Možná jste to zažili dnes ráno. Pohled do zrcadla nebyl o narcismu, ale o naprosté rezignaci, už po sté. Neřešíte vrásky, ty jsou v pohodě, ty jsou „charakter,“ nebo jsou od smíchu, nebo jsou vlastně sexy a ukazují, co všechno už máme na háku. Ale řešíte ten zvláštní, těžko popsatelný pocit, že se váš život změnil v nekonečnou excelovou tabulku povinností, kde kolonka „radost“ hlásí chybu #VALUE.
Pokud vám táhne na padesátku, nebo jste se v devětačtyřicítce právě čerstvě usadili, máme pro vás zprávu, která vás možná nepohladí po rozbolavělé duši, ale rozhodně vám vysvětlí, proč máte chuť vystoupit z jedoucího vlaku. Nejste v depresi. Nejste neschopní. Jen jste právě narazili na dno. Ale ne na dno svých sil, nýbrž na statistické dno lidského štěstí.
Vítejte v údolí stínů
Ekonom David G. Blanchflower není žádný ezoterický kouč, který vám poradí, abyste si vizualizovali hojnost. Je to chladnokrevný analytik dat. Ve své obsáhlé studii Is happiness U-shaped everywhere?, kterou publikoval v časopise Journal of Economic Behavior & Organization, zkoumal pocity lidí ve 145 zemích světa. A co zjistil? Že lidská spokojenost nemá tvar rostoucí přímky ani chaotické čáry, ale má tvar písmene U.
Ondřej si v pětadvaceti myslel, že v padesáti bude mít vnitřní klid dalajlámy a svobodu multimilionáře. Místo toho má hypotéku, vysoký krevní tlak a pocit, že jen hraje roli v divadle, které ho už nebaví.
A právě teď, kolem devětačtyřicátého roku života, se nacházíte v té nejnižší zatáčce. Je to bod, kde se křivka přestává propadat a začíná se, sice pomalu, ale jistě, narovnávat směrem vzhůru. Blanchflower zjistil, že tento fenomén je univerzální. Je úplně jedno, jestli bydlíte v garsonce na Jižním Městě, nebo v loftu v Brooklynu. Biologie a sociální tlaky vás v devětačtyřiceti dostanou do kouta úplně stejně. Toto období je pro moderního člověka objektivně nejnáročnější fází existence. A není to jen o tom, že vás víc bolí záda po deseti minutách práce na zahradě.
Kristina, Ondřej a sendvič, který nikomu nechutná
Pojďme si tu statistiku polidštit. Seznamte se s Kristinou. Je jí přesně 49 a je ředitelkou marketingu v jedné střední firmě, ale doma je spíš vrchní logističkou, psychoterapeutkou a nesutálou ošetřovatelkou ve službě. Je dokonalým zástupcem „sendvičové generace“. Z jedné strany na ni tlačí její osmnáctiletý syn, který sice už skoro odmaturoval, ale pořád není schopný pochopit, že špinavé ponožky nemají nožičky a samy do pračky nedojdou. Emoční podpora, kterou mu Kristina poskytuje během jeho „existenciálních krizí“ z rozchodů, ji stojí víc energie než roční uzávěrka.
Z druhé strany je tu Kristinin otec. Je mu osmdesát, žije sám na druhém konci města a jeho zdraví začíná připomínat domeček z karet. Kristina tam jezdí třikrát týdně. Nakoupit, zkontrolovat léky, poslechnout si historky, které slyšela už tisíckrát. Kristina je prostě ten sýr v sendviči – drcená dvěma plátky generací, které od ní něco chtějí. Na sebe už dávno zapomněla. Její vlastní sny? Ty jsou uloženy v krabici s nápisem „Někdy příště“, na kterou sedá prach.
Pak je tu Ondřej, Kristinin spolužák. Ondra je úspěšný právník a navenek má všechno. Drahé hodinky, postavení, rodinu. Jenže Ondra v devětačtyřiceti zjistil, že „všechno“ je někdy trestuhodně málo. Prožívá to, čemu se lidově říká krize středního věku, ale Blanchflowerova studie to nazývá spíš „vystřízlivěním z očekávání“. Ondřej si v pětadvaceti myslel, že v padesáti bude mít vnitřní klid dalajlámy a svobodu multimilionáře. Místo toho má hypotéku, vysoký krevní tlak a pocit, že jen hraje roli v divadle, které ho už nebaví.
Proč právě devětačtyřicet?
Je fascinující, že toto „dno“ přichází téměř chirurgicky přesně. Proč ne ve čtyřiceti? Protože ve čtyřiceti si ještě pořád myslíte, že to můžete zlomit. Že když víc zaberete, když si koupíte lepší kolo nebo když změníte účes, ta mladická jiskra se vrátí. V devětačtyřiceti už ale víte, že ta jiskra není jen utlumená – ona prostě vyhořela a vy se musíte naučit svítit něčím jiným.
Biologicky vzato jsme v tomto věku na vrcholu odpovědnosti, ale s klesající hladinou hormonů, které nám dřív dodávaly pocit neporazitelnosti. Sociálně jsme pod největším tlakem. Jsme to my, kdo drží ekonomiku, kdo se stará o staré i mladé, kdo nese tíhu světa. A věda říká, že je to prostě moc.
