v souvislosti s bydlením se v posledních letech objevují i výraznější varování. Sociální pracovnice Barbora Bírová například v rozhovoru pro Deník Alarm prohlásila, že o chudobě dnes často nerozhoduje práce, ale to, zda člověk zdědil byt. Petr Musil podobné úvahy odmítá. Nepopírá význam rodinného zázemí, nesouhlasí ale s tím, že majetkové postavení je především důsledkem okolností, které člověk nemůže ovlivnit. „Jasně, můžeme říci, že někdo má větší štěstí, že se narodil rodičům, kteří třeba kladou důraz na vzdělání a své děti k němu motivují. Možná i proto bychom měli více naslouchat lidem, kteří například upozorňují, že ztrácíme spoustu talentů jen proto, že se někdo narodil do chudších poměrů.“
Právě zde se oba odborníci paradoxně dostávají blíž, než by se mohlo zdát. Ani jeden netvrdí, že lidský osud určuje jediný faktor. Rozcházejí se především v tom, jak velkou váhu přikládat osobním rozhodnutím a jak velkou rodinnému zázemí či historickým okolnostem.
Generační nespravedlnost?
Debata o mezigeneračních rozdílech se nevede jen kolem majetku a bydlení. Stejně důležitou otázkou je, kdo ovlivňuje podobu veřejných politik a podle čích potřeb se nastavují pravidla společnosti. Jsou dnešní mezigenerační rozdíly důsledkem demografického vývoje a politických priorit, nebo jde spíše o mediálně přitažlivou zkratku?
Daniel Prokop považuje za jeden z klíčových problémů skutečnost, že českou politiku podle něj dlouhodobě formuje především starší generace. „Proto neděláme řadu reforem, které jsou důležité pro mladou a střední generaci. Bydlení. Dostupnost školek. Změna daňového mixu, aby nevybíral jen z práce. Posílení zdravotní prevence, bez níž se zdravotnictví za 20 let zhroutí.“ Podle něj se tak vytváří situace, kdy se některé problémy mladších generací dlouhodobě odsouvají.
Petr Musil se naopak staví skepticky už k samotnému pojmu generační nespravedlnost. „Tenhle argument fakt neberu. Co znamená spravedlnost, natož spravedlnost generační? V čem spočívá údajná nespravedlnost vůči generaci Z oproti generaci, která se narodila například před sto lety?“ Podle něj je nebezpečné posuzovat vlastní situaci izolovaně od širšího historického kontextu. „Proč si neustále máme potřebu namlouvat, že jsme se my nebo naši potomci narodili do nějaké blbé doby nebo na blbém místě? Stačí se podívat za hranice našeho hobitína, a pokud nám nedojde, že máme opravdu velkou kliku, tak nám asi není pomoci.“
Zatímco Prokop vidí problém v tom, že veřejné politiky často nereagují na potřeby mladších generací, Musil varuje před tím, aby se složité společenské změny převáděly na jednoduchý příběh o generačních křivdách. Spor mezi nimi tak není ani tak o čísla jako o samotný způsob, jakým současné změny interpretujeme.
Když se umíte narodit
Celá debata se nakonec vrací k otázce, která se v různých podobách objevovala ve všech předchozích tématech. Je dnešní rozložení majetku mezi generacemi důsledkem historického načasování, nebo rozdílného přístupu obyvatel? Jinými slovy: kdyby se dnešní padesátníci narodili o třicet let později a dnešní třicátníci o třicet let dříve, vypadal by jejich majetek podobně?
Daniel Prokop před představou, že majetkové rozdíly vznikají především individuálním úsilím, varuje. „Nic není jen důsledkem osobních rozhodnutí. Generační struktura majetku v Česku je daná těmi historickými faktory a načasováním od revoluce. To, že ten majetek je v cihlách, je dáno konzervatismem, ale taky dosud nefunkčním kapitálovým pilířem penzí a daňovým systémem, který nemovitosti zvýhodňuje.“ Významnou roli hraje podle něj i samotné nastavení českého daňového systému.
V příštích desetiletích budou mezi generacemi přecházet biliony korun v dědictvích a právě tento proces může českou společnost proměnit více, než si dnes připouštíme.
„Fakt, že u nás extrémní část majetku drží horní jedno procento, je pak dán tím, že prakticky nemáme kapitálové daně. V tom jsme evropský unikát. Zároveň nemáme ani dědické a majetkové daně, kterými to dohání třeba Švýcaři a další země.“
Musil naopak považuje osobní rozhodnutí za základní vysvětlení ekonomických rozdílů. Ani on však zcela nepopírá význam výchozích podmínek: „Samozřejmě, že je to výsledek osobních rozhodnutí. Snad si někdo nemyslí, že je to výsledkem toho, že si osud hodil kostkami. Rozhodujeme se každý den a každé rozhodnutí vede k nějakému výsledku. Jasně, můžeme říci, že někdo má větší štěstí, že se narodil rodičům, kteří třeba kladou důraz na vzdělání a své děti k němu motivují.“
Po roce 1989 jsme si, okouzleni kapitalistickým snem, zvykli chápat úspěch jako výsledek práce, vzdělání a podnikavosti. Dnes se stále častěji objevuje otázka: pokud budou dva stejně inteligentní i pilní lidé, z nichž jeden se narodí do chudé a druhý do bohaté rodiny, mají stejné šance? Odpověď zatím není jednoznačná. Jisté ale je, že v příštích desetiletích budou mezi generacemi přecházet biliony korun v dědictvích a že právě tento proces může českou společnost proměnit více, než si dnes připouštíme. Prokop vysvětluje, proč některé generace a skupiny získaly objektivně výhodnější podmínky než jiné. Musil připomíná, že ani nejlepší podmínky samy o sobě úspěch nezaručí.
