Na první pohled to vypadá, že ženy mají dveře do byznysu otevřené. Mohou vést týmy, dělat zásadní rozhodnutí i profesně růst. Jenže pracovní svět stále stojí na pravidlech, která vznikla v době, kdy se počítalo s neomezenou dostupností, dlouhými hodinami a jednoznačnou prioritou výkonu. Pro osobní život v něm mnoho místa nezbývalo.
A tento model přetrvává, přestože ženy se vedle práce také snaží plnohodnotně pečovat o rodinu a každodenní chod domácnosti. Pro mnoho z nich se pak kariéra nestává otázkou schopností, ale ceny, kterou by za ni musely zaplatit.
Proč se to děje a co by se muselo změnit, aby volba nebyla takto vyhrocená, vysvětluje koučka Veronika Šamonilová.
Říká se, že ženy ve vedení mají stejná práva, ale jiné mantinely. Kde se jejich prostor v praxi ztrácí?
Problém není v ženách, ale v prostředí. Formálně mají stejné možnosti, jenže reálně často chybí podmínky, aby je mohly naplno využít. Mnoho žen se do vyšších rolí netlačí proto, že dobře vidí, jakou cenu by za to zaplatily.
Vyšší pozice bývají spojené s velkým objemem práce a tlakem, který se těžko skloubí s rodinou. Péče o děti a domácnost přitom zůstává ve větší míře na ženách. Když si to dají dohromady, často si řeknou, že takové tempo dlouhodobě neunesou.
Jak do toho vstupuje české pracovní prostředí a nastavení trhu práce?
Částečné úvazky jsou spíš výjimkou, většina žen pracuje naplno a zároveň zajišťuje velkou část chodu domácnosti. Dlouhodobá data ukazují, že jde zhruba o dvě třetiny péče.
Vzniká tím paradox. Firmy chtějí ženy ve vedení, ale hodnotí je podle stejného tempa a dostupnosti jako muže. Výchozí podmínky přitom stejné nejsou. Nejde o nedostatek schopností, ale o systém, který s realitou ženského života stále nepočítá.
Proč je pro mnoho žen tak těžké říct si o své místo u stolu a co se v nich v tu chvíli odehrává?
Velkou roli v tom hraje především rodina. Neřeší jen, jestli tu roli chtějí, ale jakou cenu za ni zaplatí. Zvažují čas, energii i tlak, který s vyšší pozicí přichází, a jestli jim to za to stojí.
Veronika Šamonilová
TEDx koučka, více než 20 let se pohybuje v prostředí byznysu a mezinárodních poradenských firem. Specializuje se na vyjednávání, prezentaci a komunikaci hodnoty. Připravuje řečníky na vystoupení na konferencích a veřejných akcích. Jejích programů a workshopů se zúčastnilo více než 4000 účastníků, s klienty odkoučovala přes 1000 hodin. V posledních letech se zaměřuje také na podporu žen v leadershipu.
Vedle toho je tu ještě méně viditelná věc: mnoho žen si cíleně nebuduje svou pozici uvnitř firmy. Nemluví o tom, co přinášejí, neukazují dopad své práce, drží se spíš v pozadí. Přitom právě viditelnost, schopnost pojmenovat vlastní hodnotu a budovat vztahy napříč firmou často rozhodují o tom, kdo se posune dál. Výsledkem je kombinace nejistoty, jiných priorit a slabší podpory ze strany prostředí.
Setkáváte se s tím, že ženy své schopnosti zlehčují, zatímco muži je berou jako samozřejmost? Kde se to v nás bere?
Ano, velmi často. Rozdíl je hlavně v tom, jak své schopnosti vnímají a jak o nich mluví. Muži je berou jako základ, ženy je zpochybňují. Své výsledky zlehčují, i když mají jasný dopad.
Kořeny sahají do výchovy i společenských očekávání. U žen se dlouho oceňovala skromnost, u mužů průbojnost. Častěji proto čekají na potvrzení zvenčí, zatímco muži své místo berou jako dané.