Nejdřív jsem se cítila jako nejhorší dcera a matka na světě. Pak jsem zjistila, že když jsem spokojená já, oni mě vlastně mají radši. Protože už nejsem ta uštvaná fúrie, co jen rozkazuje a vzdychá.
Ale pozor, tady přichází ten vtipný moment. Vědci zjistili, že stejnou křivku štěstí vykazují i šimpanzi a orangutani. Opravdu. I lidoopi v „prostředních letech“ vykazují nižší známky spokojenosti, méně si hrají a víc se mračí. Takže pokud máte pocit, že váš život stojí za starou bačkoru, vězte, že i nějaký šimpanzí samec v pralese právě teď pravděpodobně sedí na větvi a říká si: „A tohle je jako všechno? Jenom banány a blechy?“
Světlo na konci tunelu
Nejdůležitější zprávou Blanchflowerova výzkumu není to, že se v devětačtyřiceti cítíme pod psa. Nejdůležitější je to, co se děje potom. Křivka U má totiž tu vlastnost, že po každém dnu následuje vzestup.
Lidé kolem padesátky začínají procházet fascinující proměnou. Říká se tomu emoční regulace. Přestanete se hroutit z toho, co si o vás myslí sousedi. Přestanete mít pocit, že musíte zachránit celý svět, nebo aspoň vaši firmu. Začnete si vybírat, kam investujete svou drahocennou energii.
Kristina se například po svém „černém roce“ rozhodla k radikálnímu kroku. Přestala být sýrem v sendviči a stala se jeho tvůrkyní, nikoli ale ve smyslu kuchařinky 24/7. Synovi oznámila, že pračka má tlačítko ON a že on má ruce. Otci domluvila na dva dny v týdnu pečovatelku, aby mohla jít na keramiku, o které snila deset let. „Nejdřív jsem se cítila jako nejhorší dcera a matka na světě,“ vyprávěla mi. „Ale pak jsem zjistila, že když jsem spokojená já, oni mě vlastně mají radši. Protože už nejsem ta uštvaná fúrie, co jen rozkazuje a vzdychá.“
Ondřej zase prodal to drahé auto, které si koupil, aby si něco dokázal, a začal dvakrát týdně učit na fakultě. Zjistil, že předávání zkušeností mu dává víc endorfinů než vyhraný soudní spor.
Jak přežít bod mrazu
Pokud je vám právě devětačtyřicet, nebo se k tomu věku blížíte, tady je krátký seznam věcí, které vám pomohou to dno přeplavat, aniž byste se utopili v sebelítosti:
- Pochopte, že je to biologie, ne selhání: Ten pocit marnosti je prostě chemický proces v mozku a sociální přetížení. Není to důkaz, že jste v životě udělali chybu.
- Vykliďte sendvič: Naučte se říkat „ne“ dětem i rodičům. Nejste nekonečný zdroj energie. I ta nejlepší baterka se musí občas odpojit a nabít.
- Zahoďte očekávání z mládí: V pětadvaceti jste měli nějakou představu o úspěchu. V devětačtyřiceti je čas si přiznat, že ta představa byla nejspíš úplně mimo, a definovat si úspěch nový – třeba jako schopnost v klidu se vyspat nebo si přečíst knížku.
- Dívejte se na data: Vzpomeňte si na Blanchflowera. Od padesátky to jde nahoru. Statisticky se lidé v sedmdesáti cítí stejně šťastní jako v osmnácti. Jen k tomu už nepotřebují litr levného vína a divoký večírek.
- Zasmějte se té absurditě: Je to vlastně docela vtipné. Celý svět se snaží vypadat mladě, zatímco největší spokojenost nás čeká až v momentě, kdy to mládí definitivně pustíme k vodě.
Je štěstí volba?
Můžeme Blanchflowerovu studii brát jako omluvu pro to, abychom byli protivní na své okolí? „Promiň, drahá, jsem v dolní části křivky U, tak mi dej pokoj a jdi si ty daně vyřešit sama.“ Takhle to nefunguje. Výzkum nám dává pochopení, ne povolenku k rezignaci.
Reklama
Vědět, že v tom nejste sami, je nesmírně osvobozující. Když víte, že miliony lidí po celém světě právě teď prožívají ten samý pocit „středověké tísně“, přestáváte se cítit jako defektní kus. Devětačtyřicítka je prostě jen takový velký servisní interval vašeho života. Staré součástky, tedy očekávání, ambice a iluze, se vyměňují za nové, jimiž jsou nadhled, klid, priorita vlastního zdraví.
Takže až se zítra ráno zase podíváte do zrcadla, zkuste na ten odraz mrknout. Jste v nejnižším bodě. A víte, co je na nejnižším bodě skvělé? Že odteď už každá další sekunda, každý další den a každý další rok povede jen a jen směrem vzhůru. Devětačtyřicítka není konec. Je to jen hluboký nádech před tím, než se konečně začnete v tom životě pořádně cítit jako doma.
