První fotografie z porodnice, video prvních krůčků, záběry z narozenin nebo rodinné dovolené. Sdílení dětí na sociálních sítích se stalo běžnou součástí rodičovství. Odborníci však upozorňují, že informace zveřejněné v raném věku mohou dítě provázet ještě dlouho poté, co příspěvky zapadnou v záplavě dalšího obsahu. Debata se navíc posouvá dál. Vedle bezpečnosti a ochrany osobních údajů se stále častěji řeší také otázka souhlasu, práva na vlastní identitu a situace, kdy se děti stávají součástí veřejné prezentace rodičů.
Generace, která vyrůstá online
Ještě před několika lety končily rodinné fotografie převážně v albech nebo na pevných discích. Dnes se významná část rodinného života odehrává i na sociálních sítích. Rodiče sdílejí radostné okamžiky, chtějí zůstat v kontaktu s blízkými nebo si uchovat vzpomínky na období, které rychle utíká.
V zahraničí se pro tento fenomén používá výraz sharenting, vzniklý spojením slov sharing a parenting. Označuje zveřejňování fotografií, videí a informací o dětech v online prostoru. Podle psychoterapeutky Šárky Hrabovské z platformy Hedepy je důležité uvědomit si, že nejde jen o jednotlivé snímky nebo příspěvky.
Dítě by nemělo vyrůstat s pocitem, že jeho běžný život je materiál pro publikum.
„Digitální stopa dítěte je všechno, co o něm v online prostoru zůstává – fotografie, videa, komentáře, popisky, rodinné situace, ale i zdánlivě drobné informace, ze kterých lze mnoho dovodit. Nejde tedy jen o jednotlivý obrázek, ale o celý obraz dítěte, který se v čase skládá z mnoha střípků.“
O vlastním příběhu rozhodují jiní
Zatímco dospělí mohou své starší příspěvky mazat, upravovat nebo měnit způsob, jakým vystupují na veřejnosti, děti podobnou možnost nemají. O tom, co se o nich objeví na internetu, rozhodují zpravidla rodiče.
Americká odbornice Stacey Steinberg se problematice sharentingu věnuje dlouhodobě. Současné děti podle ní představují první generaci, která vyrůstá sdílená od narození. Podle ní nejde pouze o otázku bezpečnosti. Stejně důležité je i právo dítěte rozhodovat o tom, jaké informace o něm budou veřejně dostupné.
Rodiče podle Steinberg většinou jednají v dobré víře. Často si ale neuvědomují, že přicházejí o příležitost učit děti tomu, že i jejich podoba, příběhy a osobní informace si zaslouží respekt a souhlas.
„Dítě tuto stopu často samo nevytváří a nemůže ji ovlivnit. V dospělosti se pak může stát, že o něm někdo najde informace týkající se jeho soukromí, rodinného zázemí nebo citlivých životních situací. Nepříjemné to může být při pracovním pohovoru, v osobních vztazích nebo ve chvíli, kdy zjistí, že cizí lidé vědí o jeho životě víc, než by si samo přálo,“ doplňuje Hrabovská.
Steinberg zároveň upozorňuje, že děti si podobně jako dospělí vytvářejí vztah k vlastnímu obrazu. To, co rodičům připadá jako nevinná vzpomínka, může dospívající po letech vnímat jako něco, co by si raději nechal pro sebe.
Když se zážitek mění v obsah
Sociální sítě neovlivňují jen množství sdílených informací, ale také způsob, jakým děti vnímají vlastní zkušenosti. „Pokud dítě vidí, že se zážitky nejprve fotí a natáčejí a že velkou roli hrají reakce publika, může si postupně osvojit představu, že důležité není jen to, co prožívá. Stejnou váhu začne přikládat i tomu, jak daný okamžik vypadá navenek,“ vysvětluje Hrabovská.
Zatímco dětské herce nebo účinkující v reklamách chrání jasně stanovená pravidla, na děti vystupující v obsahu na sociálních sítích se podobná ochrana často nevztahuje.