Neplatí to bez výjimky, ale data ukazují, že ženy se podceňují častěji. Vidět je to i na rozdílech v odměňování, které v Česku zůstávají výrazné, zvlášť na vyšších pozicích.
Důsledkem je, že ženy buď své dovednosti zlehčují, nebo se opírají o uznání zvenčí. Obojí je vyčerpává a drží je dál od prostoru, který by si mohly vzít.
Jaký je rozdíl mezi zdravou asertivitou a tím, co je u žen označováno jako „příliš ambiciózní“ nebo „nepříjemné“?
Ženy jsou od dětství vedené k tomu, aby, vycházely vstříc a přizpůsobovaly se. V dospělosti se to často projeví ve dvou vzorcích. Jedny ustupují dlouhodobě. Berou na sebe víc práce i odpovědnosti a mlčí, aby nenarušily vztahy.
Druhé dojdou na hranici a začnou tlačit. V ten moment bývají vnímané jako nepříjemné.
Ve skutečnosti za tím stojí dlouho potlačované potřeby. Když se konečně ozvou, přichází to ve chvíli, kdy už dochází síly. A to se pak snadno čte jako tlak nebo přehnaná ambice.
Kde se tedy stírá rozdíl mezi tlakem a zdravým vyjednáváním?
Zdravá asertivita je v tom, že dokážu říct, co potřebuji, a zároveň vnímat druhou stranu. Jde o vědomé vyjednávání, které hledá řešení pro obě strany. Když se to ženy naučí včas, mění se tím výsledky v práci i vztahy. Přichází větší respekt, jasnější hranice a větší jistota v tom, co říkají a proč.
Vyjednávání si většina lidí spojuje s penězi. O čem všem ženy ve skutečnosti řeší tyhle situace?
Nejde jen o peníze. Takové situace se dějí celý den, jen jim tak neříkáme. Nejčastěji jde o čas, energii a hranice.
Není to nedostatek schopností, ale střet dvou neslučitelných očekávání.
Doma se řeší, kdo vyzvedne dítě, kdo zůstane doma, kdo zařídí běžný chod věcí. Často k žádné dohodě ani nedojde, ženy to vezmou rovnou na sebe. V práci pak přibírají další úkoly, zůstávají déle a váhají říct ne. Vedle toho si v hlavě počítají, kolik toho ještě unesou.
Kde se to děje nejčastěji a proč si to ani neuvědomujeme?
Jde o běžné situace, kdy mají dva lidé jinou představu. Doma, v práci i ve vztazích se to děje několikrát denně. Když se k tomu přidá zvyk ustupovat, snadno z toho vzniká přetížení.
Ve chvíli, kdy se ženy naučí tyhle situace řešit vědomě, začnou se věci měnit. Dokážou se za sebe postavit a zároveň hledat řešení, které dává smysl oběma stranám.
Jak se ženy mohou připravit na situace, kdy jsou v menšině, v zasedačce nebo u rozhodovacího stolu?
Být v menšině klade velké nároky na vnitřní jistotu a vědomí vlastní hodnoty. Právě tady se ale často objevuje jeden paradox. Některé z nich v těchto pozicích začnou působit tvrději než jejich okolí. Tlačí na výkon, kontrolu, někdy i na lidi kolem sebe. Navenek to může vypadat jako síla, ve skutečnosti jde spíš o obranu a snahu obstát.
Za tím bývá přesvědčení, že respekt se získává tlakem a neustálým dokazováním. Jenže takový přístup vytváří napětí a bere prostor ostatním.
Na čem tedy skutečně stojí pevná pozice v takovém prostředí?
Začíná to u sebe. Vědět, proč v té místnosti jsem, co přináším a jak to dokážu pojmenovat. Důležité je mluvit srozumitelně a ukázat, co vaše práce skutečně přináší. K tomu patří i vyjednávání, práce se silnými stránkami a jasná vize.
