Byla studená noc a socialismus unavený jak tramvaják po noční. Seděl jsem pod lampičkou u svého stolu a prohlížel si obrázky z brožury o americké základně na Měsíci. Nevím, jak se ke mně dostala, když v trafice se prodával Ohníček a Sedmička pionýrů. Asi jsem si ji od někoho ve škole půjčil na noc, jak se to tehdy dělalo se „západními“ časopisy. Nebo jsem ho vyměnil za plakát Jiřího Korna s nějakou spolužačkou.
Co si ale pamatuju, je, že všechny ty namalované kupole, antény a létající vozidla na něm nepůsobily vůbec jako sci-fi. Přišlo mi přirozené, že někdy v tom tak vzdáleném novém století budeme na Měsíc létat stejně, jako jsem tehdy chodil do sámošky. Veliká budoucnost patřila k vybavení fantazie.
Ty obrázky se mi vybavily, když jsem dnes ráno scrolloval v metru a zarazil se u článku Forbesu, že se NASA chystá na Měsíci do roku 2032 vybudovat Moon Base. Přišlo mi to jako iluze vzdálenější realitě víc než pražský okruh.
Civilizace pohodlí
Neztrácíme ale technologické možnosti, nýbrž víru ve vlastní schopnosti. Žijeme v době rychlých splněných přání, ne velkých vizí. Civilizace pohodlí. Z člověka dobyvatele a průzkumníka se stal opatrný plnič malých přání. Navíc jejich okamžité neuskutečnění nás rozhodí a slouží coby výmluva pro neschopnost klást si cíle větší. Jak bych mohl letět na Měsíc, když nemám vlastní byt, řekne si člověk dnes. Tehdy jsem věděl, že nebudu mít vlastní byt, ale byl jsem přesvědčen, že se projdu po Měsíci.
Právě v tom je prohra Evropy. Ta vnitřní. Ztratili jsme odvahu si věřit, že budoucnost může být větší než naše obavy. Přes stromy nevidíme les. Nebo nemám-li na latté, nemůžu mít jednou kavárnu. A tak sháníme dotace na snídani, hledáme terapeuta, který by nám pomohl z každodenních bolístek, místo abychom vykročili a nechali se nést vlastními silami za obzor.
Máme-li problém, hledáme někoho, kdo nám s ním pomůže. Nesnažíme se jej nejdříve zvládnout sami. To bolí a zdržuje.
„Tentokrát tam zůstaneme,“ řekl o Moon Base šéf NASA. Jiný svět oproti domácím starostem, jejichž hysterický popis jsem míjel na displeji mobilu. Neztratili jsme technologickou dovednost. Nerozvíjíme tu mnohem silnější a důležitější – lidskou imaginaci a důvěru. V sebe sama a svůj druh. Máme-li problém, hledáme někoho, kdo nám s ním pomůže. Nesnažíme se jej nejdříve zvládnout sami. To bolí a zdržuje. Ve skutečnosti tak naopak zůstáváme stát, svěřujeme-li svoji přítomnost státu a technologiím. Dobrovolně se vzdáváme svobody, protože ta znamená všechno možné, jen ne pohodlí.
Reklama
Strkám mobil do kapsy a směřuju k eskalátorům. Zapínám si oblíbený podcast a za chvíli se vynořím v denním ruchu města. Mám trochu tlak v žaludku, protože mě nečekají příjemné hovory. Polovinu z nich vyřeším zprávami na WhatsAppu, abych nemusel čelit dotazům. Některé mi navrhla moje AI. Je krásný den konce května. Jsem obklopen věcmi a možnostmi, které jsem si tehdy u svého dětského stolu nedovedl představit. Jen to, co jsem považoval za samozřejmé, je opět jen v amerických vizualizacích.
George Orwell prý měl vyvinutý čich. Jeho první dojmy z válečné fronty v Holdu Katalánsku začíná popisem všudypřítomného zápachu. Jak by mu voněla dnešní Evropa? Po vesmírných dálkách a neznámých obzorech asi moc ne.
