V povídce „Vlak do pekla“ od spisovatele Roberta Blocha uzavře hlavní hrdina Martin smlouvu s ďáblem. Ten mu dá hodinky a řekne, že až bude jednou v životě spokojený, má otočit tlačítkem a čas se navždy zastaví. Martin chce větší byt, pak stabilnější práci, potom velkou lásku, potom byt, potom finanční rezervu… jenomže stále si říká „mohlo by být líp“ a nikdy vlastně není spokojený. Prostě nikdy není ten správný čas. A najednou je starý, vrásčitý, nemocný muž, ďábel si přijde vybrat svou daň a Martin zjistí, že celý život prováhal, a teď už je pozdě.
S rozhodnutím mít děti je to dnes podobné. Na jedné straně máme hardcore odmítače, kteří jsou ochotni tvrdit, že dítě je jedním z nejvyšších faktorů zhoršujících globální oteplování, že nechtějí podporovat nezřízený kapitalistický růst a že nechtějí přivést dítě do světa plného nejistot. Na druhé straně podle nedávného průzkumu společnosti Solvo souhlasí nadpoloviční většina lidí s výrokem: „Být rodičem je velká zodpovědnost, a proto by si to měl člověk dobře rozmyslet a připravit se na to.“
Rodičovství už není přirozená součást dospělosti. Stává se projektem, který má mít správné načasování, rozpočet, partnera, prostor, psychickou připravenost a ideálně i příznivou planetární prognózu. A projekt se dá vždycky odložit.
Neříkáme nutně, že je nechceme. Jen na ně často ještě nejsme připraveni. A právě v tom je problém. Důvodů počkat je dnes tolik a většina z nich zní tak rozumně, že se proti nim skoro nedá nic namítat. Nemám vlastní bydlení. Nemám dost stabilní práci. Nemám dost peněz. Nemám jistotu, že vztah vydrží. Nejdřív chci dodělat školu. Nejdřív chci vyřešit kariéru. Nejdřív chci trochu žít. Nejdřív chci zpracovat vlastní dětství. Nejdřív chci vědět, že svět, do kterého dítě přivedu, bude aspoň trochu bezpečný.
Každý z těch důvodů je legitimní. Některé jsou praktické, jiné psychologické, další morální. Jenže když se všechny poskládají dohromady, vznikne nový životní model. Rodičovství už není přirozená součást dospělosti. Stává se projektem, který má mít správné načasování, rozpočet, partnera, prostor, psychickou připravenost a ideálně i příznivou planetární prognózu. A projekt se dá vždycky odložit. Stejně jako Martin z povídky v úvodu odkládal své rozhodnutí, odkládáme ho i my.
Průzkum, ze kterého článek vychází, vznikl v rámci projektu Institutu Solvo zaměřeného na porodnost, stárnutí populace a budoucnost důchodového systému. Autoři upozorňují, že pokud budou současné trendy pokračovat, může v budoucnu připadat až 63 seniorů na 100 pracujících. Institut proto navrhuje soubor deseti opatření, mezi nimiž je dřívější vstup mladých lidí do dospělosti prostřednictvím úprav vzdělávacího systému, flexibilnější vysokoškolské studium, vyšší podpora rodin v prvních letech po narození dítěte, daňové zvýhodnění rodičů s více dětmi, zapojení prarodičů do péče o děti, nižší odvody pro rodiče nebo úprava důchodového systému, která by více zohledňovala výchovu dětí a zároveň počítala s pozdějším odchodem do důchodu. Podrobný přehled jednotlivých návrhů najdete v našem zpravodajském článku na PrahaIN.cz.
Rodičovství bylo vždy jednou z věcí, které člověka formovaly. Dnes jako bychom nejdřív chtěli být hotovými lidmi a teprve potom rodiči. Nikdy na světě nebyla generace, která by měla tak vysoké sociální jistoty, jako je právě ta naše. Naši prarodiče měli menší byty, méně peněz, horší zdravotní péči a mnohem nejistější budoucnost. Mnozí zakládali rodiny krátce po válce, jiní během normalizace. Objektivně vzato měli méně důvodů věřit, že vše dobře dopadne. Přesto děti měli. Neuvažovali o dětech jako o projektu, ke kterému by bylo nutno optimalizovat vstupní podmínky. Děti byly výrazem lásky, přirozené pokračování životní linie. Tak proč se dnes tolik lidí vymlouvá, že nechce mít děti?
Protože některé důvody jsou zcela reálné. Nedostupné bydlení, ekonomická nejistota nebo absence partnera nejsou výmysly. Jenže vedle nich se objevují i důvody mnohem abstraktnější. Obavy z klimatické změny. Nedůvěra v budoucnost. Pocit, že člověk ještě není dost připravený.
Jenže jak se pozná, že jsme doopravdy zodpovědní? Samozřejmě že pokud prohlásíme, že raději zůstaneme bezdětní, protože o jedno dítě méně pomůže planetě víc, než když budeme třídit odpad, zní to ušlechtileji, než když řekneme, že se nám prostě nechce vzdát se pohodlného života bez zodpovědnosti za někoho jiného.
Možná tedy nežijeme v době nezodpovědných lidí. Možná žijeme v době, která z odpovědnosti udělala tak vysoký ideál, až se z něj někdy stává důvod nic neudělat.
Dnešní generace se topí v informacích. Víme, kolik stojí bydlení. Víme, jaké jsou statistiky rozvodovosti. Víme, jaké scénáře předpovídají klimatologové. Víme, jaké dopady může mít špatně zvládnuté rodičovství na psychiku dítěte. A díky sociálním sítím navíc vidíme nekonečný proud rad, doporučení a varování.
Nikdy v historii neměl člověk tolik informací o tom, co všechno se může pokazit. Jenže co když ideální stav neexistuje? Co když je představa dokonale připraveného rodiče podobnou iluzí jako Blochovy hodinky? Co když se hranice připravenosti s každým splněným úkolem jen posouvá dál? Nejdřív byt. Potom práce. Potom partner. Potom finanční rezerva. Potom psychická pohoda. Potom lepší svět.
Zvykli jsme si považovat nejistotu za problém, který je třeba odstranit, než začneme skutečně žít. Jenže některá rozhodnutí možná nelze udělat jinak než navzdory nejistotě. I přes alarmistické titulky (prodávají lépe než optimismus) většina lidí dítě neodmítá. Naopak. Ve výzkumu Solvo se rodičovství spojuje se smyslem života, láskou, radostí a blízkostí. Jinými slovy, dítě neztratilo svou hodnotu. Možná tedy nežijeme v době nezodpovědných lidí. Možná žijeme v době, která z odpovědnosti udělala tak vysoký ideál, až se z něj někdy stává důvod nic neudělat. Nejdřív byt. Potom práce. Potom partner. Potom finanční rezerva. Potom psychická pohoda. Potom lepší svět.
Dítě neztratilo svou hodnotu. Jen jsme si vytvořili stále delší seznam podmínek, které musí být splněny, než si ho dovolíme mít. Považovat dopad dítěte na klima za validní důvod děti nemít samozřejmě možné je. Každý máme hranici odpovědnosti jinde. Jen je dobré si občas položit nepříjemnou otázku, zda právě zachraňujeme planetu, nebo jen hledáme vznešenější název pro vlastní strach, pohodlí či neochotu vstoupit do nejistoty.
