Nedávno jsem si počítala, kdy budu moci odejít do důchodu. Bude mi 67 let. Řekla jsem si dobře, žádná tragédie. Pak jsem si spočítala, jaký budu mít důchod, a trochu mi zatuhlo za krkem. Jestli jsem si myslela, že jednou v klidu zmizím na zahrádku, budu pěstovat rajčata a číst hory knih, dost jsem se spletla. Budu muset pracovat dál. Nejspíš do chvíle, než mě z kanceláře vytáhnou za paty a rovnou mi nandají papírové boty.
Když o tom tak přemýšlím, představa, že mě v sedmdesáti ještě někde nechají sedět ve firmě s notebookem na klíně a berlemi opřenými o stůl, je vlastně dost naivní. Sice se mluví o diverzitě, ale tím myslí člověka po čtyřicítce, co zvládne umělou inteligenci. Ne někoho, kdo si maže záda Voltarenem. Budoucnost najednou vidím asi takto: budu sedět v reflexní vestě u závory nějakého logistického areálu a pouštět dovnitř dodávky. Pokud mi ovšem tu práci do té doby nevezme robot.
Vím, že bych si podle rad odborníků měla poctivě spořit a budovat finanční polštář, abych se stáří nemusela bát. Jenže jako OSVČ a matka samoživitelka mám přece jen trochu jinou představu o „volných penězích“ než ekonomové v podcastu o finanční gramotnosti. Moje rezerva na důchod mi jednou pravděpodobně vystačí zhruba na týden provozu, maximálně dva. Určitě si nebudu kupovat doplňky stravy podporující dlouhověkost. V mojí situaci by to nebylo úplně strategické.
Generace, která penzím nevěří
Důchod je dnes spíš strašák. Kdo nebude investovat nebo ho nezajistí děti, může být oprávněně nervózní. Analýzy ukazují dost pesimistický pohled dnes ekonomicky aktivních lidí: téměř tři čtvrtiny z nich nevěří, že se o ně stát ve stáří postará. Zatímco pro generaci našich rodičů byl důchod často přirozeným cílem, dnešní třicátníci a čtyřicátníci se ho bojí.
Státní důchod se stane spíš sociální dávkou než plnohodnotnou náhradou příjmu.
Důvodů je víc. Mladší generace má v průměru nižší majetek než jejich rodiče ve stejném věku, často kvůli stagnujícím mzdám nebo drahému bydlení. Někdejší klasické jistoty jako státní penze nebo firemní důchody už nejsou tak pevné jako dřív. Výsledkem je nejistota. Není náhoda, že se dnes mileniálové nejvíc bojí, že své úspory prostě přežijí, tedy že budou žít déle, než jim vydrží peníze. A to je docela paradox. Nikdy jsme nebyli bohatší jako společnost, ale na individuální úrovni pocit bezpečí klesá.
Ekonom Lukáš Kovanda k tomu bez obalu říká: „Dnešní důchodový systém je dlouhodobě neudržitelný. Pokud se nic zásadního nezmění, tak na důchody dnešní mladé generace jednoduše nebudou peníze.“ Upozorňuje, že státní důchod jim v budoucnu pokryje jen základní životní potřeby. „Budou muset spořit sami, a to výrazně více než se dnes běžně doporučuje,“ uvedl.
A právě tady se ta představa tříští o zeď běžného života. Protože rady typu „spořte si víc“ znějí skvěle ve chvíli, kdy člověk neřeší nájem, energie, děti a to, jestli si tento měsíc koupí nové boty, nebo zaplatí zubaře.
Kovanda navíc připomíná další nepříjemnou věc: „Dnešní důchodci jsou relativně dobře zajištěni. Mají valorizace, které drží reálnou hodnotu důchodů. Ale pro mladou generaci to už tak růžové nebude. Státní důchod se stane spíš sociální dávkou než plnohodnotnou náhradou příjmu.“ A člověk si pak říká, jestli, až jednou dostaneme první důchodový výměr, k němu stát rovnou přihodí i pár slevových kuponů.
Výpalné státu platit nebudu
Na Redditu například dvaadvacetiletý student otevřeně píše, že už státní důchod vůbec neřeší. Místo toho přemýšlí, „jak se vyhnout placení výpalného státu“, tedy sociálního pojištění. Peníze chce investovat sám, nechce čekat, „jestli mu stát v sedmdesáti něco vrátí“. Není v tom ani tak revolta jako spíš zvláštní forma rezignace. Generace, která ještě ani nezačala pořádně pracovat, už preventivně nevěří systému, do kterého má celý život posílat peníze.
Reklama
Další diskutující konstatuje, že spousta lidí by si sice ráda začala co nejdřív spořit, jenže ne každý má z čeho. A pak je tu typicky český pragmatismus. Jeden uživatel vysvětluje, že právě nedůvěra v budoucí důchod ho přivedla k živnosti. Pod pojmem důchod si totiž představuje něco, „z čeho se dá slušně vyžít“, ne pár tisíc korun na přežití. Proto chce do systému přispívat jen minimum, které mu zákon umožňuje.
Nezbývá než dodat, že dřív byl důchod něco jako společenská dohoda. Pracuješ, odvádíš peníze, vychováš děti a stát ti na konci řekne: „Dobrá práce, teď si odpočiň.“ Jenže se zdá, že tahle dohoda už nebude reálná. A možná proto jsou dnešní debaty o důchodech tak emoční. Nejde jen o peníze. Jde o pocit, že člověk celý život běží maraton, ale v půlce mu někdo oznámí, že cílová páska byla zrušena v rámci úsporných opatření.
