Nebude to o tom, proč muži raději „zalévají“ túje nebo kreslí do sněhu svým „nádobíčkem“ vtipné nebo přisprostlé obrázky a ženy chodí na WC v tandemu. Jedná se o jakousi anatomii toaletního humoru, který myslíme ale naprosto vážně.
Vstoupit na veřejné toalety v pátek večer v centru Prahy, vlastně jakéhokoli většího města, je jako překročit hranici do jiného dimenzionálního pásma. Zatímco v baru nahoře se mísí vůně ginu s tonikem a falešné sliby, tady dole v podpalubí, mezi kachličkami a vůní levného chloru, se odehrává nejčistší forma sociologie. Pokud chcete skutečně pochopit rozdíl mezi pohlavími, zapomeňte na Mars a Venuši. Jděte se podívat, jak vypadá fronta na „pánské“ a co se děje za zavřenými dveřmi na „dámských“.
Pánské záchody mají totiž svůj nepsaný kód, který je přísnější než etiketa v Buckinghamském paláci.
Adamovi je dvaatřicet, pracuje v marketingu a právě teď prožívá v baru mírnou paniku. Ne proto, že by mu docházely peníze na účtu, ale proto, že jeho měchýř vysílá signály „kód červená“. Adam ví, že ho čeká boj s geometrií. A o tři stoličky dál sedí Katka, devětadvacetiletá copywriterka, která právě uprostřed věty věnované toxickému chování svého šéfa nenápadně kývne na kamarádku: „Jdeš taky?“ Ta bez váhání vstává. Neřeší, jestli se jí chce. Jde se do akce. Tandem vyráží.
Zákon volné mušle
Pro Adama je vstup na toaletu misí s jasným cílem: být neviditelný, nikoho se nedotknout a hlavně, proboha, s nikým nepromluvit. Pánské záchody mají totiž svůj nepsaný kód, který je přísnější než etiketa v Buckinghamském paláci. Je to tzv. pravidlo n+1. Pokud jsou v řadě tři mušle a ta levá je obsazená, Adam automaticky míří k té pravé. Prostřední mušle neexistuje. Je to mrtvá zóna. Černá díra. Kdo si stoupne k prostřední mušli, když jsou krajní volné, je v očích ostatních mužů buď psychopat, nebo provokatér. Anebo ještě něco daleko horšího.
Když jsou všechny „bezpečné“ pozice obsazeny, muž raději zvolí kabinku. Ne proto, že by musel, ale aby si zachoval svou bublinu. Studie o proxemice, tedy vnímání osobního prostoru, ukazují, že muži vnímají narušení intimní zóny u pisoáru jako přímé ohrožení.
A pak je tu ten pohled. Adam stojí u zdi a jeho oči jsou přibité na kachličku č. 14. Nebo studuje návod na splachování, jako by to byl ztracený rukopis Leonarda da Vinciho. „Dívat se kamkoliv jiným směrem než přímo před sebe nebo mírně ke stropu je společenská sebevražda, ještě tedy dívat se přímo dolů, na něj, tedy kam močíte, to se dá,“ vysvětluje Adam s nadsázkou, která ale skrývá hlubokou pravdu. Oční kontakt u mušle? To je v mužském světě ekvivalent vyhlášení války.
Úplně cizí žena vám u zrcadla řekne, že ta řasenka se vám trochu maže, a vy jí na oplátku nabídnete tampon, jako byste byly nejlepší kamarádky od školky.
Sesterstvo prkýnek a kabinkový brainstorming
Zatímco Adam bojuje se svou „stydlivou“ anatomií (odborně se tomu říká paruresis a trpí jí překvapivé procento populace), Katka a její kamarádka vcházejí do úplně jiného světa. Dámské toalety nejsou jen místem úlevy. Je to bezpečný přístav. Informační uzel. Rekonstrukční centrum identity.
„Ty kabinky jsou vlastně jen kulisy pro to, co se děje u zrcadel,“ směje se. Zatímco muži si u umyvadel nanejvýš bleskově opláchnou ruce, pokud vůbec, pánové, ruku na srdce, ženy zde provádějí rituály, které by záviděl i maskér z Hollywoodu. Půjčují si rtěnky, opravují si navzájem ramínka od šatů a, co je nejdůležitější, analyzují situaci u stolu.
„Věděla jsi, že ten týpek s Adamem je jeho ex-švagr?“ Tato informace, která by u stolu vyvolala trapné ticho, v bezpečí mezi kabinkami vybuchne jako emocionální granát. Ženy na toaletách tvoří okamžité koalice. Úplně cizí žena vám u zrcadla řekne, že ta řasenka se vám trochu maže, a vy jí na oplátku nabídnete tampon, jako byste byly nejlepší kamarádky od školky. Je to fenomén příležitostného sesterství.
