Na jaře v roce 76 mi bylo skoro jedenáct. Ležel jsem v posteli, do obývacího pokoje byly zavřené dveře, ale televize hrála nahlas víc než obvykle. Dodnes nevím, jestli ji pustil otec víc záměrně, abych slyšel, nebo si chtěl i on víc užít dramatické chvíle. Každopádně mě poslali rodiče spát, musel jsem ve všední den chodit brzy, ale já rozhodně spát nemohl a nechtěl. Hrálo se finále mistrovství Evropy ve fotbale a já chtěl alespoň slyšet, jak to dopadlo.
Ostatně tehdy ještě byl velký vliv rádiové kultury a třeba vítězství nad Sověty v hokeji v Praze dvaasedmdesátého jsme poslouchali v rádiu. Takže mi ta absence obrazu nepřišla až tak zvláštní. Panenkův dloubáček jsem tedy v originále neviděl. A moc jsem záviděl kámošům, kteří druhý den ve škole měli zážitky přímo od televize. Každopádně to byl můj první fotbalový zážitek.
Stejně tak si pamatuju, kde jsem byl, když rozhodčí Collina odpískal v zápase s Nizozemím proti nám penaltu a vysloužil si to, čemu by se dnes řeklo hejtování. A samozřejmě přesně vím, kde jsem sledoval asi nejlepší český fotbalový zápas mé generace ever – ten s Holanďany na mistrovství Evropy v Portugalsku. Stejně tak si myslím, že jako všechny sešívky si budeme pamatovat, kde jsme byli, když se z vítězství a oslavy titulu stala minulou sobotu potupa.
Kolikrát jsme to zažili, a zdaleka ne jen na fotbale. Jdeme někam, abychom zjistili, že svoje emoce jsme odevzdali někomu, kdo má zcela jiné zájmy a cíle, byť pod stejnými barvami.
Tohle se těžko vysvětluje někomu, kdo nebyl zasažen oním tajemství fanouškovství, které se na vás někdy v dětství snese a neopustí, i kdybyste chtěli a rozum vám tak velel. Ale nebudu popisovat svůj pohled na události ani moje sešívané vnitřní rozpoložení či hledání viníků. Toho jsou plné sítě, podcasty i media. Co je ovšem zajímavější a týká se nejen fotbalových fanoušků, je ukázka moci davu nad jednotlivcem, či chcete-li jeho rozumem a věřím, že i citem.
Sedím a sleduji zápas na síti X. Baví mě číst si různé pohledy fanoušků z obou táborů. A najednou WhatsApp zprávy a emotikony a záběry, které jste už asi viděli mnohokrát. Přepnul jsem si na on-line přenos, abych zjistil, co se stalo. Vlastně z pohledu historie konfliktů nic mimořádného. Menší, zřejmě připravená skupina lidí, ovládla situaci a naprosto rozkopala bábovičky mnoha více lidem s reálně dostatečnou silou jim v tom zabránit. Pokud by jednali včas a připravení. Moment překvapení a překročení hranice, kdy ostatní si stále říkají: „To přeci není možné.” Nejen, že to je možné, ale většině nakonec nezbývá než přihlížet. Situace je již změněná a jim nezbyde než se jí přizpůsobit. Zůstanou součástí většího celku, jehož pravidla, alespoň dočasně změnil někdo jiný. Působí jako kompars a kulisy odhodlané partičce. Kolikrát jsme to zažili, a zdaleka ne jen na fotbale. Jdeme někam, abychom zjistili, že svoje emoce jsme odevzdali někomu, kdo má zcela jiné zájmy a cíle, byť pod stejnými barvami.
Tu sobotu jsem se vrátil na X a sledoval tamní debatu dlouho do noci. V takovém tom stavu, kdy víte, že byste měli dělat cokoliv jiného a užitečnějšího, ale jste přikovaní k displeji a stále rolujete jakoby ve vnitřní naději, že přijde zpráva, která vše vrátí před těch pár minut před koncem utkání. Nestane se to.
Dohodnutá pravidla opět jednou nikdo nechránil a malý dav s momentem překvapením a drzostí všech násilníků ta pravidla změnil. Protože fotbal a fanouškovství vůbec není jen sport, měli by si onu slávistickou noc konce jedné éry pustit všichni, kdo si i jiných situacích myslí, že „tohle se nemůže stát.” Spoléhat na rozum lidí soustředěných v dav je horší než naivita. Je to chyba.