Děti si podle ní zároveň osvojují způsob, jakým rodina nakládá s osobními hranicemi. Pokud jsou běžně zveřejňovány i intimní nebo citlivé momenty, mohou později obtížněji rozpoznávat, co je vhodné sdílet, a co už by mělo zůstat soukromé.
Když do hry vstoupí peníze
Největší debaty dnes vyvolávají situace, kdy se děti stávají hlavními tvářemi obsahu na sociálních sítích. Právě jejich každodenní život bývá tím, co přitahuje sledující, zvyšuje dosahy a pomáhá budovat popularitu rodinných profilů či influencerů.
Podle analýzy Americké psychologické asociace patří rodinný obsah k tomu, co na sociálních sítích přitahuje mimořádnou pozornost publika. Příspěvky s dětmi navíc často získávají více reakcí a komentářů než běžný obsah, což algoritmy sociálních sítí dále zvýhodňují.
Vysoká sledovanost pak otevírá cestu ke spolupracím se značkami, reklamě i finančním odměnám. Právě tady se začíná rozmazávat hranice mezi sdílením rodinného života a využíváním dítěte jako součásti obsahu. „Za problematické považuji hlavně situace, kdy dítě slouží jako nástroj pro zvýšení dosahu, prodeje, spoluprací nebo budování značky rodiče,“ upozorňuje Hrabovská. Podle ní se tím mění i pohled na běžné každodenní situace.
„Ve chvíli, kdy se z prezentace dítěte stane zdroj příjmů, vstupuje do rodičovství další role – role tvůrce obsahu nebo podnikatele. Rodič pak může o běžných situacích přemýšlet i skrze otázku: Hodilo by se to na sítě? Bude to fungovat? Zaujme to?“
Zatímco dětské herce nebo účinkující v reklamách chrání jasně stanovená pravidla, na děti vystupující v obsahu na sociálních sítích se podobná ochrana často nevztahuje.
Jaké mohou být následky
Dopady se nemusí projevit okamžitě. Objevit se mohou až ve chvíli, kdy si dítě začne více uvědomovat vlastní identitu a vztah k okolí. „Dítě může začít víc řešit, jak vypadá, jak působí a co si o něm druzí myslí. Když zjistí, že jeho fotografie nebo rodinné situace komentují cizí lidé, může pociťovat stud nebo pochybnosti o sobě. Objevit se může také větší citlivost na hodnocení okolí, úzkost nebo potřeba mít pod kontrolou, co o něm ostatní vědí,“ vysvětluje Hrabovská.
Zvlášť citlivé může být období dospívání, kdy si mladí lidé vytvářejí vlastní obraz o sobě a hledají své místo mezi vrstevníky. „Může narazit na komentáře, hodnocení nebo na obraz sebe sama, který si samo nevytvořilo. To může být nepříjemné zejména v dospívání, kdy si mladý člověk hledá vlastní identitu. I dobře míněné sdílení pak může vnímat jako zásah do soukromí nebo ztrátu kontroly nad tím, co o něm ostatní vědí,“ dodává psychoterapeutka.
Reklama
Veřejná známost dítěte navíc může přitahovat nežádoucí pozornost vrstevníků i cizích lidí, kteří si o něm vytvářejí názor na základě obsahu zveřejněného rodiči.
Pravidla se teprve tvoří
Rozvoj sociálních sítí předběhl debatu o tom, jaká práva by děti měly mít v digitálním prostředí. Zatímco v některých zemích už vznikají první zákony zaměřené na ochranu nezletilých vystupujících v monetizovaném obsahu, většina pravidel se teprve formuje.
Cílem přitom není zakázat rodičům sdílet rodinné fotografie. Debata se vede spíše o tom, kde leží hranice mezi uchováváním vzpomínek a vytvářením veřejného obrazu dítěte, který si samo nevybralo.
„Dítě by nemělo vyrůstat s pocitem, že jeho běžný život je materiál pro publikum. Má právo na dětství, které se nemusí líbit, prodávat ani dobře vypadat na sítích,“ uzavírá Hrabovská.