Akrobacie vs. svoboda u stromu
Pojďme k technickým detailům, o kterých se v příručkách pro slušné lidi nepíše, ale které definují naši existenci. Adam má jednu obrovskou výhodu, kterou je evoluční praktičnost. Když jde s partou na túru a přijde to na něj, prostě se odpojí, najde si nejbližší borovici a za třicet sekund je zpátky v diskuzi o krypto-měnách. Pro muže je „čůrání venku“ aktem svobody, návratem k lovci-sběrači. Je to rychlé, efektivní a i trochu soutěživé (kdo dostříkne dál?).
Pro Katku je stejná situace logistickou noční můrou. „Čůrání v přírodě? To je jako fakt nouzovka,“ popisuje. Musí najít místo, které je neviditelné z 360 stupňů, vyřešit gravitaci, hlídat si boty, bojovat s kopřivami a doufat, že ji nepřekvapí cyklista v reflexní vestě. A ještě najít nejvhodnější list anebo velký trs trávy, kterým se případně utře, protože nikdo nechceme nechávat v přírodě kapesníčky, že?
Dívat se kamkoliv jiným směrem než přímo před sebe nebo mírně ke stropu je společenská sebevražda.
I na veřejných toaletách v moderních budovách čelí ženy tzv. Potty Parity – nespravedlnosti v architektuře. Studie ukazují, že ženy potřebují na toaletě v průměru o 50 % více času než muži. Proč? Vrstvy oblečení, biologické cykly, potřeba usednout, nebo spíše levitovat v pozici „střemhlavého orla“ nad prkýnkem, aby se nedotkly ničeho podezřelého. Zatímco Adam u mušle jen rozepne zip, Katka musí provést sérii gymnastických úkonů.
A o teorii zvednutých prkýnek a o odpovědnosti toho, kdo je má nebo nemusí sklápět, o tom zase někdy příště.
Proč muži raději zalévají túje?
Existuje zajímavý psychologický paradox. Muži, i když mají k dispozici čisté toalety v restauraci, často raději využijí tmavý kout na parkovišti. Proč? Kromě onoho „volání divočiny“ je to často únik před tísnivou atmosférou pánských toalet, kde se každý bojí, že se na něj někdo podívá. Venku, pod širým nebem, tenhle tlak zmizí. Borovice nemá oči. Borovice vás nesoudí za to, že vám to trvá o pět sekund déle.
U žen je to naopak. Toaleta v interiéru je symbolem bezpečí. Je to místo, kde se dá „vypnout“ sociální maska, kterou žena drží u stolu. Můžete se tam vybrečet, můžete tam nadávat na rande, které se nepovedlo, nebo se prostě jen na minutu opřít o kachličky a vydechnout.
Co jsme se naučili?
Když se Adam s Katkou po deseti minutách opět potkají u stolu, oba se cítí lépe, ale každý z jiného důvodu. Adam proto, že úspěšně zvládl šachovou partii u mušlí a nikdo si nestoupl vedle něj. Katka proto, že probrala s kamarádkou strategii na příští měsíc a zjistila, že ta holka v růžovém u zrcadla má úplně stejné boty, ale vypadá v nich hůř.
Co z toho vyplývá pro nás, obyčejné smrtelníky?
- Pravidlo volné mušle je svaté. Pokud ho porušíte, koledujete si o doživotní vyhoštění z mužského kmene.
- Když jdou dvě ženy spolu na záchod, nejdou jen „čůrat“. Jdou zachraňovat svět, nebo aspoň svůj večer.
- Design toalet je diskriminační. Dokud nebudou mít ženy třikrát víc kabinek než muži mušlí, budou fronty věčným tématem k hovoru.
Veřejné toalety jsou možná tím posledním místem, kde se ještě drží staré rituály. Jsou to zákopy civilizace, kde se v tichu u pánů, nebo v šumu u dam rozhoduje o tom, jak se cítíme. Takže až příště uvidíte muže, jak hypnotizuje strop v obchodním centru, nebo skupinku holek, které mizí v útrobách restaurace jako speciální jednotka, vězte, že se neděje nic divného. Jen se udržuje rovnováha vesmíru.
A proboha, pánové, pokud je volno, nechte tu jednu mušli mezi sebou prázdnou. Svět je už tak dost komplikované místo.
Reklama