I tak je to náročné. Ženy ve vedení se stále setkávají se situacemi, kdy jejich slovo nemá stejnou váhu. O to víc energie pak stojí svou pozici ustát a obhájit.
Existují typické chyby, které ženy při vyjednávání dělají, i když jsou dobře připravené?
Ano, a často právě v té přípravě. Ženy bývají velmi důkladné, mají data, argumenty, scénáře. Jenže vyjednávání nestojí na tom, kdo má pravdu, ale na tom, co potřebuje druhá strana.
Častý vzorec je snaha udržet příjemnou atmosféru. Ženy víc řeší vztah než vlastní pozici, rychle ustupují a předem vysvětlují, aby nepůsobily nepříjemně. Mluví hodně, ale málo se ptají.
Co v takové chvíli funguje lépe?
Změna pohledu. Místo přesvědčování začít zjišťovat, co druhá strana skutečně potřebuje. Méně vysvětlovat, víc se ptát. Mít jasno v tom, co chci, proč to chci a s jakým cílem do vyjednávání jdu.
Co by se změnilo, kdyby ženy přestaly čekat, až si jich někdo všimne, a začaly si o uznání říkat samy?
Změnila by se dynamika v práci i v životě. Přišel by větší respekt, lepší výsledky i větší vliv. Mnoho lidí čeká, že si jejich práce někdo všimne a ocení ji. Jenže prostor si za nás nikdo jiný nevytvoří.
Co je v tom důležité?
Umět pojmenovat vlastní hodnotu. Říct, co přináším a jaký má moje práce dopad. Není to o předvádění, ale o schopnosti být vidět a slyšet. A to se dá naučit.
Jak pracovat se strachem, že když si řekneme o víc, narušíme vztahy nebo atmosféru?
Tenhle strach vede často k mlčení a ustupování. Jenže právě to vztahy oslabuje. Věci se neřeší, jen se odsouvají.
V českém prostředí je běžné spoléhat na to, že se problém zamete pod koberec a neřeší se. Jenže on zůstává a postupně vytváří napětí. Lidé se stáhnou, přestanou se ozývat a ztrácí chuť věci měnit.
Co tedy vztahy ve skutečnosti udrží?
Otevřenost a schopnost pojmenovat potřeby. Vztah, který stojí jen na ustupování, dlouho nevydrží. Respekt vzniká ve chvíli, kdy je prostor pro obě strany.
Vidíte rozdíl mezi mladší a starší generací žen v leadershipu?
Rozdíly existují, ale nejsou tak jednoznačné. Mladší ženy víc mluví o svých potřebách a hranicích. Umí říct, co chtějí a co jim nedává smysl. Zároveň ale nesou tlak na výkon a srovnávání.
Reklama
Starší generace je velmi výkonná a zvyklá vydržet hodně. Vyrůstala v prostředí, kde se očekávalo přizpůsobení a vysoké nároky na sebe. Tyto vzorce se pak přenášejí dál.
Co mají společné?
Pocit, že nejsou dost. Ten se objevuje napříč generacemi, jen má jinou podobu.
Jakou roli hraje v ženském leadershipu autenticita?
Autenticita znamená znát sama sebe. Vědět, co je pro mě důležité, v čem jsem silná a kde mám své limity. Neznamená to říkat všechno, co mě napadne.
Lídr pracuje se svými emocemi, ale nenechá je řídit situaci. Zároveň umí přizpůsobit způsob komunikace lidem kolem sebe, aby se věci posouvaly.
Kde je hranice mezi autenticitou a strategií?
Vědomé rozhodování. Zůstávám sama sebou, ale volím způsob, který dává smysl situaci i lidem.
Jaký vzkaz byste dala ženám, které cítí, že už jsou připravené, ale pořád stojí stranou?
Nečekejte na správný okamžik ani na svolení zvenčí. Začněte tím, že přijmete vlastní hodnotu. Ve chvíli, kdy ji začnete brát vážně vy, začnou ji brát vážně i ostatní.
